Konec roku s abóborou

Další rok, další zkušenosti, pár úspěchů, spousta čekání a snaha udržet pozitivního ducha při čekání na naší vyhlíženou přestavbu, která nám umožní posunout se dále. Takové je shrnutí loňského roku. Děkujeme, že jste s námi. Připravili jsme si pro vás, opět po nějaké době, další povídání o životě na ostrově, výletech, jedné otravě, hmyzu, záhadném zvuku z okolí, svátcích, covidu, tabáku, žrádle a kravách. A k tomu spoustu obrázků, na které lze konečně kliknout pro zvětšení.

 .

Přibyla nám nová stránka dostupná přes menu: Naše meteostanice

Kdo by čekal, že po téměř dvou letech budeme stále čekat na zahájení přestavby, že to, co vypadalo jako drobnost v řádech měsíců, se nepodaří naplnit ani po tak dlouhé době. Paulo, ten zaměstnavatel námi vyhlédnutého pracanta Mária, nám po půl roce čekání oznámil, že naši domluvenou zakázku stornovali. Absolutně bez rozpaků nám zbortil jakákoli očekávání. Místo aby nám něco podobného naznačil už před měsíci, abychom se mohli ohlédnout jinde, nás nechat půl roku čekat, aby na úplný závěr vše zrušil. Toto se stalo už v listopadu a naše zoufalost trvala asi 14 dní, než se nám podařilo ukecat Mária, kterého jsme odchytili na melouchu u souseda odvedle, aby zkusil něco vymyslet. S Paulovo rozhodnutím pohnout nešlo, ale Mário je kabrňák a po pár jednáních nám dohodil svého bratra coby majitele stavební firmy. Zastavil se u nás společně s Gilbertem, znovu jsme popsali všechny naše plány a potřeby a domluvili se. A tak máme zase náhradní světélko naděje a doufáme, že tentokrát to už vyjde. Chlapík šikovný, angličtina na velmi dobré úrovni a zdá se, že svému oboru rozumí. Dokáže zajistit vše, ať už silou jeho pracovníků anebo ve spolupráci s dalšími dodavateli. Navíc má svého stavebního oblíbence, který prý nejen pracuje, ale i vymýšlí nejlepší technologická řešení požadavku přímo na místě. To by se nám opravdu hodilo, protože naše představy o změnách na domu jsou čistě laické a pomoc s výběrem možností realizace určitě rádi využijeme. Termín zahájení stavby byl stanoven na leden s tím, že týden před zahájením prací se u nás zastaví. Jak leden postupuje, začaly nás s Evou přemáhat zase obavy. Zkušenosti nehrají v náš prospěch, můžeme jen doufat, že sliby alá Paulo tu nejsou příliš rozšířené a začne se něco dít. A tak zatím jedinou námi ceněnou změnou na domečku je vyměněný boiler, který nám v těch nejstudenějších dnech odešel. Jeho výměna naštěstí nebyla nic náročného, po jednom pracovním dni jsme opět mohli pocítit tu slast v podobě teplé vody dopadající na naše těla. Starý boiler nevyhodíme, rozřežeme ho a na něco použijeme – jen si lámeme hlavu, na co.

Čistota, alespoň v náhodných intervalech a hlavně po vystrčení čumáků z domu, začíná být i na našem ostrově zásadní. Covid se nevyhýbá ani zdejším krajům a začíná se přitvrzovat v opatřeních i u nás. Nikdo však nedemonstruje, nikdo nepodvádí a všichni dodržují pravidla v zájmu ochrany všech. Komunita na ostrově si uvědomuje možné problémy, a tak když nám tu zavedli před dvěma týdny zákaz vycházení, v novinovém reportu není za poslední týden hlášeno ani jedno porušení nařízení. Ve tři, kdy o víkendu zákaz vycházení začíná, tu skutečně vše utichne a venku není vidět živáčka. Zato před třetí hodinou je provoz obří, až si tak říkáme, jestli to omezení nepůsobí naopak větší shlukování lidí, kteří se vše snaží do třetí hodiny stihnout. Jestlipak tato omezení nejsou naopak kontraproduktivní. Hodnocení však není na nás, my jsme rádi, že tu všichni nařízení dodržují a snaží se svou opatrností zpomalit šíření. Omezení, i když ne v takové míře, začala platit již koncem roku. Tehdy nám zakázali cestovat z ostrova, pokud k tomu nebudeme mít pádný důvod. Tím se uzavřely oba směry, přiškrtil se příliv turistů a zbytečných návštěv a omezilo se vycestování s možností návratu s nechtěným černým coviďáckým pasažérem. To omezení platí dodnes, ale dlouho bylo, společně s uzavřením restaurací od 20ti hodin, omezením jediným. Jen pak přišly Vánoce a podobně jako na celém světě se situace začala rapidně zhoršovat. Zatímco do vánočních svátků byly denní přírůstky 20-30 nakažených, po Vánocích se už pohybujeme v číslech okolo stovky denně. V současnosti tak posunuli i zavíračky obchodů na 20tou hodinu, zavedli zákaz vycházení od 23 hodin přes týden a od 15ti hodin o víkendu. Diskotéky, které se ukázaly jako hlavní zdroj šíření, byly uzavřeny úplně a roušky jsou povinné už i na veřejnosti. Bylo omezeno shlukování lidí – nečlenů stejné domácnosti a dvě oblasti, které hlásí největší koncentraci infikovaných, byly uzavřeny – nikdo dovnitř, nikdo ven. Dodnes tu platí uzavření škol, tělocvičen, bazénů, heren, restaurací, kaváren a storno všech kulturních akcí. Ještě je velký prostor pro přitvrzení a všichni čekají, až ustoupí vliv Vánoc, zda se začne situace stabilizovat. Tak uvidíme. Nám stačí nakupovat 2-3x do měsíce a s moc lidmi nepřijdeme do styku. Snad si tedy čistý štít udržíme do očkování, které si, vzhledem k nutnosti cestovaní a chtěnému snížení šance infikovat ostatní, bez váhání pořídíme. Ale kde a kdy se ta možnost naskytne, to je otázka na další měsíce.

Ale utečme od nepříjemného virového tématu a pojďme zavzpomínat na uplynulé týdny. Byly Vánoce, byl Silvestr, rádi vám ukážeme, jak jsme v tomto období prožili svátky. Rozhodli jsme se, že opět zvolíme strategii “méně je více”, potlačili skoro všechny náročné a zbytečně stresující předvánoční práce a místo stresu jsme si nadělili pohodu a bezstarostnost. Jednoduchou výzdobu dokumentuje pár obrázků.

Příprava prostor pro vánoční výzdobu – chlapsky dobrej začátek 🙂
Tak nakonec to Eva zahrála dobře 🙂 Náš sekundární vánoční stromeček
Štědrovečení hostina a primární vánoční eukalyptová větev

Mezi svátky jsme byli pozváni na návštěvu u sousedů. Předali jsme si pár drobných dárečků a poklábosili o novinkách, protože se v tomto covidovém období moc nescházíme. Flávia, dcera našich sousedů, pracuje jako učitelka a na její škole se, před jejím uzavřením, Covid objevil, a tak si celá rodinka procházela delším obdobím čekání, zda se někdo nenakazil. Proto i Vánoce byly opatrné a naše návštěva, jako vždy velmi příjemná, byla jen jedna z mála. Ochutnali jsme vánoční dobroty tradiční na ostrově a donesli na oplátku dva talíře českého vánočního cukroví, které Eva napekla.  Dostala na cestu ještě povedené grilované ryby, na kterých si pochutnávala i další den. (Ona púlka z nás rybí kosti zatracuje, tak na našem jídelníčku nejsou moc časté.) Odpověď na zvědavou otázku, zda sousedi znají i jiné úpravy ryb, byla jednoznačná: ne, jen ryba vařená a pečená. Zavináče, sardelová pasta, kaviár, očka, rybí salát… nic tu neznají a po mém popisu výborného skandinávského salátu – tedy kousků ryby v jogurtu – to vypadá, že ani nehodlají zkoušet. Kdo by proboha jedl ryby v jogurtu nebo majonéze? 🙂 Až pojedeme zas někdy do ČR, musíme jim dovézt ochutnávku. Žijí tu v rybím království a neznají tolik rybích dobrot…

A pak přišel Silvestr. Velké tradiční ohňostroje byly zrušené, zůstali jsme doma a sledovali alespoň ty menší lokální v Ribeira Grande, kam směrem po moři dohlédneme. Ani tam oslavy nebyly příliš dlouhé, a tak jsme si v příjemném poklidu ucumrávali z portského, jednoho z dárků od sousedů. Novoročně odstartoval návrat k počítačům, do pracovního procesu, pořád ještě velmi vydatného. Počítače stále ovládají téměř všechen náš čas a snaha stihnout vše do přestavby, která nás zaměstná snad více manuálně, je vyčerpávající a promítá se do odsouvání všeho ostatního. Třeba i psaní příspěvků…

Silvestrovské pohoštění – chlebíčky, zmíněné cukroví a dárečky

O nedělích se však snažíme dopřávat si odreagovávání v podobě výletů anebo alespoň pořádnou dávku vysílení. Po poslední sklizni guáv, které právě dozrávají, mi došlo, jak špatně na to fyzicky jsme. Dvakrát jsem vylezl na strom (spíše mohutný silný keř) a pak to hodinu rozdejchával. A Evě dal zabrat výšlap od majáku (o tom dále) – to takhle nejde dál! Při neustálém sezení u počítačů jsme pěkně ztuhli a zlenivěli, závidíme všudypřítomným kravám jejich energii neustále chroustat trávu. A proto jsme si začali letos víc dávat do těla. O posledních nedělích jsme se vydali strmou cestou poznávat kopce nad námi, zdolali 450 nadmořských metrů (byli za to odměněni pár zážitky) – a rychle tou červenočernou sjezdovkou zase zpátky, protože se blížila 15tá hodina a my museli být, na základě nařízení o zákazu pohybu venku, zpět doma. Pár minut před třetí jsme zabouchli dveře a stejně  utichl i provoz kolem nás. A tohle jsou naše úlovky ze společné občas horolezecké “procházky”.

Výhled na Capelas
Nudící se krávy sledují, jestli jim něco neneseme
Asi by si něco daly
Moje nová tulivá kámoška
Evy se telata z nějakého důvodu bojí. Zatímco se mnou se mazlí a bučí při odchodu, před Evou prchají. Buď již nějak vnímají Evinu zlepšující se dovednost v kuchyni při přípravě hovězího anebo ona nemá tu správnou uleženou vůni jako já 🙂

Výletů bylo více. Dovolíme si malé shrnutí osvědčenou obrázkovou formou.

Capelas, jeden z počasově velmi rozmanitých zimních dní
Koupaliště bylo rozvlněné a šla z něj hrůza. I přesto se našli dva odvážlivci, kteří se šli vykoupat – vážně. A my to nebyli. Jejich šílenost jsme nefotili, spíš drželi palce, aby se neutopili nebo nezmrzli
Vánoční výzdoba v parku centra Capelasu
Toulky po východním pobřeží ostrova – botanický park byl zavřený, sem se určitě ještě vrátíme
Trosky studny
Místo je určené k procházce po stezce, my však měli jiné plány
Kde teče voda, tam je na co koukat
Tohle byl náš hlavní cíl, ten pár stovek metrů dlouhý kopeček měl místy takový úhel, že skoro nešlo sejít bez vykloubení chodidel – tuhle cestu nám nohy připomínaly ještě pár dnů
Slavný maják Arnel
Byli jsme skoro až dole, už tu chybu nikdy neuděláme – protože pak se musí zas zpátky nahoru
Analýza trasy k majáku, moc hezký výhled
A vyhlídka na druhou stranu – z odpočívadla (po tom výšlapu)
Park na východním pobřeží
Eva nejdřív trochu šílí…
…pak odpočívá
Ale že je kde
Celý park byl moc hezky udržovaný
Dokonce i zásuvky v parku mají, to bylo velké překvapení
A kdo to pozná? No ano, rozhledna
A rozhled
A další, jen ten vítr nahoře byl nesnesitelný
Ale za výhled na prosincové Azory to stálo
Krása všude kolem
Poslední směr 🙂 Už tam nemusíte
A na závěr jedna fotka kousek od baráku, schválně si to zvětšete – čumí na mě úplně každá

A ještě v rychlosti, opět fotodokumentací, pohled na naši prosincovo-lednovou zahrádku, na které stále, kromě nekonečných celoročních banánů, něco roste.

Asi poslední, třetí sklizeň
To tangerinky na nás ještě čekají
Guávy doma zvolna dozrávají
Křen, který jsem před pár měsíci sázeli, aby tento rok na podzim něco bylo, se zbláznil a ještě v zimě roste, jako by se nechumelilo 🙂 A v Čechách vážně chumelí, že?
Pěkná houba, velká, jedna z mála, ale asi jí chutnat nebudeme
Zato celer po celoroční péči zklamal… tuhle velikost jsme si nezasloužili
Inhame – kolokázie jedlá. Kořen z jedné obrovské kytky (na fotkách v předchozích příspěvcích), která mezi banány vyrostla úplně sama

K inhame (iňámě) jen krátkou historku, kterak se Eva otrávila při ochutnávání určitě výborné večeře. Připravila ji a vylepšila kousky syrové kolokázie jedlé, jak zní její české jméno. Zde iňáma je velmi oblíbená varianta sladkých brambor a místní s ní přímo nahrazují klasické přílohové brambory. Na chuť jsou hlízy docela dobré, okusili jsme je u Margarýdy a v minulých příspěvcích jsme ukazovali, jak se společně s nadprůměrnou úrodou divokých dýní rozbujela jedna samorostoucí rostlina tohoto druhu u nás. Měli jsme z ní radost a dobrotu obřích – alespoň nadzemních – rozměrů sklidili. Na jednu rostlinu je zásoba slušná – tak na tři jídla – a tak Eva zaexperimentovala, jak by se ještě dala použít. Naštěstí jí nemá tolik jako dýní, takže se iňámový týden konat nebude (viz. níže)! Ale ten poslední experiment na upotřebení kolokázie byl skoro vážně poslední, totiž když Eva přidala do džuveče kousky syrové iňámy. Ochutnala, dobré to možná bude, pochvalovala si. A pak to začalo. Podivné pálení a jakoby otékání krku zevnitř. Neváhala a rychle googlovala. Tak tento kořen je v syrovém stavu jedovatý, musí se dobře uvařit a vodu z něj je nutné vylít, jinak může otokem krku člověka i udusit. Že prý máme hned volat lékaře… Jen díky pozřenému jen malému množství testerkou a uvědomělému vygooglování informací to skončilo bez článku v místních novinách, Eva se oklepala a můžeme psát tento příspěvek. Večeři si tak užila jako jediná, já už pak neměl chuť 🙂 Evě nakonec nic nebylo a k večeři jsme ohřáli párky… I takové omyly se stávají, stále se máme co učit.

Ještě před koncem roku jsme začali mít problém s přebytkem abóbor. A tak to vzala Eva pevně do rukou a zavedla týden vaření s dýněmi. Každý den bylo připraveno jídlo s obsahem této plodiny – hustá polévka, dýňové jakoby bramboráky, omáčka skoro svíčková… Ze začátku to bylo skvělé, povedla se spousta dobrot (u mně vyhrála křupavá okořeněná a opečená semínka), ale co vám budu povídat, týden je vážně dlouhá doba a Eva nedala pokoj. A výsledek? Dýni nechci alespoň rok vidět. Snad se nám tam ta mrcha zas neuchytí!

Takovéhle pokusy Eva prováděla
Ale čeho je moc, toho je příliš – i když vážně mňamka, alespoň prvních pár dnů…

Ale nejen plodiny na zahradě řádí, hmyzáci se rozlézají všude kolem. Zima nezima, tady snad žádné druhy hmyzu nehibernují. Prostě to tu pořád leze, loví a obtěžuje anebo si s námi hraje.

Každý potřebuje jíst, tahle tisícinoha si ulovila můru
Skoro nebyla vidět a když se bojí, zábavně se pohupuje jako větvička ve větru…
Pakobylka, se kterou jsme si užili spoustu legrace
Nekousla a vtipně lezla po županu a po rukou, než si našla klidné místo na stěně a my ji nechali být

A aby toho života, rušení v poklidných zimních dnech nebylo málo, nějaký dobrák nám umístil do moře akustickou bójku. Že by tu šikanu rozvážela tahle loď, kterou jsme spatřili cestou na nákup?

Možná instalátor hluku, možná má loď jiný smysl,, ale takhle blízko jsme ji viděli poprvé

Dlouhou dobu jsme nevěděli, co tu to nekonečné zvonění vydává. Znělo to jako neustále klusající kráva se zvonem na krku. Po několika dnech jsme se shodli, že kráva by byla po takovém dennodenním výkonu už po smrti, cinkání umístili do kategorie “zvuk přírody” a přestali ho řešit. To Gilberto byl zvídavější. Vrtalo mu hlavou, co to může zvonit, a vydal se za zvukem, který tu ani on nikdy neslyšel. A viníka přistihl a natočil, ukázal nám ho na videu. Vlnka sem, vlnka tam – asi to upozorňuje na velké vlny. I přesto, že je bójka od nás skoro kilometr, zvon má mohutný, tu velkou vzdálenost by nikdo nehádal. Až poslední dobou se trochu uklidnila, buď jí nějaký dobrák mírně modifikoval anebo ji po stížnostech umlčeli. Ta loď na obrázku výše nakonec nemusí být jen posel špatných zpráv.

A tabákové novinky? Na zahrádce po našich šampiónech zůstaly jen jakési totemy a my čekáme, co se bude dít dál, protože to tabák nevzdává, možná bude bojovat o svůj prostor i další rok.

Tabák to nevzdává a pořád jede, některý děla odnože ze země, některý zkouší ověřená místa na rozrůst, škoda jen, že se neumí sám sklidit a nasušit

Listy tabáku to mají už za sebou a my si ještě dlouhá léta budeme připomínat, kolik práce s nimi bylo a jak v syrovém množství ohromné hromady listů umí změnit nejen tvar, chuť a vůni, ale hlavně jaký prostor pro zpracování zaberou. Máme finální dofermetovávající výsledek čekající na vzduchotěsnou krabičku, kterou nám snad již z Prahy poslal Marek.

Hotovo, tahle vypadá výsledek našeho celoročního snažení – skoro 2kg tabáku

Zkoušeli jsme alespoň odhadem zjistit, kolik tabáku jsme si zajistili. Všechny doutníky jsme zvážili, porovnali hmotnost komerční cigarety a pak té naší balené a došli k následujícím závěrům. Protože klasická cigareta váží 0,6g, ubalili bychom asi 2900 cigaret, tedy 145 krabiček. My však používáme baličku na trochu menší cigarety,  jak do délky, tak do tloušťky. Naše ubalená cigareta, a nutno podotknout, že na zakouření si úplně postačuje, váží 0,35g. Takže našich cigaret můžeme ubalit 4971, což odpovídá 248 krabičkám. A vypočítali jsme, že užíváním vlastního tabáčku ušetříme asi 25000 korun (při ceně necelá 4 eura za krabičku). Zatím se ke kouření vlastního tabáku moc nemáme, dopřáváme si ho výjimečně. To balení cigaret ještě neovládáme zrovna mistrně a navíc musíme tabák dostatečně předsušit, protože místní vlhkost nedovoluje při venkovním uchovávání dosáhnout podmínek nutných pro plynulé hoření. Až přijde vzduchotěsná krabice a speciální tablety obousměrně udržující vlhkost na 58%, pak to teprve rozjedeme.

Tahle vypadalo poslední dosušování – tento pohled už neuvidíme, vše je srolováno
Už se chystá na ubalení z nové várky – v bílém pytlíčku je silikagel

Ale naši kompletaci tabákového produktu jsme pořádně oslavili – a jak jinak, než točeným, když to ještě šlo a restaurace byly otevřené.

Točený s sebou – k dostání jen s pořádným výsměchem

Točený je nejlepší, to ví každý Čech. Je přece úplně normální si pivečko ve džbánu donést domů, ne? Ale ne tak tady. Už jsme ty lapálie při odnášení piva domů zmiňovali dříve, tak dnes jen doplníme – stále se nám smějí. To, co jsem zažil posledně, už překonalo mé obrnění zůstat nad věcí a trochu trapně jsem se vážně cítil. Zcela otevřeně se mi jeden z hostů restaurace, kde se čepovalo, celou dobu smál do očí a dal si náležitě záležet na tom, abych pochopil, že nošení piva domů je tu něco zcela nevídaného a velmi veselého. U Gilberta jsme si ověřovali, jestli neděláme nic špatného. Když pivo zaplatíme, je to pro restauraci přece i výhodné, žádné omývání skla, obsluha, úklid… Jenže ono je to tu tak neobvyklé, že se prostě místní nedokážou udržet a náramně se baví. Stejně tak se rozesmál Gilberto, když jsem mu zážitek vyprávěl. Ale to nás nezastaví! Ten pivní večer doma se velmi povedl, po dlouhé době bylo vhodné i páteční počasí. Pozdě v noci, při příjemných teplotách pod nezamračenou oblohou jsme vyrazili na noční posezení na konec zahrady, ještě kousek před začátkem 50 let rostoucího eukalyptového lesa. Usadili jsme se pod rozložitý letitý strom, uprostřed přírody. Vlastně poprvé  jsme se rozhodli posedět v noci právě tam – a byl to úžasný zážitek, po kterém víme, že přesně tam musíme vybudovat posezení pro hosty. Místo je kouzelné, na popíjení a povídání s přáteli jak dělané, uprostřed divoké přírody, částečně osvícené vzdálenou pouliční lampou a jinak kolem dokola není nic než tmavý a divoký klid. Musíme vám to dát zažít taky..

Poslední novinkou, kterou nám zařídil hodný bráška Evy, je dáreček z ČR – meteostanice. Stanici jsme složili a dlouho hledali pro ni místečko. Zatím to tedy není definitivní, máme vymyšlenou pozici lepší, ale až po přestavbě, do té doby se musíme spokojit. A tak je upevněná tam, kde jednou bude pergola a poskytuje data –  možná trochu zkreslená blízkými stromy a keři – která můžete vidět zde.  Ivane, moc děkujeme!. Krásně se nastavuje větru a točí, radost pohledět. Snad bude pohleďávání delší než do prvního větru o nárazech 100km/h – něco, co tu není výjimečné. Nejspíš by meteostanice potěšila i někoho jiného na opačném konci ostrova, po dopadu na zem, ale doufáme, že k tomu nedojde.

Meteostanice od Ivana – kola se kroutí dál…

Meteostanice nám přinesla lepší pohled na rozdílnosti podnebí. Ten obrovský rozdíl jsme si uvědomili, už když jsme rozbalovali zbylé části balíčku. Společně s meteostanicí dorazil i malý vlhkoměr, takové povedené překvapení (teď měří vlhkost tabáku – na fotografii výše). Balík byl zabalen do fólie a úplně vzduchotěsně uzavřen, takže po otevření byl vlhkoměr ovlivněn unikajícím vzduchem z Čech. Jeho výchozí hodnota vlhkosti na displeji byla 35%. Prohlédli jsme zbytek balíčku, rozbalili a po pár okamžicích zůstali v šoku. Za těch pár chvil se na displeji změnil údaj na 72%, to jak zbytky českého vzduchu nasytil místní závan par. No jo no, prostě ostrov uprostřed Atlantiku.

Naše hmotné spojení s okolním světem jsou balíčky. Z ČR má být doba doručení do 2 týdnů. Corona však vše mění, takže se celkový čas při doručování jednotlivých zásilek dost liší, nasbírali jsme docela zkušenosti. Je vidět, že i když dorazí zásilka za 3 dny do Lisabonu, dostat ji na ostrov trvá minimálně další tři dny. Balíček doručují přímo do ruky a pokud nejsme v době doručení doma, je způsob dodání stejný jako v ČR – čeká na nás na poště.
Zásilky, které přicházejí ze států mimo EU, dorazí na celní úřad v Ponta Delgada. Nejprve je doručena v obálce výzva k zahájení řízení, společně s odkazem na internetu, kde lze tak učinit. Zbytek celního procesu je celý elektronický. Vyplníme údaje o zboží, přiložíme doklady nákupu a pokud je vyměřen poplatek, je automaticky stržen z účtu daňového subjektu, kterým je tu každý. Po tomto procesu balík doručí doručovatel klasickou cestou. Celá operace je zdarma. Nemůžeme říct, že je to extra rychlé, celní proces si vzal asi 5 dnů navíc (Covid provoz), nicméně jeho snadnost a automatizaci musíme jednoznačně pochválit.

Končí dnešní vyprávění. Poslední obrázek berte jako povzbuzení, že deprese (v tomto případě myšleno atmosférický tlak) nechodí jen po lidech 🙂

A příště zas něco o přestavbě. Doplnila se nám data, protože jsme tento příspěvek připravovali skoro týden – za pár dnů to začne 🙂

4 odpovědi na “Konec roku s abóborou”

  1. Ahojky,
    technická poznámka, otevírací obrázky super, ale to malé šedé písmo na černém podkladě pod obrázky se skoro nedá přečíst, nešlo by to nějak vylepšit?

    1. Ahoj, opraveno, děkujeme za poznámku a hlavně za tu boží meteostanici! 🙂 Není dne, kdy bychom se nepodívali a je velmi potěšující, že její předpovědi fungují naprosto přesně i tady, uprostřed rozzuřených větrů Atlantiku. Paráda.

  2. Ahoj Evičko,
    posílám jenom malou informaci k fotce stromu s houbou. U nás roste podobná, jmenuje se sirník obecný, je jedlá a výborná. Dělají se z toho řízečky a chutnají skoro jako kuřecí. Ale podle tvojí zkušenosti s tamní bramborou, tak opatrně se zkoušením, Já jsem si tuto houbu loni donesla z lesa a moc si na ní pochutnala. Jinak vás oba moc zdravím, jsi velmi odvážná a šikovná. Ahoj!

    1. Ahoj Boženko, moc děkuji za infíčko, zkušenost, našla jsem i recepty z něčeho, co nazývají sírovcem – ale asi až tak odvážná nebudu 🙂 . Měj se pěkně, na dalekém severu – Eva

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 + 5 =