Dlouho jsme se neozvali. Dalo by se k tomu říci, že se stále něco dělo a my se snažili vylepšovat v pohostinnosti, poučovali se z nezdarů a užívali si přítomnosti našich návštěvníků. Ve volných chvílích jsme pak pomalu dokončovali činnosti spojené s domem a s přestavbou i veřejně nepřístupných částí. A výsledek? V domě se nám podařilo konečně vyškrtat neustále se rozrůstající seznam úkolů a nutností – a máme tak hotové úplně vše! Nic není nedokončené a všechna místa již obsahují vše, co jsme vyhodnotili jako užitečné a potřebné. Nyní přichází na řadu nekonečné upravování či zkrášlování i venkovních prostor – zahrádky, lesa a stezek jimi pronikajících. K tomu není sepsán žádný seznam, protože místní příroda nám ani omylem nikdy nedovolí vše dokončit a potřebné přírodní úpravy se budou opakovat zas a zas.
Už máme nejen hotovo, ale k tomu i tepleji. Vše začalo bujet a kvést a hortenzie pomalu zamodřují okolí. Jednoduše je zima pryč a opět bude pár měsíců teplo. Díky dokončené pergole je nyní možnost sedět celý rok venku. Ve větrných dnech se lze přestěhovat do baru nebo strávit večerní odpočinek v jídelně. Všechny tyto možnosti jsou po jejich dokončení otestované i našimi návštěvníky.
V uplynulé sezóně nás našla a pobyla u nás řada návštěvníků, moc nás to potěšilo. Byli milí, dělili se o své zážitky, nově objevená zajímavá místa, rozšířili naše povědomí o rostlinkách, které zde rostou, mnoho večerů jsme tak strávili a propovídali s nimi, s některými jsme i prošli vybrané výlety. Psaný projev, tak jak jej znáte z našich příspěvků, se tak mohl změnit na mluvené slovo a my se vypovídávali při příjemných posezeních na terase.
Měli jsme hosty letos i v únoru a poprvé pořádně otestovali možnost pobytu i v měsíci končící zimy. Tito kamarádi byli na nižší teploty zvyklí a i když byla postýlka vychlazenější, než očekávali, zhodnotili pobyt pozitivně. K večerním posezení pod pergolou jsme s nimi používali župánky, aby udržely teplo tam, kde má být, a tak se nám společně dařilo trávil ten teplem neoplývající čas, doufáme, příjemně. A také jsme tu měli v létě poprvé na návštěvě i děti a věříme, že i těm se na ostrově líbilo. Co si budeme povídat, vlny na severním pobřeží dokáží pobláznit nejen mladé, ale i dospělé. Minulý rok jsme tedy zažili spoustu příjemných chvil a všem, kdo se za námi vydal na návštěvu, děkujeme. Vryli se do vzpomínek, při kterých je do úsměvu. Jakoby i psaní příspěvků již nebylo tak potřebné – ne ne, je mi jasné, že tyhle výmluvy nepomohou k omluvení roku a půl bez nového příspěvku 🙂 – ale v podstatě to asi tak ponecháme. Budeme opravdu rádi, pokud se za námi vydáte a než vše psát, všechno vám raději budeme vyprávět. Příspěvky proto i nadále zůstanou pouze ve formě občasníku.
Další část dnešního vyprávění je založená na fotografiích – s jejich pomocí vzpomínáme, co se tu stalo nového, a vybíráme, o čem se stojí za to zmínit.
Protože se nejen střídali hosté, ale i pracovalo, přímo makalo, přikládáme obrazovou dokumentaci fyzické námahy. Na práci se přeci na displejích kouká nejlépe. Např. v lese nám AMI vytvořili krásné dílo, betonovému stolu dali parádní vzhled z umělecky nalámaných zbytků obkládaček.
My jsme dokončili cestičku v předzahradě a docela se má k světu i nově zasazený Fík s Avokádem. Jen nám začala ta pracně vyrobená cestička brzy prorůstat trávou, a tak jsme vyhlásili boj postřikem. Jenže tráva pořád vítězí. Bohužel na ostrovech zakázali používat prostředky obsahující glyfosát a protože zatím neexistuje náhrada, bude boj obtížný. Glyfosát je látka, která účinně likviduje plevele i s kořeny, ale kvůli možným rakovinotvorným vlastnostem byla u nás zakázána. V ČR je zatím pouze omezena, jednu z variant lze stále zakoupit. Docela uvažujeme si lahvičku přivézt, protože jiné náhrady herbicidů jsou spíš taková legrace, nepříliš účinná. Je to názorná ukázka, jak zdejší příroda vyhrává (měli jsme dát pod kameny fólii, jemná vrstva cementu bohužel trávu nezastavila).
To s Ivanem jsme zrealizovali projekt úspěšnější, postavili jsme bambusovou konstrukci pro keřík vinné révy. Víno se na jaře začalo pořádně rozrůstat a už celou konstrukci zaplnily a ovládají nesčetné šlahouny s viditelnými tvořícími se hrozny.
Jak jsme práce na domě postupně dokončovali, otevřel se nám časový prostor a my začali prozkoumávat nová místa na ostrově. Na doporučení jsme se vydali na nejvyšší horu ostrova Pico da Vara (tedy pěkná ostuda, vydat se tam až s takovým zpožděním) a výstup si užili snad všem smysly. V konečné fázi výstupu si užily i naše boty obalené bahnem, které cestou, v poslední fázi výstupu, nelze nenabrat. A krásně zabahnění jsme dosáhli cíle. Na vrcholu hory jsme si konečně mohli užít ten dechberoucí výhled na oceán skoro všude kolem… a bylo kompletně zataženo, vidět tak na 5 metrů a foukalo tak, že jsme se rádi rychle vydali na sestup. No, musíme to určitě zopakovat v příznivější den, ale výlet můžeme alespoň ohodnotit a připsat na náš seznam ostrovních výletů 🙂
To daleko úspěšnější jsme ve výletech do vedlejší vesnice – na fotbalový stadion. Tam se totiž nachází nejbližší hospůdka v našem okolí, kde čepují móc dobré pivečko. Tam se chodíme odměnit rádi, někdy vás tam vezmeme. Do hospůdky pohled nemáme, ale takhle vypadá stadion. Jen ty branky mi přijdou nějak divně umístěné…
V létě Eva navštívila golfové hřiště, kde si byla s kamarádkou zahrát golf. Eva si svůj sen splnila a na fotografiích není jen proto, že fotila 🙂
Dále jsme objevili novou skrytou pláž v Ribeira Grande. Je na kraji města a těší svou volností, soukromím, chytrým krytím před velkými vlnami a písečným přístupem. Paráda.
A pak, později na podzim, jeden host pomohl objevit, že i listopadová koupačka v oceánu (u nás v Capelas) je vlastně fajn…
Závěr roku patřil vánocům a Silvestru. Místní úřad rozdával k vánocům takový kruhový koláč (jako mazanec) zdarma s donáškou až do domu! Velice zajímavá a velkou radost působící novinka. Mazanec s kandovaným ovocem (lokálně tradiční) chutnal vážně dobře.
Poslední den roku pak patřil ohňostrojům. Konečně po covidu se tato událost provozovala veřejně a mohli jsme si ji užít zblízka – až téměř kontaktně. Chtěli jsme okusit něco nového, velkého, proto jsme se vydali na průzkum oslav konce roku do města Ribeira Grande (v překladu Velká Řeka). Na tenhle ohňostroj jsme dříve koukali z cesty u domu (když bylo přes covid vše omezené) – máme ho přes moře na dohled. Ale na velkou vzdálenost, a proto byl letos vyzkoušen zblízka. Čapli jsme flašku šampáňa a vyrazili (tady se přeci může pít a řídit) přímo k odpalovací rampě do centra Ribeira Grande. Všude to lítalo, všude to hořelo, organizátoři vlastní nohou hasili drobné ohně z pyrotechniky mezi auty, až jsme z přítomných cítili obavy, že zažijí i pár nečekaných explozí zatraceně blízko. Ale, no teda, to byla paráda… Díky větru nám ty ohnivé koule explodovaly přímo nad hlavou a díky stejnému větru padaly zbytky shořelých výbušnin až opodál. Takže jsme zažili něco, co dosud ne, pohled do samotného nitra explozí, a přitom byli ušetření plných očí střelného prachu. Nádhera! Jen nás bolel krk od koukání přímo nahoru.
V uběhlém roce se nám podařilo objevit i pár pohostinností. Víno, žrádlo, restaurace… spousta gurmánských novinek i nepovedených hnusů. Začněme jednoduchostí. Nové simple jídlo, které vůbec nechutná tak, jak vypadá, je pečená morcela s ananasem. Vizuálně žádný požitek, ale když tuhle fašírku dáte do pusy… vážně dobrota, doporučujeme vyzkoušet.
Dále nesmí zůstat bez zmínky návštěva místního vinařství s ochutnávkou vína. Vinařství hezké, výklad povedený, zážitek uložený, ale to víno – teda to bylo hodně nepodařené. Takový hnus jste asi nepili, to také nejde nezkusit. Víno nikdo nekupuje (kdo by za to taky platil), tak je asi určené na exkurze.
Další zajímavostí je našimi hosty nalezené občerstvení, které jsme pojmenovali “U králíčka”. Malý chlupáč baví všechny hosty, kteří si na chvilku v občerstvení sednou. Je bázlivý a skrývá se ve stínu, ale je opravdový a roztomile poskakuje mezi hosty, stoly s jídlem a pitím. Prostě je součástí místního občerstvení, nedaleko od nejlepší pláže na ostrově v Ribeira Grande (Santa Barbara).
Stejně tak nesmí zůstat bez povšimnutí malá rybářská restaurace u nás v Capelas. Navštívili jsme ji na základě velmi pozitivních recenzí na internetu. Eva měla narozeninové přání, tak se to muselo vyzkoušet a pokud bych to mohl takto dopředu zhodnotit: vážně ještě nepoznaný zážitek. Byl jsem vybrán jako host k návštěvě kuchyně – sám šéfkuchař si mě pozval. Nechápavě jsem dorazit ke grilu, kde se válel stejk velikosti velkého talíře. Když jsem byl tázán, zda mi to stačí, zmohl jsem se pouze na odpověď, že to bych to jedl 4 týdny a pobaveně kývl na to, že propečené je to dobře. Asi nás objednalo stejk víc a on chtěl najít nějaké vyvážené propečení pro všechny, říkám si… Potom ukázal na druhý talíř, že prý Eva má rybu, že? Souhlasil jsem a naposledy si prohlédl azorskou kuchyni – kdy se sem zas příště dostanu? Po návratu ke stolu to netrvalo dlouho a přinesli naše jídla. Tehdy jsem pochopil, že si ze mě všichni jen dělali srandu, že jsem pouze posloužil k pobavení všech zaměstnanců kuchyně. Cílem bylo vidět toho, co dostane stejk přes celý stůl, a aby Evě zabránili mi s minimálně kilovou porcí pomáhat, ona dostala stejně velkou rybu. K tomu pár brambůrek a 5 druhů ovoce. Protočily se nám oči nad tou hromadou žrádla. Číšník a majitel v jedné osobě se potutelně usmíval, co a jak nám nandal, a dokonce po pár minutách přišel dílo zkontrolovat i samotný šéfkuchař. Ten už se upřímně smál a popřál nám dobrou chuť 🙂 Zatímco okolo nás se návštěvníci měnili, jak hosté dojídali jídla, která byla objednána až po začátku našeho pohoštění, my stále zdolávali nekonečnou zásobu masa, která z talířů vůbec nemizela. Domů jsme se vraceli až dlouho poté za tmy, došli jsme z posledních sil a celý zbytek noci dělali už jen “uff”. Teda za pár drobných se takhle zpráskat… Hrůza. Ale byla to dobrota. Kromě masa a zeleniny se na talíři povaloval i meloun, marakuža, citrón, ananas a dýně. Jednoduše, to si nemůžete nechat ujít, hospůdka je jen kousek od nás.
Pro představu měřítka se schválně podívejte na velikost půllitru vpravo a porovnejte s velikostí masa.
A když už jsme u krmení, tak takto probíhalo ve Furnasu krmení koček. Šelmy se jednoduše “(ne)zapřou”. Sledujte jasně rozvržený potravní řetězec uprostřed videa. Kachna žere kočičí sušenky, kočka na ní jen čumí a asi bude dnes hladovět – pokud se pán tvorstva nezapojí.
Člověk musel zasáhnout, držet dravce dál od koček, aby se stihly najíst. Vážně úplně mimo realitu. Jednou se snad i dočkáme toho, že tu kachny začnou zakousávat kočky.
Sice krávy na silnici už pro nás nejsou překvapením, ale nedávno jsme se dostali do situace, kdy jsme byli vážně zmatení výkladem pravidel silničního provozu. Bohužel nemáme obrazovou dokumentaci, ale zkuste si to přestavit… Přijíždíte autem na velký kruháč a chcete dát přednost. Jenže po kruháči nejede auto – žádné by se tam ani nevešlo – ale jde po něm, způsobně a velmi pomalu, stádo krav, které se blíží k vašemu nájezdu. Něco, co se skutečně často nevidí a řidič má pouze několik vteřin na rozhodnutí, jestli dát přednost a na kruháči vytvrdnout dlouhé desítky minut, než se stádo na kruháči několikrát protočí a najde správný výjezd, anebo jestli tam, za výrazného bučení ostatních účastníků silničního provozu, rychle vjet a ušetřit tak čas. Druhá možnost u mě vyhrála a díky neagresivnosti a pomalosti místních krav jsme bučícím nadávkám rychle ujeli.
Takový zážitek chce panáka. Anebo námi oblíbenou, a od odjezdu z Čech dlouho nedopřávanou, Margaritu (míchaný alkoholický nápoj obsahující Tequilu). Tequila je samozřejmě docela drahá, proto jsme hledali levnější variantu. A pak jsme ji konečně objevili: azorská “T-quila” za půlku – no nekup to! No, možná vám zbyde na ochutnání.
Pro dnešek budeme s dlouhým textem pomalu končit. Děkujeme, že jste nás zas nechali hezky se vypovídat a zbylé ohlédnutí do minulosti již za pomoci obrázků a krátkému průvodního textu. Nejprve práce, avšak ne naše, že se nám na ní taky dobře koukalo – pokochejte se také. Začněme tvorbou schodů do zahrady.
Dále pohled na stavbu pergoly na terase. Námi vytoužená přístavbička, snad nejužitečnější vylepšení ze všech změn domu. Je konec s přebíháním do vnitřních prostor při každé kapičce z nebe padající – a kterých na Azorech umí být opravdu dost. Člověk může sedět venku za každého počasí a v každém ročním období. Teda to nám strašně chybělo a teď je venku takové pohoda…
Bar také rozšířil možnosti pobytu venku, mimo dům. Zatím tam moc nechodíme, venku je venku, ale když nepříjemně fouká, dá se tam před větrem ukrýt. Anebo když si bude chtít někdo pokecat sólo. Vlevo stavební úpravy baru, vpravo malá párty na ještě nehotovém baru. Hotový si jej lze prohlédnout ve virtuálních prohlídkách.
A takto vznikala nová místnost předěláním jedné z garáží. Zbytečně velký prostor pro 2 auta a se dvěma vraty se změnil na jednu garáž tak akorát a zbytek je teď obytná místnost s otevřenou půdou, kam jsme naskládali přebytečné věci.
Optika se nám polámala. Jednou ráno se probudíme a nejde internet. Po dlouhých hodinách čekání (až se to samo opraví) nám došla trpělivost a kontaktovali jsme poskytovatele. Následovalo několik vln opravářů, ale nakonec se skutečně podařilo problém lokalizovat a vyřešit výměnou optického kabelu ze sloupu k domu. Vlevo pracovník na stožáru zapojující optiku do “okruhu” a vpravo bodáky, které k lezení po sloupech používá.
Nově objevený bazén v Maie. Ke koupání nebyly vhodné podmínky, tak alespoň taneční póza Evy. Člověk neví, na co se dívat dříve.
Nesmíme zapomenout na naši Milku. I ta se už umí sama zabavit – odraz v noze stolu ji pár minut zajímal až děsil.
Tohle byla naše zásoba dřeva. Nakonec jsme za celou zimu spálili asi dvojnásobné množství. A pokud se vám nezdá ta obrovská hromada listí, podělíme se o náš objev – odhalenou velkou výhodu a úsporu. Eukalyptové listy totiž lze použít jako výkonný podpalovač. Listy plné oleje nahradí libovolný podpalovač a nesmrdí (právě naopak).
Tento stůl, který byl původně na terase, a který nám sestavoval ještě Ruda, se přestěhovat do lesa (na terase ho nahradil stůl nový, větší). Má na sobě laku za 1200 kč. Tak snad opravdu vydrží na dešti deklarovaných 5 let.
A tahle to vypadá, když hrábne sousedovi a začne pálit hromadu mokrého listí. Opravdu jsem se na chvíli vyděsil, že začalo hořet. Zároveň fotografie slouží jako ukázka již hotového výhledu z terasy. Vidí snad přes ten čmoud někdo něco? 🙂
A závěrem důležitá novinka: dostane se tu už koupit celer! Našli jsme ho prodávat v jednom nově otevřeném obchodě, tedy novou prioritou se stalo najít (naučit Azořany dovážet) křen. Bez téhle informace byste určitě neusnuli..