Zatím největší problém je zima. Není to nic, co by nevyřešila mikina nebo svetr, ale je to prostě pocit, o kterém neustále víte. Uvnitř domu je přes noc a dopoledne teplota okolo 18ti stupnů. Zvykáme si, nejdřív jsme si klepali na čelo při pohledu na místní v tričku, ale postupně zjišťujeme, že je vážně asi od poledního času lépe venku než uvnitř a hlavně že se zima dá dobře zahnat prací :). Jakmile slezeme ze studených snídaňových židlí a vyrazíme něco dělat, chlad mizí. V noci umocňují ten zážitek ze zimy (při cigárku) neustále uštěkaní psi, když hlásí nežádoucí osoby – nás, ale na to se dá zvyknout. Zdá se, že se už taky klidní, zvykají si na nás. Po pár dnech už jsme jim asi přece jen míň cizí. Ráno…
Ráno se ale do těch 18 stupňů z vyhřáté postele nechce. Naše Milka by mohla vyprávět. V noci nás mňoukáním budí a dožaduje se vpuštění pod peřinu. Někdo z nás vždy povolí a za cenu horšího spánku dopřeje kočce taky trochu tepla. Prostě jsme z Prahy zhýčkaní na stabilních 22 stupňů všichni tři. Takže už je jasno – na další zimu se pořídí kamna. V lese je tolik dříví, že bychom mohli topit po celý rok – na jeho spotřebu by nestačily určitě ani tři životy. Kočičí 🙂
Další nepříjemná věc je internet. Data spotřebováme stále česká, pochopitelně omezená. Každý den máme o trochu méně MB, takže šetříme, ale občas se hodí mapa, občas nějaká informace a permanentně překladač. Co bychom si bez Google translatoru počali! Dokonce jsme se už odvážili volat policii, aby zahnala strůjce smradu dál od našeho domu…
Totiž – to si takhle plníme pračku a přijde k nám náš milovaný soused, ať zavoláme policii, protože na vedlejším poli staví obrovský kompost, od nás asi 50 metrů. Překladač jel naplno, ale stejně jsme jeho upozornění o smradu a myších zpracovávali asi hodinu, než jsme pochopili, jak on by to na našem místě provedl, ale nemůže, protože dům už není jeho. Výsledek byl ten, že on policajty zavolal a my čekali, až přijedou – a že prý si to musíme domluvit my. Takže jsme si v překladači připravili všechny důležité věty oznámení (to používáme i na úřadech), varianty otázek a odpovědí. Jenže, když přijel policajt, zjistili jsme, že umí perfektně anglicky a tak to Eva zmákla v EN. Výsledek ale nepotěšil. Že prý je to daleko a že to nebude smrdět, vlastně jen “soft smell”, že to přikryjí, no a že s tím stejně nic nemůžeme dělat, protože je to jejich pole. A odjel. Soused nás vyslechl, doplnil, že prý to bude víc smrdět až za delší dobu a že kdyby tam byl on, tak by mu to neprošlo. Jenže my jsme noví a nemůžeme vystrkovat růžky. (Navíc jsme policajta málem podpláceli, protože jsme i s překladačem špatně vyhodnotili sousedovo věty a pantomimu. Ještě, že jsme nenašli odvahu to udělat – možná byste už tohle nečetli :))
Ale zpátky k tématu internetu… Data mizí a stabilní internet v nedohlednu. Můžeme mít předražených 100GB měsíčně od Vodafounu (nechceme, na filmech umíme protočit 10 GB denně a co až nás tu bude víc..) nebo můžeme mít rozumnější neomezený internet od MEO. Jenže na to prý potřebujeme kartu rezidenta. Takže zítra další lítání po úřadech a zkusíme vyřídit rezidenství. Jinak to nejde, bez internetu jsme v háji.
No a poslední nepříjemnost je pouze o nás. Tak jsme po nákupu v třípatrovém obchoďáku trochu zapomněli, kde jsme zaparkovali. No je vůbec něco takového možné? Jasná demonstrace našeho psychického vysílení. Naštěstí jsou tu všichni vstřícní a ochotní. Stačilo poprosit jednoho securiťáka o pomoc a celý personál obchodního domu hledal naše auto 🙂 Za chvilku ho našli o patro níž. Securiťák pomohl odnést nákup k autu a rozloučil se. Jsou tu fakt hodní lidé, jen my za trubky. Při druhé návštěvě toho obchodního centra (ve stejný den) jsme už raději došli z 500m vzdáleného parkoviště pěšky. Určitě se chlapi u kamer smíchy popadali za břicho, takže znovu ve stejný den ne 🙂
Zbytek už jen pozitivní. Sice krátce, ale zato hravě převažuje problémy, které tu zažíváme a kterým se jen smějeme.
Máme zprovozněnou pračku a pere. Prádlo i pěkně schne, takže můžeme nosit i věci, které tu čekaly měsíce na vyprání. Dále máme zprovozněnou ledničku, tady z obchodu u nás v Capelas. Paráda! Můžeme nakupovat salámy a sýry, dobrůtky, které jsme si bez lednice nemohli dovolit. To úplně změnilo snídaně!
Milka taky začíná být v pohodě. Už normálně žere a občas si i hraje. Sem tam jí vyplaší nějaký zvuk, ale je čím dál odvážnější. Zvykne si. To nám spadl kámen…
Dnes jsme byli na banánech. Zmapovali jsme náš rajón a přinesli trsy banánů. Sklízejí se zelené, ale po pár dnech jsou vážně slaďoučké a dobroučké. To se nedá srovnat… Už druhá naplněná přepravka schne v přístavku, takže nás čekají nekonečné banánové hody (anebo brzy banány nebudeme moct ani vidět). No a pak jsme prošli les. Je to paráda, pastva pro všechny smysly – grilovací místečko na konci lesa navozuje představu báječných akcí, s vámi! – ale les přináší taky velkou haldu práce. Je tam spousta popadaných stromů a dalších dřevin. Cesty bude potřeba zkvalitnit, chtěli jsme je i osvětlit. Jenže ono je to přes 200 metrů od domu. Težko říct, jestli najdeme způsob, jak tam dotáhnout elektřinu alespoň na světla. Tohle bude vážně na roky. Ale co, máme čas, tak pomaličku polehoučku.
Trochu jsme už i promýšleli úpravy a rekonstrukce domu. Budeme muset pozvat známého architekta sousedů. To bude taky zajímavé. Promyšlené to máme zatím hezky, ale co my víme, co můžeme a co nemůžeme chtít. Navíc prý schvalování stavebního povolení je na měsíce, no to zas bude. Hlavně klid a banány v puse. Každý den je tolik zařizování a práce, že na stres stejně není žádný čas. Potřebujeme si prostě zvyknout na Capelasí poklidný život a ne se nervovat haldou starostí, které se na nás valí.
Zatím je tu teda život takový rozlítaný, je toho hodně. Ale jdeme na to pozitivně a snad nám zvyk pomůže vnímat další dny v pohodovém duchu. To bude potřeba až nám dorazí naše věci…
Zbytek vyprávění ve foto režimu
Předzahrada
A babány, banány, banány…
Banánový prales
Naše dnešní úroda vcelku
A naporcovaná
Malá hádanka – co to je? No přece malinkaté mandarinky!
Naše fáro
Bydlení, bydlení, bydlení…
Poslední věc:
Neví někdo co je tohle za značku? Ať hledáme, jak hledáme, nikde nic nenacházíme… Díky za info, pokud někdo pozná.
Díky za dokonalý informační servis, vždycky se těším, co nového o Vás najdu :-). S tím autem – buďte v klidu, stalo se mi to také a už dvakrát… Od té doby si píši do telefonu, kde stojím :-D.
Užívejte, nestresujte se a těším se na další zprávy!
Pa Kl.
PS Tipla bych si, že značka je “meeting point” 😉
Potěšení se dostavilo, stresy mizí – díky, Kláro!
A k čemu je meeting point na relativně malém parkovišti dobrý, to bys náhodou nevěděla?
Ahoj Evi, bomba počteníčko, těším se na další zážitky. pa
Díky, Helčo, speciálně pro Tebe bude jedna fotka – až to nafotím… 🙂 pa
Otíčku a Evičko,
moc pěkné čtení, za chvíli byste mohli napsat celou knihu. Dávejte na sebe pozor a dobře se oblékejte, ať nejste nastydlí. Moc na vás myslíme. Věra a Milan
Děkujeme za napsání, každým dnem je trochu tepleji, tak snad zůstaneme zdraví – nemoci se tu moc nenosí. Také na vás myslíme a hned jak to půjde, tak vás zas rádi uvidíme. Pevné zdraví i vám a zatím ahoj
“…..a hlavně že se zima dá dobře zahnat prací :).” Na co nepřejdou dva ajťáci po týdnu bez internetu 😀 😀 😀
Tak i já Vám držím palce, ať toho hodně stihnete do prvního zemětřesení.
Teda ty jsi zase prekvapil. Uz druhym dnem si lamu hlavu, co je to za toho psa – ta Leslie. A on je to nas Pepa, ktery prekvapil i svym hezkym komentarem. Diky chlape, budeme na tebe vzpominat a radi te pozdeji i uvidime – snad prvni zemetreseni zazijeme az spolecne s tebou, abys mel hezky zazitky a mel co vypravet rostenkam v tvem novem hezkem bydleni!