Acabou [akabu], neboli “a je po všem”. Konečně máme po první vlně vírušu (jak se mu tu říká). Byly otevřeny všechny kraje a vše se začíná pomalu vracet do normálu a kupodivu i u nás se zavedly povinné roušky – zatím jen na veřejných místech. Možná pozdě, možná zbytečně, ale proč ne – třeba je to příprava na další vlnu, na turisty, aby všichni správně pochopili jejich povinné nošení a nebo jen pro ten “falešný pocit bezpečí”, před kterým místní vláda ještě nedávno varovala. Povinné roušky jsou od 4.5. a teď v pátek 22.5. u nás zazvonil pán, podal balíček a hezky anglicky vysvětlil, že nám azorská vláda posílá balení se třemi máškarami (jak je tu nazývají). Máme radost, že se na nás nezapomnělo, i když máškary už tolik nepotřebujeme. Je ale hezké cítit se být součástí místní komunity.
Tahle balení vypadá, s obrázkovým návodem.
Období, kdy začaly být roušky povinné, ale my žádné neměli (a byly tu vyprodané), nám pomohly přečkat nejprve rukávníky, které se používají úplně k jiným účelům. Později jsme dostali pár roušek ručně ušitých Margarýdou, což bylo od ní moc hezké – nemuseli jsme na nákupu vypadat, jako když chceme krám přepadnout.
Díky bohu, hlavně v této oblasti, za konec omezení. Od pátku se otevřely obchody. Téměř vše – tedy kromě roušek a nových ochranných pravidel – se vrátilo do starých kolejí a my můžeme doplnit zásoby věcí, které v potravinách zakoupit nešlo. Koronovirový aktuální vývoj je u nás již velmi pozitivní, a tak očekáváme, že z místních konečně opadnou obavy a začnou se i víc usmívat. Na našem ostrově zbývá posledních 8 aktivních pacientů, jeden je na Pico a ostatní ostrovy jsou k dnešnímu dni již čisté. Celkem nákaza postihla 108 lidí, což nakonec bylo 0.079% nakažených obyvatel Sao Miguel. Minulý čas snad použít můžeme, vypadá to, že je (pro teď) skutečně po všem. Denně sledujeme zprávy a věříme, že se nově nakažení neobjeví – není to totiž tak dávno, co u nás při kontrole školských zaměstnanců objevili jeden další, nejnovější případ. Zatím tedy doufáme a číháme, zda pohled do budoucna nenabídne náš jasnovidecký překladač. Takhle on totiž umí “předvídat budoucnost” na zpravodajských serverech 🙂
Dokonce i budoucí turisté se už oslovují a všichni si přejí (dobře, tak ne všichni, spíš zatím jen vláda), aby se v rozumném časovém horizontu cestovatelé vrátili. Místní ekonomika je na nich totiž závislá, a proto ministerstvo připravilo takovéto krásné video.
My ještě v dobách strachu nevydrželi a dovolili si navštívit nejkrásnější výhlídku na ostrově . Byl zrovna slavnostní den a krásné počasí vylákalo si užít výlet, jaký se už nejspíš nikdy nebude opakovat – totiž úplně bez turistů. Trochu jsme tedy zazlobili a vyrazili na uzavřenou atrakci Miradouro da Boca do Inferno. Cedule říkala “CoVid – zavřeno”, zamčená brána blokovala vjezd aut, ale průchod pro pěší zabarikádován nebyl. Těsně před naším vstupem zastavilo náhodou projíždějící auto a starší pán se nám snažil vysvětlit, že se tam nesmí. Když se dozvěděl, co jsme zač, že jsme vlastně sousedé, dal se s námi do řeči anglicky a příjemně jsme popovídali o Střední Evropě a o Berlíně, kde několik let pracoval. A po tomto poklábosení nás nakonec “pustil”, že jsme vlastně jen dva a že to ničemu nevadí. A tak i on nám zpříjemnil den plný krásného počasí a nádherných vyhlídek, kterých jsme za to odpoledne několik prošli. Tady jsou naše vzácné úlovky – takto liduprázdné to k vidění asi nikdy nebude.
Dokonce i místní trestanci, kteří byli kvůli koroně vypuštěni na svobodu, si umí povyrazit. Svobodu je třeba řádně oslavit a co na tom, že není kde spát, místa je přeci všude dost. Někteří slavili do noci, někteří odpadli už odpoledne, jiní utekli z hotelové karantény a někteří už jsou zase zavření “za neposlušnost”. Zlobivci jsou všude stejní.
Už minule jsme zmiňovali náš obří projekt – úprava obnažené stráně v místě, kde voda vymílala stále více a více podloží. Projekt jsme nakonec z posledních sil dokončili, natahali jsme dostatek masivních kamenů k vytvoření pevného dna. Po pár dnech deště se kameny propláchly a vypadají jako by byly součástí tohoto přírodního úkazu od nepaměti, že? Jen my víme, kolik úsilí si změna jejich nadmořské výšky vyžádala. Ale výsledek oko potěšil.
A protože, stejně jako v ČR, se příroda naplno rozbujela po zmrzlých a teploty vylezly až k hranici “bez mikiny” (příjemné prostřídání období večerního topení v kamnech), začali jsme trávit více času mimo dům. Naše Milka má z tepla náramnou radost a když moc nefouká, ráda stráví dlouhý čas venku. Jen když fouká, zůstává zalezlá. Je to pro nás novinka, protože vítr jí dříve nevadil. Tak s ohledem na to, že tady jsou větry pořádné, něco, co se vyskytuje v ČR jen párkát do roka, si myslíme, že má v paměti uloženou nějakou nedávnou neblahou zkušenost. Ona je stvoření drobné, její rasa přílišné velikosti nedosahuje a to se projevuje pochopitelně i na její hmotnosti, váží necelých dva a půl kila. Nejspíš se v minulosti krapet prolítla, když zafoukal silnější vítr. Škoda, že to nemáme natočené, nebylo by nic zábavnějšího, než se škodolibě smát, když se chudák malá chlupatá koudel nemůže kvůli burácivému větru dostat domů. Mnohdy je pohyb venku při silném větru problemém i pro člověka, natož pro takovou malou kočičku. Takže Milka spořádaně čeká na slunné a bezvětrné dny a pak vyrazí lovit ještěrky, přikrčeně pozorovat malé ptáčky nebo se jen líně smažit na sluníčku a pravidelně doplňovat vodu…
Anebo se před parnem skrývá ve psích boudách, které tu zůstaly po předchozích majitelích, sousedech Margarýdě a Gilbertovi (tedy spíš po jejich třech psech).
Stoupající teplota je vítaná i rostlinkami, rozjely to naplno. Rajčata, která jsme zprvu chránili před větrem oplocením z potravinářské fólie, už pěkně povyrostla a ta potrhaná ochrana jim teď nespíš přijde k smíchu.
Zato rukola vítr neřeší a vesele roste i na zemi. Je to báječná trvalka – roste celý rok. A když jí nikdo nekrotí, podívejte se, co za pár měsíců dokáže udělat jedno semínko jedné nenápadné kytičky rukoly.
Navíc jsme při jejím přeuspořádávání objevili ložisko jiného druhu, jak vyrůstá z meduňkového základu – takový genetický mutant. To musí být libeček, který jsme tu neúspěšně zkoušeli vypěstovat loni v létě. Eva byla smutná, nešlo ho nikde sehnat a pak si šťastně přivezla na podzim poklad – rostlinky od Evy z Čech. A on čekal spořádaně celý rok, aby to na jaře rozjel a prorostl nejen skrz rukolu, která ho celou zimu zahřívala, ale i meduňku, rostoucí u země přímo pod ním.
Nejen rukola se činí, dokonce i pampelišky vyrostou do obřích rozměrů.
Bohužel ne všechny přebujelé rostlinky jsou tak snadno řešitelné prostým vytržením ze země. Tuhle jsme byli na obhlídce výše položených míst zahrady a uviděl nás na protější straně soused, pro nás zatím blíže nepoznaný. Posunkovou řečí nám naznačil, že máme moc vysoký živý plot a že by bylo potřeba ho zkrátit, aby na jeho záhonek nevrhal stín. No, museli jsme pobídku k práci přijmout a následující dva dny lezli po vysokých keřích (až stromech) živého plotu a štípali jim dlouhé větve a vršky. Lezení bylo hodně nepohodlné až bolestivé, práce docela vyčerpávající a nebezpečná. Ale dokázali jsme matku přírodu umravnit, i když jiní sousedi při pozorování našich snah ohodnotili náš počin svým smíchem jako něco, na co jako nemáme. Místní totiž tyto úkony přenechávají profesionálům a ti si nechají dobře zaplatit. Je to tu takové bežné. Přijde nám, že málokdo umí nebo se alespoň snaží dělat činnosti, jakými se neživí. Lidi tu jsou zvyklí platit za všechny práce, českých zlatých ručiček je tu poskromnu. Proto si myslíme, že řada místních třeba nikdy nedržela v ruce šroubovák, pájku, motorovku, sekačku anebo třeba imbus či ráčnu. Tady prostě každý dělá, co umí… a bohužel asi jen to.
To místní zvířátka pronájem služeb neznají, vytvářejí proto možné i nemožné. Třeba ptáčkové staví své hnízdo na banánech, aniž by dobře zhodnotili následky svých činů do budoucna. Co se asi s hnízdem stane, až banány dozrají? 🙂
A zdejší hmyz se učí novým dovednostem, aby ušetřil nějakou tu energii při přesunech bez létání (taky při těch větrech…). Zaujal nás tento hmyzák, protože nápadně připomíná lidské horolezce a jejich zdolávání skal – také bez pomoci křídel. Jen se podívejte, jak dobře volí místa úchytu.
Když už jsme zmínili banány, tak ano, stále rostou další a další banány. Eva jim nepřestává hledat využití. Tahle dobrota bez problémů překonává odpor k banánovým přejídáním a ani nezatěžuje žaludek tak, jako jejich syrový zdroj. Dokonale vyvážené banánové sušenky s ovesnými vločkami, trochou medu, čokolády a rozinek.
Od jídla ještě k další životně důležité potřebě – kouření. Už nám dokvetl a dorostl tabák a odmítá pokračovat v růstu. Vysazené semenáčky další várky proto čekají na nabrání sil a hlavně potřebné velikosti na zasazení k banánům. Listy letošních (loňských) máme nasušené, miliarda semínek je nasbírána a dokončuje se proces fermentace našich posledních zásob tabáku. Celý proces si po sklizni vzal okolo tří měsíců a výsledný produkt docela odpovídá představám.
A takhle vypadá po dvou měsících tabák nasušený, do ruliček srolovaný, kůrou pomeranče zvlhčený. Ještě měsíc si počká na konečný střih – ale bude to nakonec určitě lahoda.
Začínáme své procesy zpracování tabáku zdokonalovat a pokud tenhle nezplesniví, věříme, že bude ten nejlepší, jaký jsme dokázali vytvořit. Budeme šetřit, aby nám něco zbylo i na vaši ochutnávku 🙂
A když přišly myšlenky na plíseň, tak tu je potřeba zmínit jen v tom nejhorším. Místní vlhké podnebí jí náramně svedčí a tak plesniví po krátké době vše, co v Praze by nikdy plesnivět nenapadlo. Už nám zlikvidovala nasušené houby, opětovně se usadila na dřevěných nohou fotbálku, neváhá napadat skříňky v kuchyni nebo třeba násady od nářadí. Už aby přišly teplé dny i bez dodatečných přídavků vlhkosti. To zas dá potvora plesnivá pokoj. Stejný problém tu mají sušené přípravky a vůbec potraviny všeho druhu. Zapomeňte na slánky, otevřenou mouku jen v pytlíku, instantní pokrmy ve větším množství nebo třeba vitamínové tablety, práškové čističe, kyseliny, hnojiva, prací prášky. Vše je tu buď ve velmi malých pytlíčcích na okamžité upotřebení a nebo v podobě kapalinového koncentrátu. Snad jen kočičí sušenky tu mají skutečně sušené a dokonce i velmi zábavně pojmenované slovní hříčkou. Slovo “satisfaction” tedy anglicky “spokojenost” je upraveno na kočičí verzi: CATisfaction :).
Tady všichni vědí, že nic nezůstane dlouho suché, a tak například ani s mytím aut moc nepospíchají. A místní mají podobný smysl pro humor jako v Čechách: “Umyj mě 🙂 ”
Na to auto jsme narazili jednoho krásného dne na cykloprojížďce. Cestou jsme také (zatím pouze zrakem) navštívili naši oblíbenou (zatím jedinou poznanou – díky Plzeňákům) místní restauraci. Samozřejmě musela být zavřená, ale na otevření se už móc těšíme, její venkovní prostory jsou zmodernizované a vypadají mnohem víc útulné. To se bude popíjet – v restauraci U velryby.
Uvolňující se koronovirová omezení nám dopřála dokonce i návštěvu. Connie se na nás přijela podívat, prý se jí už stýskalo a musíme přiznat, že nám taky. Sociální odstřižení bylo dlouhé a po přerušení kontaktů se sousedy nám přišlo popovídání v angličtině vhod. Dokonce vzala (na naši žádost) i svou fenku Lolu a postarala se o příjemné odpoledne. Nám i Milce 🙂
Vlastně pár dnů před návštěvou Connie jsme si také “pokecali” se sousedem (jiným než tím, kterému jsme stínili záhonky). On neumí anglicky, ale mluvil velmi dobře portugalsky a tak jsme mu tedy stejně dobře… vůbec nerozuměli. Ale konverzovali jsme asi tak patnáct minut a ani ta jazyková bariéra sousedovi nebránila stále něco povídat. Veselý zážitek, asi si taky nemá s kým pokecat 🙂 I přes nepochopená plynoucí slova jsme se dozvěděli, že máme hnízdo zlých černých krys na zahradě a že je náš soused zkušený ostrostřelec a vzduchovkou je střílí. Tak abychom věděli, že jde po nich a ne po nás. Pak zaznělo ještě něco o zahradě a rostlinách a že on nepotřebuje s ničím pomoct… No, nevíme přesně o co šlo, ale nakonec jsme se na sebe mile usmáli, popřáli si hezký den a s příjemným pocitem, že alespoň někteří sousedé jsou hodní lidé, jsme se vydali dokončit zahradní práce. Zajímavá nová zkušenost.
Koronavirus také zvýraznil, jak ohromná je naše izolace od okolního světa – když jsou lety omezené a vzdálenost na pevninu tak velká. Totiž ukázal na nepostradatelnost vlastně jediného spojení s pevninou – internetu. Místní vláda si je vědoma toho, že pokud se přeruší spojení, přestává tady na ostrově fungovat to zásadně důležité – telefony, internet, televize, vládní spojení, záchranné systémy. Vše spoléha na funkční internet a spojení s pevninou. Přechod pouze na místní provoz by byl náročný, a proto se musí začít řešit životnost optického podmořského kabelu, kterému končí záruka v roce 2025. Co nejdříve se tedy začne pracovat na pokládání kabelu nového. To by mohlo znamenat vyšší kapacitu a možná i nižší provozní náklady. A tak se máme, my ajťáci, třeba na co těšit. Alespoň k něčemu je možná ta covid-19 dobrá (ano, skloňování je v pořádku, vážně je covid-19 ženského rodu. Pšššt, ať mi to Eva při korekci nesmaže – zase moc poučuju 🙂 – ale mě to pobavilo. Odkaz na zdroj: TA Covid-19).
Optika se tedy bude renovovat, ale naše přestavba opět vytuhla. Jako obvykle: hele, zase zádrhele. Kvůli koroně nám totiž Mário, náš předdomluvený vrchní stavitel, oznámil, že se nechal zaměstnat a že bude představbu koordinovat jeho zaměstnavatel. Takže se už nebude jednat o melouch, ale klasickou službu. On má díky tomu větší možnosti při provádění své činnosti (v období korony je stavební obor omezen) a hlavně získal zdravotní pojištění. Pro nás to znamená další zdržení, protože ho zaměstnavatel vyslal na jinou stavbu, a hlavně zdražení, totiž navýšení jeho denní sazby. Vše tedy bude později a s příplatkem. Bližší informace nemáme, příští týden má dorazit zástupce firmy na jednání a budeme vědět víc. No, radost z toho nemáme 🙁
A my přitom mákáme každým dnem jak šrouby. Někdy na zahradě…
…a někdy na počítačích. Jenže občas je toho už vážně moc, a tak si připadáme nějak takhle.
Místní zemědělští podnikatelé také makají, protože zemědělství nebylo omezeno. Jen se v této době snížilo množství odebíraného mléka výrobci mléčných produktů a tím klesly ceny vykupovaného mléka. A to vyvolalo demonstrace v areálu vykupujících společností, které uspořádali místní farmáři. Mysleli jsme si, že třeba ubyde trochu krav, kterých je tu na ostrově vážně až přespříliš, ale ne, vypadá to, že se do celé záležitosti vloží vláda a bude cenu odkupu dotovat (jak to vlády dělají). A tak nebudou takováhle představení na ostrově dále nic neobvyklého (natočeno před dvěma lety na dovolené).
A něco ze soukromí ještě nakonec. I když celý ostrov utichl obavami a veselí jsme museli před spoluostrovany skrývat, doma se umíme uvolnit a dělat si radost ze všedních věci. Každým rokem si připadáme o desetiletí mladší a že to jde rychle – před měsícem jsme oslavili první rok tady na ostrově 🙂
Po večerech vyhlížíme padající hvězdičky nebo aspoň hvězdný vláček. Máme tu ale velice často mraky, takže se nám podařilo StarLink vidět jen jednou, to u vás je pozorování mnohem snazší. Trochu závidíme, ale přejeme vám, abyste měli často dobrou vyhlídku! (Pokud nevíte, o co se jedná, určitě se mrkněte – vesmírná podívaná je totiž dechberoucí. Stojí za to vidět. Informace o StarLinku načtete zde.)
Tak už aby se co nejdříve vše vrátilo do normálu i vás i u nás – abychom se mohli zase potkat.