Aktuality z ještě nevybaveného domu

Stále čekáme na naše věci – jsou už potvrzené v přístavu Ponta Delgada od pondělí, ale stále je nedostal distributor, který je nám má odvézt. Dnes jsme byli žadonit o co nejdřívější doručení, abychom mohli konečně žít. Moc nám škemrání nepomohlo, protože nám bylo láskyplně vysvětleno, že když ještě nejsou palety s našimi věcmi na skladě, tak je nelze odvézt. S celou akcí nám pomáhal Gilberto, kterého jsme si půjčili jako překladatele a hlavně jako…

Gilberto byl dnes náš odborný konzultant při nákupu dalšího potřebného vybavení na zahradu – ten následoval po vyřízení přepravce. Cestou jsme se učili nová slovíčka. Nebylo jich moc, ale o to důležitější jsou, protože při řízení nelze sledovat Gilbertovu pantomimu. Takže umíme nově: rovně, doprava a doleva – zas se máme zítra co biflovat.
Projeli jsme několik krámů a hledali doporučené vybavení. Na seznamu byla benzínová strunová sekačka, benzínové pila a ochranné pomůcky. Pilu jsme protazím odložili, ještě není tak důležitá jako sekačka. Zahrada se totiž s jarním počasím velice rychle mění na trifidiště, které začne požírat do pár dnů i nás. Už teď na vnější zahradu nepouštíme Milku, protože by někde “zapadla” nebo prchla. Ale jak dokáže mňoukat a dožadovat se vpuštění… To jsme ještě nezažili. Po pár minutách, kdy zůstala zavřená na dvorku,  jsme začali mít strach, že z toho nekonečného kočičího vřískání dostanou sousedé pocit, že mučíme kočky, které nakonec končí na grilu (ta lahodná vůně masíčka, která následuje po našem vykuřování) – a vysloužila si domácí vězení.

Gilberto byl na cestách jako vždy moc hodný, se vším poradil a ukázal nám několik nových obchodů, které se tu velmi špatně hledají. Na intenetu toho moc nenacházíme, protože místní všechno vědí a informace si předávají mezi sebou a z generace na generaci. Nováček tady prostě nic nevygoogluje. Ale se sousedovo pomocí jsme úspěšní – máme sekačku s motorem na zádech (na svahu se bude prý hodit víc), pár pomůcek a kovové tyče, abychom mohli zpevňovat srázy na svahu. Ten den se hodně povedl. Tak hurá do dalších pracovních hodin, které tu, obzvláště ve slunečném dni, umí i popálit pokožku.

Nemohli jsme si to odpustit a museli vám udělat alespoň krátkou ukázku vyprávění Gilberta. V nestřeženém okamžiku Eva pořizovala tajně fotodokumentaci, aby neovlivnila výslednou debatu. Tohle je výsledek – myslím, že nepotřebuje titulky, stačí na to párkrát mrknout a hned víte, o čem jsme se bavili 🙂

Jenže pak tajné nahrávání prasklo a tak jsme pořídili ještě oficiální fotografii, kterou smíme zveřejnit. Tak takhle vypadají naši se vším nápomocní sousedi, opět se vším poradili, vysvětlili, odpověděli na všechny námi pečlivě sepsané a připravené otázky.

Margarida si natrhala pár květin na hrob rodičů a po hezky propovídaném odpoledni jsme se rozloučili. Následovalo ještě zasazení krmiva pro místní slimáky na našem novém záhonku. Jídelníček jsme jim rozšířili o salát, brokolici, pórek, okurky a dokonce takové delikatesy, jako jsou rukola, papričky nebo koriandr (jooo kdyby tak slimáky koriandr odpuzoval jako některé lidi 🙂 ). Takhle vypadá políčko vyztužené banánovými kmeny (ty už banány nedají) s přesně vyznačenými pozicemi krmiva.

A po práci rychle domů – není nic horšího, než prošvihnout hokej se Švédama. Nebyla sranda tady pustit hokej české televize, ale tahle výzva musela být úspěšně zdolána. Nejde jinak, než tak, jako každý rok.

K hokeji patří pivo, ale to je tu docela drahé, tak testujeme levná vína. A semtam to opravdu jde. Za 1.5 eura se občas objeví akce a víno vážně dobré. Alespoň někdy večer je pak menší zima. Ta zima, díky které už přestala Milka dočista pelichat. Tedy že to mají tahle posrstěná zvířata dobře vymyšlené – když detekují zimu, za pár dnů se přestanou zbavovat svého hřejivého svetru a hned je tepleji. To my stále na mikině. Ale teď jsme při slunečním dnu pořádně vyvětrali a máme v obydlí další stupeň navíc. K pohodě přispěly i dva větší hrnečky na ranní kafe, takže je více tepla jak v žaludku, tak i na prstech, když hrneček pevně uchopíme a nepustíme. A to si piště, že hlavně po ránu vážně nepustíme 🙂
Takhle nakradené teplo pak už vydrží po celý den. Eva také perfektně vaří a z mála vždycky udělá hodně. Absence mikrovlnky i nádobí ji nezastaví a dělá další moc dobré příděly tepla na talíři. Jen se zatím ztrácíme v nápisech na potravinách. Semtam si dáme něco, co se nedá ani polknout. Dlouze zkoušíme různé způsoby pozření – jak to tady ti místní asi dělají… to je divné, vážně to nejde. Až těsně před vyhozením do koše nás napadne přeložit jedno nenápadné slovíčko na obalu. PEČENÍ. No a vážně, po upečení to je opravdu pochoutka – ještě, že to nevyhazujeme hned po prvním soustu.
Horší je to s bylinkami na zahrádce. Margarida téměř vše popsala, takže se Evě snadno hledají odrůdy vhodné na čaj. Až na jednu bylinu – je na ní napsáno: čaj pro lékařské využití. Čaj se z toho opravdu uvařit dá, jenže už na papírku není napsáno, že se musí kytka nejřív usušit a pak je její dávkování na špičku nože a na tři dávky. Pokud se zmíněný postup nedodrží, pak může syrová rostlina způsobit opuchnutí jazyka, popálit pokožku nebo třeba taky způsobit otravu s následnou smrtí. Zaplať pánbůh za Google a jeho informace. Takhle hrozba vypadá.

A když se neponičíme potravou, může nás dostat počasí. Před pár dny nás líznul ocas hurikánu. A vzhledem k tomu, že nás lízal několik dní, tak nám přivedl nepěkné počasí a vítr, který nutil mohutné stromy do nepřirozených poloh. Největší smršť trvala asi 6 hodin a místy jsme se i trochu báli. Ale nic se nestalo, vše přežilo a hurikán se už rozpadl. Zatím se na mapě nic dalšího neblíží, tak si teď užíváme nadmíru hezkých dní, které je potřeba zakončit grilováním.
Už jsme spotřebovali trochu dřeva, tak jsme se rozhodli, že si přineseme další z lesa. Jenže řezání velmi tvrdého dřeva eukalyptu bych komentoval velmi krátce: už aby byla ta motorovka! Zbylé větve rády počkají v lese, nová a ostrá pilka se dá použít leda na jejich manikůru. A tak jsme se zase pokorně vrátili (pro grilování) k používání dřeva dříve nařezaného předchozími obyvateli domu. Tentokrát na grilu skončilo celé kuře. Jakoby nám chtělo z grilu uletět, tak jsme mu připálili křidýlka a trochu víc nahřáli prdelku. (Černou barvu způsobil blesk – skoro vážně 🙂 )

Zatím neopečeného ptactva je v lese hojně. Objevili jsme i nový druh vrabčáka. Pojmenovali jsme ho kolirabec, protože manévruje úplně stejně jako kolibřík. Vypadá jako klasický vrabec, ale dokáže ve vzduchu bez problémů a po neomezenou dobu stát na místě. Nevíme, k čemu se jim to tu hodí, možná je to nový styl chytání hmyzu, kterého je to hojnost. Nepozorné mouchy lítají samy přímo do zobáku – žádná práce.
Stejně snadno tu můžete koupit ryby a další suroviny. Auto doveze ryby nebo ovoce a zeleninu přímo před barák. Jedinou a mnou velmi špatně akceptovatelnou nevýhodou je, že rozvážka začíná v 7:30 a provází ji nepříjemné troubení rozvážejícího auta. Takže budíček je 7:30, polštář na hlavě a špunty v uších nepomáhají. A protože se s tímto stavem nedá nic dělat, naordinovali jsme si večerku na desátou večer. Když to nestihnem, tak spánkový deficit (některých z nás) narůstá. Ach jo, tyhle místní zvyky, alespoň, že o víkendu je klid – až na ty uřvaný a vyčůraný psy: přes den chrápou a celou noc řvou.

Foto není k dispozici, psi zrovna někam zalezli.

Zajímavostí jsou také místní Vietnamci, kterým se tu říká “čajnýs šop”. Díky absenci konkurence na ostrově je tu nic nenutí snižovat ceny, takže klasické čínské výrobky, které známe z Čech a jsou za pár korun, tu stojí stejně jako ty kvalitní evropské nebo americké. Tohle se moc nepovedlo, proto jsme udělali pokusnou objednávku na DX.com (eshop levného čínského zboží přímo z Číny) a pokud zboží dorazí, všem tu to řekneme a trochu jim zavaříme. Někdo tu ty jejich ceny musí regulovat a když jsou na to místní krátcí, my Čecháčci jim tu trochu tu ekonomiku “vylepšíme”. Proto jsme snad taky tady, ne?

U Vietnamců je nejprodávanější věcí tavná pistole. Každý jí tu používá místo hřebíků do zdi. Vše se na zeď lepí tavnou pistolí – dokonce i naše kabeláž k internetu. Chvilku jsme prováděli analýzu, proč to u nás tak rozšířené není, a došli jsme k závěru, že místní barvy a omítka jsou daleko kvalitnější než ty u nás, protože vlhké a slané prostředí by seškrábalo českou omítku i s barvou za pár dnů. Proto vše tak dobře drží s použitím tavného lepidla. Náš nový oblíbený pracovní nástroj – veškeré opravy domu už jen s tavnou pistolí.

Samostatná kapitola je cesta k moři. Počkali jsme si na povedený den a vyrazili pořídit pár fotografií. Nádhera, cesta začíná mezi poli a poté se sestupuje z pěkně příkrého svahu.

Sešli jsme až dolů a konstatovali, že cesta není pro slabochy. Žádné dlážděné schůdky až k vodě, jen jeden žebřík a pak jedna prolézačka mezi lávovými kameny za druhou. Pro bezpečný sestup je potřeba používat celé tělo. Chodí se po nohou, rukou, občas je potřeba i skočit nebo se vytáhnout.

Ale tahle námaha se skutečně vyplatí. Výsledkem je přístup ke krásnému kameni, který mizí pod vodu v tomto malém zálivu. Mokrý kámen dost klouže, ale když se s tím počítá a chodí po čtyřech, pak není problém zalézt přímo do moře, má zrovna 17 stupňů. A nebo se dá pro osvěžení zvolit některý z přírodních mini bazénků, které mají vodu prohřátou, teplejší. Tam si stačí sednout jako do vany a jen si počkat na větší vlnu, která jezírko v nepravidelných intervalech zásobí čerstvou vodou z oceánu.

Jo jo, to půjde. Některé místa jsou povedenější než ta jiná, račte si vybrat. Neodolali jsme a museli se vyblbnout. Ještě hodit nějakou tu pózu a… sakra, taková vlna přijde jen párkrát za den – všechno mokré. Takže rychle zpátky domů a sušit, hloupí středoevropané.

To je prozatím vše. Někdy později zas něco dalšího přidáme. Jen asi za déle, protože se blíží … co? No přeci vybalování!