Máme internet! A další zážitky

Nejnovější a největší novinka je internet. Paráda, začínáme být zase lidmi! Pořídili jsme 30Mbit přes fiber. Fiber je optické vlákno, které vede až k nám do domu – routeru a je napojené přímo na podmořskou páteř. Zdá se, že jsme na mezikontinentálním kabelu, takže nezlobte nebo vám odpojíme internet 🙂

Takhle vypadá práce ve výškách…

Aneb jak se tahá optické vlákno přes sloupy.

Měřená rychlost přes nástroj pro měření rychlosti UPC ČR je 32/30Mbit. Všechny latence, které měly v Praze prodlevu ve vteřinách, jsou zde snížené na milisekundy. Technik odvedl dobrou práci, dostal kafe a drobné sladké pohoštění (to si však jako diabetik nevzal) a že prý není obvyklé, aby vůbec něco dostal. Tak se nám vyplavilo trochu radosti, že umíme oplácet hodnost jiným způsobem než místní.
Radost pořád musí něco kazit, tentokrát auto. Nějak se nám polámalo, takže budeme muset do servisu Fordu – svítí oranžová kontrolka motoru. To zase bude dorozumívání… Místní angličtina je nakonec velmi zábavná. Jsou nám odpuštěny veškěré gramatické chyby a na oplátku dostáváme stejně kvalitní angličtinu od zdejších. Však ty rozumět, co já ty chci řekl, když ty chtít. Ruce, nohy a pantomima se počítá. Nejlepší na tento způsob komunikace je náš soused, ale o tom později.
A druhá věc, která kazí obrovské potěšení z netu, je delší čekání na náš náklad. Nalodí až v pátek a popluje sem 4 dny. Bez počítače a pouze na malých noteboocích být další týden – to pořád ještě není ono. Ale co, i tak si dáme konečně nějaký pěkný film na usínání.

Kvůli netu si Eva zařizovala rezidentství. Nakonec to v jiné prodejně stejné firmy (kdo by to nezkusil očůrat jinde, že?) nebylo potřeba, ale protože jednání na úradě již měla rozjeté (chtěli jsme splnit požadavky a ne očůrávat), tak už jsme to dotáhli. Eva podplatila místní úřady částkou 15 EUR na pokladně radnice a stala se na pět let Portugalkou! Podepsal jí to sám prezident. Něčeho, někoho, nikdo neví, ale nějaký prezident to opravdu podepsal. Tímto krokem se tu konečně trochu rozšířila menšina hezkých Portugalek.

Zažili jsme už taky pořádný vítr. Snad 2x do roka je něco takového v Čechách, zatímco tady je to asi na týdenním pořádku. Stavby vypadají poměrně robustně, takže se toho tady není potřeba bát. Třeba to odstraní šramot (asi myš), který se ozývá od střechy. Samotná identifikace různých zvuků, které se tu ozývají, bývá dost težká. Člověk musí zapojit veškěrou svou představivost, aby naprosto přesně zjistil, co by ty zvuky mohlo dělat. Naštěstí tu nežijí žádní nebezpeční tvorové, tak bereme vše jako “součást přírody”.

Když je venku alespoň trochu hezky, pracujeme na zahrádce nově nakoupeným náčiním. Zatím ji tedy spíš přetvarováváme a provádíme úkony, které jsme dostali jako školení od sousedů.
Vše začalo návštěvou, podniknutou v sobotu. Připravili jsme jsme si haldu dotazů a povídání, které jsme přeložili do portugalštiny. Vlastně jen vložili text do překladače a šli prosit o vysvětlování a pomoc. Abychom nešli s prázdnou, tak jsme před návštěvou udělali nákup, tác chlebíčků a Eva upekla koláč. Kdo už ví, jaký koláč to byl? No? Ano, správně, banánový 🙂

Koláč se Evě i za polních podmínek, nenalezení tvarohu (asi v této mléčné zemi neexistuje), nesnadné identifikaci typu mouky, louskání návodu na prášku na pečení a dalších surovin, vážně povedl. Takže jsme vzali pohoštění a vyrazili na návštěvu. Sousedi byli překvapení, že prý není obvyklé, přinést s sebou na návštěvu večeři 🙂 Vypadalo to, že chlebíčky vidí poprvé, takže dostali instrukce, co je český salám, co je místní a jak dokonalé kombinace lze na plátcích pečiva připravit. Dokonce jsme byli i u toho, když Gilberto jeden chlebíček s Křemešníkem, sýrem a vajíčkem ochutnal. Nezdálo by se, že by mu tak moc nechutnal, tak snad zbytek také snědli a nedostali ho psi. Výsledkem našeho posezení bylo vyřešení většiny zádrhelů a zodpovězení dotazů a domluva na nedělní demonstraci péče o zahrádku. V půl osmé večer jsme prchli, protože se blížila osmá hodina večer – pro místní čas na návštěvu kostela a trochu toho pomodlení.
Asi se nám občerstvení povedlo, protože další den proběhlo několikahodinové představení potřebné výbavy, přehled všech prací na zahradě a v lese a hlavně: byla nám ukázána přímá cesta k moři! Můžeme jít přímo k moři pouze přes jednoho souseda, kterého máme (až ho uvidíme) požádat o povolení přístupu a on, protože je prý hodný, nám dovolí chodit přes okraj pozemku až přímo k moři. Byli jsme tam! Byl to úžasný pocit tam dorazit a vidět oceán pár metrů pod sebou – když my moře u nás nemáme. Stezka je navíc využívána místními rybáři, takže je, ač místy nebezpečná, docela dobře udržovaná. Když byl Gilberto mladší, chodíval se sem každé ráno koupat v moři. Teď má problém s kolenem, tak už to nepraktikuje. No uvidíme, zda ho někdy zkusíme napodobit. Třeba by to pomohlo při zvykání na místní zimu, kterou zatím marně rozháníme teplovzdušným ventilátorem.

Gilberto je specialista na pantomimu. Člověk si s ním anglicky moc nepokecá (i když něco anglicky dává), zato jeho vedlejší vyjadřovací schopnosti jsou tak dokonalé, že po pár hodinách s ním člověk odchází domů s pocitem, že takhle dobře si už dlouho nepokecal. On totiž doprovází svou portugčtinu názorným ukazováním. Třeba na poli zvedne klacík, postaví ho a nohou naznačí šlapnutí na něj. Klacík povalí a doprovodí to krátkou větou: no [nou]. Kdo nepoznal, tak tímto naprosto vyčerpávajícím rozhovorem řekl, že nemáme šlapat na to, co na poli za nějaký ten čas poroste. A takhle si povídáme hodiny. Nepotřebujeme překladač a divili byste se, ale mám za to, že vážně tak 80% všeho, co se řekne nebo ukáže, pochopíme. Navíc nám doplňuje portugalskou slovní zásobu, takže se lépe učíme nová slova. Věřte, že pantomima je nový a velmi účinný způsob vyučování cizích jazyků!

Další den už zahrádka podstoupila zkoušku neodborného zacházení. Upravili jsme banány dle výkladu, překopali schody v hlíně, upravili část povrchu svahu (po dnešním dešti z těch úprav asi moc nezbylo) a přesadili jeden banánovník. Teď už jen čekáme, zda přežije. Moc se mu z úrodné hlíny, která je všude kolem, nechtělo. Za záchranu jednoho banánovníku jsme si dopřáli obrat banánovník jiný. A úlovek je k vidění tady.

Jenže tohle se ještě úplně nedá jíst a hlad byl po práci veliký, proto jsme se ještě rozhodli trochu vykouřit blízké sousedy. A to doslova, protože dřevo bylo trochu mokřejší a vítr pochopitelně musel foukat jejich směrem. Ale my to spokojeně nazývali grilováním – třeba nás neproklínali, když jsme smrad z kouře následně vyměnili za nádhernou vůni grilujícího se masa. Oprava: myslím, že nás proklínali hned 2x 🙂

Gril trochu ohřál. I přesto, že si na zimu už trochu zvykáme, stále to není ono. Hlavně když lezeme ze sprchy. Nám s chladem pomáhá teplovzdušný ventilátor. Toho se ale Milka pořád trochu bojí, takže slast v podobě teplého vzduchu nahrazuje chozením po třech – aby alespoň jedna tlapka zůstala teplá. Už s námi chodí i na zahrádku a semtam si s námi hraje na schovku, zůstavá v noci ve tmě na zahrádce schovaná sama. Nemá kam utéct a asi ji to ani nenapadne, takže když zavřeme dveře a nehledáme ji, přestane ji to bavit a domňoukává se vpustění zpět do alespoň o půl stupně teplejší místnosti. Ale abych jen nepřeháněl. Dům začíná být stále teplejší. Naše bydlení je znát a asi prosycháním zdí pomáhá zvedat teplotu. Dnes jsme přes den naměřili i 22 stupňů – a to už šlo. Večer to klesá na 20 čili už máme 2 stupně navíc od počátku zabydlení. To bude dobrý, i když se na nás Milka občas trochu mračí.

Uběhl další čas a pokud lze shrnout další poznatky o místních, tak jen potvrzují předchozí odhady. Všichni jsou tu velmi slušní a hodní. Koho poznáme, s tím máme pocit, že jsme se skamarádili. Na silnici se chovají slušně, pomáhají ukazovat, kam se dá jet, kam se vejde auto, kde nic nejede a i když jezdí velmi rychle, tak vážně velmi přesně a bezpečně.
Z dalších událostí ještě stojí za to zmínit, že se naše vesnice spřáhla a naši sousedi iniciovali zasedání místní rady s požadavkem na odstranění obřího kompostu, který jsme zmiňovali minule. Že prý to bude smrdět v celé ulici, tak to chtějí všichni. Ale osobně si myslíme, že nám jednoduše opět pomáhají. Prostě naši milovaní sousedi. Za odměnu jsme jim povolili neomezené navštěvy našeho (dříve jejich) lesa. Hlavně Gilberto si k němu za ta léta vybudoval citovou vazbu a je celý potěšený, že tam může i nadále chodit. Opět to tu prý není příliš obvyklé, že by soused pustil souseda k sobě na pozemek, takže si toho velmi cení a my jsme rádi, že jim můžeme jejich dobrotu alespoň trochu vynahradit.

A o té cestě k moři zas příště – ještě jsme ji nestihli nafotit, tak zatím jen pro přibližení foto níže.