Začínáme skutečně bydlet

Už u nás začíná být méně dobrodrůžo a startujeme opravdové žítí v naší nové domovině. Donedávna to byl nový svět, poznávání všeho a seznamování se se základními věcmi, ale teď, po měsíci zabydlování, už se začínáme cítit jako doma. K tomu všemu příspívá nejen zvyk na nové prostředí, ale i měnící se podmínky.

Tak hlavně, už není zima. Mikina je potřeba už jen ve výjimečných případech, protože i v noci je teplota okolo 22 stupňů. Stačily tři velmi teplé dny minulý týden a nyní je už dům komplet “oteplen”. A to je vážně pohoda. Navíc teplé počasí ne a ne odejít – asi už s námi zůstane. Chudák Milka je asi 2x větší, začala ukládat podkožní tuk a díky absenci pelichání je z ní už povedená chlupatá koule. To se jí teď, v následujících teplých dnech, bude docela hodit 🙂

Dalším úžasným bonusem jsou naše věci. Nevěřili byste, ale ono nám sem opravdu všechno dorazilo! Zatím jediné poškození nám vykázal zesilovač (hlavní objekt  našeho audio systému reprobeden) a vyteklý olej z kompresoru. Díky spolupráci s tátou a jeho bývalým kolegou víme, který olej koupit, takže kompresor bude škoda vratná. Horší je to se zesilovačem. Ta potvora se sama vypíná a hlasí problém s napájením – takže pozor (kdyby se vám to někdy hodilo 🙂 ): zesilovače Yamaha nemají rády cestu po moři. Mořskou nemoc budeme muset uzdravit v nějakém autorizovaném servisu. Několikrát jsme jásali, když jsme v Ponta Delgádě Yamaha servisy objevili. Jásot utichl hned po zjistění, že se jedná o opravny motorek 🙂 – není Yamaha jako Yamaha. Jedna z opraven by však prý měla umět i audio. Jsou to tu povětšinou hudební nástroje, takže možná zase vedle, ale už se blížíme. Musíme to tam zkusit, protože koukat na filmy – se zvukem linoucím se pouze z repráčků notebooku – to je katastrofa. A katostrofických filmů už bylo dost. Televize má přes sto kanálů, ale jaksi těm řečem nerozumíme a vzhledem k tomu, že jsme na TV nekoukali ani u nás, zůstává naším pánem zábavy Kodi a jeho nabídka filmů.

Ale zpět k našim věcem. Po domluvě o jejich dovozu až k nám do domečku byl první telefonicky osloven Gilberto; přišel oznámit, že věci se blíží a za hodinu dorazí. Aktivně se začala otevírat okna, jako nejvhodnější vstup pro krabice a ušetření si spousty kroků při obcházení domu ke vstupním dveřím. Následovala úprava ploch a vyprázdnění místností. Ještě před dokončenou akcí příprav se ozval zvonek. Natěšení bylo veliké a podepřené představou, že přijede nějaký velký kamion s obrovskou mechanickou rukou (ten jsme tu skutečně viděli jezdit), která nám vše vyloží před dům. Namísto toho následovalo překvapení. Přijel pouze jeden člověk s menším nákladním autem a neuměl ani slovo anglicky. Ruce, nohy, ukazování, odhadování a ujišťování se, že přijel skutečně vyložit náš náklad… Bylo to tak, na korbě byly naše věci. Chlapík vzal do ruky malý ruční nízkozdvižný vozík a začal připravovat vykládku.

Nevěřil jsem, že se to vážně podaří, protože palety byly stejně velké jako vykládací posuvná plošina a hlavně měly na výšku 2 metry. To přeci nemůže dostat z auta a ještě k tomu 4x, což byl počet palet. Lidé si tu většinou umí poradit se vším, ale tohle vypadalo jako neřešitelný úkol!
Na plošinu si vždy s paletou najel našikmo, až jedno kolečko nízkozdvižného vozíku viselo ve vzduchu. Když jsem to viděl, proběhly mi okamžitě (formou loučení) vzpomínky na naše drahocenné věci, protože jejich pád se zdál neodvratný. Jenže ten člověk to asi už nějakou dobu dělá, takže i když můj strach byl vynásoben počtem palet, on ani jednou nemrknul a všechno to dokázal vybalancovat na jednom kole až na zem. Až na zemi jsem se začínal probírat ze zařezané krve a pomáhal mu tlačit, protože by to sám měl dost těžké dostat přes silnici až před dům. Na další palety dokonce přispěchal na pomoc i Gilberto, a tak když se palety při přejezdu vozovky pohybovaly kývavým pohybem do všech stran, měl jsem o trochu menší strach a víc vděčnosti za ty ruce navíc – ty snad zabrání překlopení a třeba i rozmačkání někoho z nás…

Přežili jsme my i naše palety a po podpisu chlapík zas odjel. Tenhle psychicky náročný zážitek už teď vzal spoustu sil, a to ještě zbývalo vyložit všechny krabice a zbylé věci. Věci však byly perfektně naskládané do paletových boxů. Musím pochválit naší stěhovací firmu, Tetris byl sestaven a zabalen velmi pečlivě a opatrně. Když vynechám pár krabic, které měly nápis “UP” dole nebo na straně, zbytek byl opravdu velmi chytře a úsporně uspořádán ve čtyřech paletových boxech o rozměrech 90x120x200 cm.

A začalo stěhování krabic do domku. Provázel ho povedený déšť, který si snad počkal, až budou palety na místě a bude je potřeba začít rozebírat (do konce dne muselo být hotovo). Tedy, věci zabalené do mokrých folíí tak krásně kloužou.
Našich asi 50 krabic a dalších pár věcí putovalo přes okna do dvou místností, rychle se plnících,  a tak bylo třeba náklad přesouvat i do třetí. I s odpočinkem se celá akce s názvem “Vše mokré do sucha” vešla do 5ti hodin. A máme to doma! To by si řekl asi každý s dostatečným přídavkem radosti. Jenže on to vůbec nebyl konec, ale teprve začátek. Po otevření všech krabic začíná nová etapa vybalování krabic nazvaná: “PEXESO”.

Z důvodu úspory místa byly jednotlivé věci do krabic při balení umisťovány náhodným způsobem. Kde bylo místo na část nějakého celku, tam se dal. Takže třeba takový kávovar/presovač se neskládá pouze z presovače, ale z: presovače, kabelu, páky na kafe a odměrky na plnění kafem. No a každá z těchto vyjmenovaných částí sídlila v jiné krabici bez označení. A tak je tomu u většiny spotřebičů (co např. mikrovlnka, k čemu je bez otočného talíře?). Je třeba šetřit jásot, který chce vypuknout při nalezení jakékoli věci v krabici, protože pro její zprovoznění potřebujete najít další části úplně někde jinde, v jiné krabici, v jiné mistnosti. Časem se z kompletace věcí stává hra zvaná “Pexeso pro dospělé”, protože při hledání jedné věci objevujete části jiné. Po dokončení jedné kompletace začíná hra další, hlavním pravidlem je odhadování, kde se další část pro jiný spotřebič nachází – kde jsme ji viděli? : bylo to někde v téhle místností nalevo od okna. A dobrý, lokalizace poměrně přesná, ale nalevo od okna je 10 krabic. Pochopitelně je hledaná věc na dně krabice, takže nezbývá než nekonečně obracet obsah krabic tam a zpět (a přitom si občerstvovat další pexesové pozice v hlavě). Možná vás napadne proč si vše nedávat na hromádky? Jednoduše proto, že došel prostor – nelze zakládat další skupiny a podskupiny věcí podobné kategorie. Prostě nekonečný porod.
Ale je to čím dál lepší – základní věci už máme hotové. Každodenní pexeso je stále lehčí podobně, jako když vám na stole zbývá méně a méně kartiček. Takže zábava narůstá, flustrace ubývá a my konečně můžeme ohřívat v mikrovlnce, udělat si kafe nebo třeba i něco opéct na pánvičce. Dnes dokonce našly své místo skleničky a je z čeho pít. A hlavně je si kam sednout a kde kouknout na nějaký film za odměnu. Už běží počítače, většina spotřebičů, máme se čím umýt, do čeho usušit, obléci i bez každodenního praní a funguje i virtuální realita. Prostě to začíná být vážně život, tak jak ho známe. Jsme asi v půlce krabic, některé věci si vyžádaly dostavbu skříněk a zbylé budou zařazeny do dočasných kartónových skříní, složených z prazdných krabic.

Ještě nám vybalování nějaký čas zabere, ale už začínáme dělat i jiné věci. Jako například zmíněné zasazování plodin a nebo zprovozňování strunové sekačky, abychom konečně mohli lépe bojovat s rostlinstvem, které změnilo naší zahradu na prales. O pomoc se zprovozněním sekačky jsme museli poprosit Gilberta. Ono mít sekačku a nemít k ní manuál je problém. V tomto případě se nejednalo jen o nerozumění textu, protože je manuál jen portugalsky – to už tu známe a umíme si poradit –  tentokrát nebyl od prodejce manuál přibalen vůbec (nebo se někam schoval?). Gilberto pochopil, nezaváhal, vše hned rozběhal a provedl školení, jak správně sekat, udržovat a provozovat. Jazyková bariéra zase nebyla problémem, Gilberto měl tělo v pořádku, tak jsme si opět zahráli na pantomimu. Angličtina je s Gilbertem k ničemu, s Evou se mnohdy snažíme komplikovaně sestavovat věty v angličtině, ale jejich příjem je jakoby něčím rušen. Takže na to asi kašlu a budu také více zapojovat tělo a mluvit česky. V chápání bude rozdíl minimální a já se nebudu tolik vyčerpávat při prohledávání své databáze slovíček, které znám nebo jsem někde slyšel a vytváření jejich kombinací do vět alespoň v základním srozumitelném tvaru. Občas ošemetná komunikace nic nemění na obětavosti Gilberta, je to kamarád. A to opravdu. Prostě jsme už všichni čtyři “amígos”, je to potvrzené a moc hezké.

A odměna po odvedené práci? Banány. Néé, už zase? Už nám nechutnají tak jako na začátku, už to není odměna. Vlastně je jíme, jen aby se nezkazily. A víte co, po další sklizni už nechci banány vidět alespoň do konce roku. Díky bohu za spotřebiče a občasné (i když pouze dočasné) změny jidelníčku. Už aby vyrostlo i něco jiného. Půda je tu na to naprosto ideální. Zemina sopečného prapůvodu se chová jak vata. Klidně nemusí pár dnů pršet a stále je zalito 🙂 V téhle hlíně lze pěstovat okamžitě bez přípravy. Prostě to, co je potřeba v Čechách předpěstovat v květináčku, tak tady jde zasadit rovnou do půdy. Podmínky na pěstování dokonalé. Až na neuplatnitelný druh trávy. Ta tu roste tak bujně, že když si vezmete půdu z hluboké díry, stejně je po pár dnech plná trávy. Pletí je tu práce na plný úvazek. Takže ten boj často vzdáme a necháme růst malou rostlinku i s kamarádem – trsem trávy. Oni se nějak domluví.
Eva si pořídila pár rajčat a těm podmínky začaly velmi prospívat. Další rajčátka ze semínek se už mají také k světu, tak jsme je dnes dali do země a popřáli úspěšný růst – to bude pak dobrota. Slimáci v těchto končinách mají asi jiné chutě, protože naše krmivo zatím jen párkrát ochutnali. Uvidíme, třeba až pořádně zaprší a oni vylezou, budeme muset sázet znova. Nejvíce se na světě líbí rukole portugalské, česká má uspěšnost tak 10%. Možná starší semínka, možná slaná půda… A určitě zkusíme kromě zázvoru vysadit i jiné podzemní plodiny, třeba podzemnici olejnou.
Oni tu mají buráky stejně drahé jako kešu nebo pistácie. Hrůza, buráky, taková levná dobrota, v Globusu půl kila za 35 korun. Tady za dvojnásobek dostanete malý pytlíček. Zamýšlíme se tedy nad jejich pěstováním, protože s sebou nelze při každé návštěvě ČR tahat 10 kg buráků v kufru. Některé věci v kategorii jídlo jsou tu prostě jinak. Vše je potřeba vyzkoušet a navíc si pamatovat, jaké to bylo. Zavedli jsme proto postup, jak se do budoucna lépe orientovat. Když něco koupíme a ochutnáme, vždy si vyfotíme etiketu a na fotku doplníme stručné shrnutí chutí a vlastností, abychom při dalších nákupech byli úspěšnější nebo si alespoň zahráli na to, že víme, co kupujeme. Jediná nevýhoda je doba strávená na nákupu – než projedete ten dlouhý seznam fotek, abyste našli již jednou vyfocenou věc… anebo jsme jí ještě nefotili? No jo, to jsou prostě ty složitější začátky, se kterými nám stále pomáhají i naši sousedé.

Pozvali jsme naše milé sousedy na sobotu do alespoň částečně zařízeného domu. Chceme jim ukázet VR a hlavně otestovat rozhovor s využitím v krabici nalezeného a později vybaleného Google Asistenta: Google Home Hub. Kdo nezná, tak jen krátce popíšu, že se jedná o umělou inteligenci, se kterou si lze povídat, dávat povely, dotazy a nebo vyžádat pomoc s překladem. To vše hlasovou komunikací se zařízením. I když zatím česky neumí (komunikuje anglicky), tak mu lze zavelet, ať překládá z češtiny do portugalštiny a obráceně. Umí to přímo při konverzaci, takže by to mělo fungovat tak, že se řekne: “Hey Google, interpret from Portuguese to Czech language” a on začně poslouchat debatu v místnosti. Když někdo něco řekne česky, tak počká, až řečník domluví, a poté přetlumočí obsah do portugalštiny. Pokud detekuje řeč v portugaštině, přeloží vše do čestiny. Hned, bez prodlevy, tedy se dá říct, že funguje na stejném principu jako tlumočník. Je to moc pěkné, funkční, testovali jsme to s angličtinou. Ale pořádný křest asistenta čeká teď v tu sobotu. A to proto, že místní portugalština je mírně odlišná od klasické portugalštiny a ještě je třeba odlišovat portugalštinu brazilskou, která se od té portugalské liší výrazněji. Uvidíme, jak si s tím tlumočník poradí, bude zábava. Alespoň do té doby, než se portugalsky doučíme my. Takhle Google Asistent vypadá.

Pro dnešek zakončíme povídání zmínkou o našich nočních společnících, kteří jsou tu hojně rozšíření – hlavně v noci. Jsou to naši světloplaší přátelé, po rozsvícení světla začnou prchat do všech stran. Nebýt jejich velikosti (klidně i 5 cm), šlo by je vnímat třeba jako nepřijemné pavouky. Ale tyhle potvory jsou tak velké, že z nich jde strach, i když právě prchají ony před vámi. Jednou jsme byli v přístavku v noci kouřit a jednomu z nich hráblo – na poličce ve výšce očí roztáhl křídla a natočil se proti nám. Rychlost našeho úprku z místnosti byl asi rekord v běhu přes překážky. Při představě, že nám něco takového vlítne do vlasů, se ježí chlupy na zádech. Ale jinak jsou to tvorové neškodní, nekoušou, lidí se bojí a pokud se nepřemnoží, je jediné negativum jejich vzhled. No, možná celá jejich existence… 🙂
Mimochodem výskyt těchto tvorů v našich končinách je normální, nejedná se o indikaci nepořádku, špíny nebo nevhodného prostředí pro život člověka. Tady je to něco jako třeba u vás škvoři, kteří jsou také aktivní hlavně v noci.

Tak tady ho máte, krasavce. Šváb americký.