Někdy se zdá, že na ostrově není moc těch, kteří se nechtějí nechat ovládat strachem z nového viru. Z přehnaných reakcí na netu často vytéká hněv, jindy úzkost a zoufalost, kterou tu místní zažívají a bojují s ní už měsíc zavření ve svých domovech. Vláda podporuje ty, kteří musí zůstat doma a nechodí do práce (hlavně místní rybáře), téměř vše se zavřelo a zastavilo a všichni asi potají doufají, že za pár dnů se to zlé rozplyne a bude zase dobře. Ale nevypadá to. Naopak velmi pomalý postup nemoci na ostrově nevěští nic optimistického, hlavně s ohledem na čas, který vývoj záchranné vakcíny ještě zabere. Jako přes kopírák – stejné jako jinde ve světě.
Pomalý rozjezd, nakažení zdravotníci (200 v karanténě), nedostatek zdravotnického materiálu, který byl možná až včera doplněn (díky letadlu, které se s potřebným vybavením vrátilo z Číny), uzavřené oblasti (kraje), výzvy k opatrnosti a vycházení, jen když je to nezbytně nutné… Je to aktuální realita na celém světě, po tak dlouhé době už to člověk vnímá coby “normální” vývoj a stav. Z těch pár výletů, které jsme byli nuceni kvůli nákupům provést, si děláme obrázek, že s výjimkou mladších párů jsou tu lidé spíš v sevření a očekávání toho nejhoršího. Občas si s námi Gilberto přijde něco portugalsky prohodit ze dvou metrů a i on dokazuje, že na sousedech je ta obava patrná. Na dotaz, zda si spíše zvykají nebo jsou vystrašení víc a víc, s odpovědí neváhal – strach narůstá. Při představě, že může takhle narůstat ještě rok, si vlastně ani nedokážeme představit, zda je vůbec možné, aby to naše sousedy nepoznamenalo. Aby to všechny místní nepoznamenalo. Už teď by se někteří rádi uzavřeli na ostrově a zrušili letecké spoje nastálo a už nikdy nikoho cizího nepustili. Je otázka, zda je větší nebezpečí Covid nebo to, co to s místními udělá.
Denně čteme články azorských zpravodajských webů a zkoumáme diskuse pod nimi – získat představu o názoru lidí se hodí. Ten zdejší stav už jim občas vážně leze na hlavu. Že prý kdyby azorská vláda zavřela letiště, nemuseli jsme teď mít 65 infikovaných (pozn.: ze 140.000 lidí na ostrově – to je půl promile z celkové populace ostrova). Máme tu už pár žhářství, slovní napadání pracovníků dezinfikujích veřejné prostory, čteme o odporu k turistům a navyšujícím se počtu drogových deliktů. Třeba jde o normální sezonní události, nejsme tu tak dlouho, abychom mohli dělat závěry, ale ve světle coronavirového oparu jsou takové události bijící do očí, a to přijde nejen nám, ale i diskutujícím pod články zpravodajských serverů.
Jeden příběh… Muž, který byl pozitivní a dostal přikázanou karanténu v Portu, se sebral, utekl a přiletěl na Sao Miguel. Naštěstí jeho počin odhalili ještě dříve, než letadlo přistálo a hned na letišti byl zatčen. Bydliště tu nemá, celé letadlo dostal do karantény a k činu se mu připočetlo i falšování dokumentů, které měly potvrdit, že není pozitivní. Vypadá to, že z něho udělají exemplární případ – obecné ohrožení, porušení karantény a padělání dokumentů. Zatím to s ním vypadá na 1,5+2+8 let. Tak doufáme, že si let užil a bude na něj dlouho vzpomínat.
Máme za sebou zatím jen pár nákupů, výměnu plynových lahví a benzín. Z aktuálního světa na ostrově jsme toho moc neviděli, v podstatě není moc o čem psát. Jako by se zastavil čas. Tak se vrátíme o pár týdnů zpět – do doby, kdy ulice ještě nebyly prázdné a kdy se dali občas potkat i turisté v různých koutech ostrova.
Není to tak dávno, kdy jsme ještě směli na výlety, totiž za předpokladu, že nebudeme tvořit větší skupinky. Asi bychom s tvorbou větších skupinek lidí ve dvou měli problém, v klidu jsme se tedy rozhodovali, zda (s cedulkou, že nejsme cizinci) nevyrazit na výlet. Ulice Ponty byly úplně prázdné a turistické atrakce také… A tak jsme hledali ten nejhezčí den, až nám postupně zavřeli všechna turistická místa, posléze oddělili všech 6 oblastí na ostrově (nastavili “sanitární ploty”) a nakonec i přikázali zůstat doma 🙂 Hezky anglicky do SMS na všechny české operátory, které v telefonech máme.
A tak jsme zůstali a nadále přebýváme doma, pracujeme a když počasí dovolí a počítače netáhnou, vyrazíme pracovat na zahrádku. I když… psst, ale když se udělalo krásné počasí, hráblo nám a vyrazili jsme do zakázaných oblastí v korytu vyschlého potoka. Krátká, krásná a nepovolená exkurze do nefalšovanované skoro-džungle.
Místní jaro už to rozjelo, a my máme stále plné ruce práce – jen když počasí nedovolí, pracuje se doma. Když pak lenost zvítězí nad zodpovědností, dovolíme si i jen tak sednout a třeba půl těla ukázat sluníčku. V podstatě neznáme nudu už řadu let – moc nevzpomínáme, jaký je to pocit. Možná kvůli tomu člověk příliš neřeší neřešitelné a neočekává neočekávatelné. A to místní nemají tak snadné. Oni byli zvyklí být neustále venku a v kontaktu s ostatními. Vídali jsme je jen sednout na práh svého domu, sledovat projíždějící auta a k tomu si popovídat se všemi, kteří projdou kolem. Teď se však takovým aktivitám vyhýbají a nuda doma, v kombinaci s obavami ohledně korony, jim dává zabrat. Ani do přírody už si nikdo jen tak neuteče, leda do blízkých míst. Na silnicích jsou kontroly a pokud nemáte dostatečný důvod pro vstup do jiného kraje, prostě vás policajti otočí zpět. Bydliště, nezbytná práce, rodina. Žádné další výjimky. Přesto, jak čteme, spousta řidičů zkouší diskutovat s kontrolní hlídkou, až se tvoří kolony. Rozhodně je lepší teď nikam nejezdit a zůstat v oblasti. Naše území Ponta Delgada (do kterého Capelas spadá) je přibližně 200km čtverečních velké.
Na samotném začátku pandemie bylo vše podobné jako jinde na světě. Pár jednotek pozitiváků, kteří si viráka přitáhli ze zahraničí. Počet pomalu narůstal, ale stále se to popisovalo jako “dovoz”. V té době se už jen o dovoz pochopitelně nejednalo, protože – tak jako všude – testují se pouze ti, kteří mají příznaky. Takže příznaky obyvatelů, kteří byli infikovaní místním přenosem, se projevily až za další týden a víc. Výkřiky, ať se rychle zavřou letiště, že to ještě pomůže, nebyly portugalskou vládou vyslyšeny. Místní nezávislost má totiž zavislé mantinely. Vlastně si azorská vláda může rozhodovat pouze o místních věcech, které se netýkají pevniny, a pokud tyto podmínky splněny nejsou, musí místní vládě udělit souhlas vláda portugalská. A ta k uzavření letišť souhlas nedala a asi už nedá. Zdůvodněním byla nutnost otevření celého Portugalska pro všechny občany, bez uzávěr jednotlivých oblastí. To, že se teď už vše šmahem zavírá, nehledě na hranice státu, krajů nebo měst, se tenkrát ještě netušilo. Takže, aby se např. studenti studující na pevnině (a těch je většina, protože univerzita je na Sao Miguel už jen jedna) mohli vrátit na koroprázdniny domů (teď už to nejde), letadla létala bez omezení. Bez omezení se proto také dařilo zavlékat další zdroje infekce, což dokázali výhradně místní. Zavřít se před světem sice radila moudra nejhlasitějších internetových diskutérů, ale ti nadávali výhradně na turisty. A virus se mezitím nastěhoval – dovezli si ho domů sami Azořané, turisté nic. Tahle informace ovšem potřebovala čas na to, aby bylo obecně přijata. V případě corony je vždy po nastavení opatření potřeba chvilku čekat (10-14 dnů), než se ukáže, zda opatření byl dobrý nápad. A tak když všem cestujícím po příletu na ostrov byla nastavena 14tidenní karanténa, turisté přestali mít zájem lítat, začali se hledat pacienti 0, kteří utvořili zatím 4 aktivní řetězce šíření na našem ostrově. A tehdy v povědomí veřejnosti začala vítězit myšlenka, že za to turisté nemohli. Hned se na síti neváhali diskutéři pouštět do všech, kteří nedodržují karanténu. Situace se začala přiostřovat, zvlášť když vyšlo najevo, že nejen turisté, ale i místní kašlou na povinnou 14tidenní karanténu, kterou měli nastoupit okamžitě po příletu na ostrov. Turisté měli zaplacenou dovolenou, oni nechtěli svou dovolenou prožít na hotelu a místní také nepřiletěli domů, aby byli dva týdny zavření. Zvedla se vlna nevole a lidé se začali svolávat k hlídkování u letišť – asi aby cestujícím, hned po jejich vystoupení z letadla, fyzicky vysvětlili, jak mají svůj slib dodržovaní karantény chápat. A to už začalo být zlé. Místní policie na to zareagovala zvýšenou snahou dodržování karantény hlídat… Poté zavedli pravidlo, že povinných 14 dní v karanténě se bude odehrávat v místním luxusním hotelu (hlídaném policií) na náklady vlády, až toto opatření ostrovany opravdu uklidnilo.
Od zavedení povinné karantény v hotelu jsme se již s nepříjemným chováním vůči nám – cizincům, nesetkali. Benzinová stanice s prodejem plynových bomb měla otevřeno pouze z venkovních prostor. Dovnitř se nesmělo, tedy nákupy probíhaly pouze přes přiotevřené okno. A i přesto, že jsme byli jednoznačně cizinci, protože ne všemu jsme rozuměli a dokázali říct, pán vyrazil ven, se vším ochotně poradil a plyn předal. Ani nevyžadoval udržování vzdálenosti při komunikaci a jediné, co ho chránilo, byly natažené silikonové rukavice. Příjemná zkušenost.
V následujících dnech tedy byly potvrzeny místní přenosy a vláda začala reagovat na změnu situace. Zavřely se úřady. Ty důležité, pro chod ostrova nutné, zůstaly otevřené jen pár hodin denně a dostaly nainstalované ochranné prvky. O pár dnů později se zavřelo už úplně vše kromě potravin a finančních institucí, limit pro bezkontaktní výběr byl navýšen na 50 EUR plošně, automaticky všem (to se v ČR nepovedlo) a autem od té doby smí jezdit maximálně dvě osoby (pro nás dva zásadní omezení 🙂 ). Platba daní byla posunuta, pár vězňů propuštěno, povinná ručení aut, revize, kontroly, splátky, půjčky… však to znáte. V té době stále ještě někteří lidé věřili, že na ostrově nic velkého není a že když zavřeme letiště, zvítězíme nad virem. Takové a podobné názory se začaly objevovat na internetu (strojový překlad):
Na ostrovech je mnohem snazší zabránit tomu, aby někdo vstoupil. Jakmile budou současné případy uzdraveny (nebo zemřely), čekáme dalších 14 dní, možná navíc týden. A pokud se neobjeví žádný nový případ, udržujeme trajekty a lety blízko, ale pak se můžeme vrátit k normálnímu životu. Bude to nejšťastnější místo na světě, kde lidé tančí, objímají a líbají, zatímco všichni ostatní na světě zemřou. (A pokud nám dojde jídlo, můžeme začít znovu lovit velryby. Jsem si jist, že jsou někteří staří lidé, kteří si stále pamatují, jak to udělat.)
Ono to čtení článků automaticky překládaných bylo docela úsměvné… třeba co si myslí místní vláda.
Generální ředitelství pro zdraví nedoporučuje doposud použití ochranné masky pro lidi, kteří nemají žádné příznaky (asymptomatické). Použití nesprávně maska může zvýšit riziko infekce, je ztracená nebo v důsledku kontaktu rukou s obličejem. Použití masky rovněž přispívá k falešnému pocitu bezpečí.
Tento názor byl přijat a panuje dodnes, roušky tu nikdo nenosí ani se o tom nemluví. A i přesto, že česká rouška už obletěla svět, všichni ji chválí a má prokazatelnou účinnost, stále se tu její používání nerozšířilo. Spíš média si Čechů všimla a berou je za vzor pro zemi podobné velikosti jako Portugalsko. Dá se o tom dočíst v článku: Rada lékařských škol kritizuje DGS za svůj postoj k masce.
První náš nákup od výzvy “Zůstaňte doma” byl testovací. Vyrazili jsme hodinu před zavíračkou a překvapil nás téměř prázdný obchod, maximálně další 4 zákazníci. Naše obavy, že budeme stát v dlouhé frontě před vstupem, abychom se vešli do limitu (v předchozím příspěvku zmiňovaného) 0.04 osoby na 1 metr čtvereční nebo že nepochopíme instrukce, jak se v obchodě chovat, protože jim portugalsky nebudeme rozumět – nebo nedejbože že nás dovnitř vůbec nepustí, byly zbytečné. Nepozorovali jsme téměř žádné změny. Snad jen přibyla dezinfekce u pokladen a červené nálepky na zemi, které definovaly prostor, který má být udržován před pokladnou. Asi výhody nákupu před zavíračkou objevilo víc lidí – už to tak nefunguje 🙂 Lidí jsme příště potkali o dost víc, spíš mladších, ale opět žádný zádrhel. Tak fajn. Po návratu se vždy zodpovědně polijeme technickým lihem a na orální desinfekci použijeme kaktusovici 🙂
A že prý i lékořice je dobrá, působí proti replikaci viru – pořídili jsme a užíváme tuhle meducínku v té nejchutnější podobě – Anis likér 🙂
O dalších pár dnů později uzavřeli oblast Povoação. Karanténa zacílená na jeden z šesti krajů vydržela asi týden. Po dalším nárůstu infekce místním přenosem se uzavřely rovnou všechny oblasti. Opatření bylo vysvětleno následovně: “Nastala potenciálně epidemiologická situace aktivního komunitního přenosu s vysokým rizikem pro přenos do všech krajů na ostrově.” Ta zásadní sdělení tu vyhlašuje místní regionální ředitel zdravotnictví, Tiago Lopes, sympaťák (jak říká Eva), který však na každé další fotografii vypadá unavenější než na té předchozí. Něco jako superstár Vojtěch.
A od té doby se situace příliš nemění. Opatření stejná, jen počty infikovaných narůstají. Někdy každým dnem, někdy je pár dnů bez nových přírůstků. Protože si vláda uvědomuje, jak je pro místní ekonomiku turismus klíčový, snaží se turisty sice teď udržet doma, ale zároveň povzbudit, aby v budoucnu na tuto destinaci nezapomněli. Na turistických stránkách “Azory světu” uvádějí: “…jedinečné souostroví na světě certifikované jako udržitelné turistické destinace chce povzbudit turisty, aby zůstali doma pro tuto chvíli“.
Tak tedy ubíhaly dny – a přišly Velikonoce. Margarýda byla velmi smutná z průběhu velikonočního období, jaký ještě nezažila. Největší zklamání pro ni a pro zdejší plynulo z uzavřených velikonočních slavností. Být o tomto křesťanském svátku zavřeni doma je pro místní (z 98% věřící) populaci tragédie. Ale všichni hledají nové cesty, způsoby. Dostali jsme od Margarýdy echo a mohli tak vidět mimořádnou událost. Místní kněz se v neděli nechal vozit nazdobeným džípem, pomalu projížděl ulicemi a zdravil, kynul, sdílel to velké společné přání, aby Bůh pomohl se zdoláním virové pandemie. Čekali na něj lidé v oknech vyzdobených barevnými ubrusy. Dobrý nápad, moc hezké gesto a stmelovací prvek pro místní. Škoda, že fotografové nestihli pořídit dokumentaci.
My Velikonoce prožívali pohodově jako všechny svátky. O výzdobu se starala Eva. Upletla pomlázku…
Zkrátka hezké zpříjemnění téměř obyčejného pondělí. Jinak se bavíme různými činnostmi a ohrožení si nepřipouštíme. Protože na zahradě nám za mokrého zimního období voda vymlela obrovskou díru do stráně, vymysleli jsme řešení – z potoka nosíme obrovské kameny, abychom jimi jámu vyplnili dřív než se svah zhroutí. Každý den, co člověk unese. Únava je příjemná, pomáhá se soustředit na úplně jiné věci než neustále propíraná coronatémata. A pomáhá nám soustředit se i na sebe. Ponorka se nás příliš nedotýká. Já nedávno (i když omylem) zkrátil netradičně vlasovou pokrývku a Eva si udělala hezký, za pomoci větve v lese, piercing. Že jí sluší? 🙂
Na naší zábavě se podílejí portugalské překlady anebo například zjištění, že bychom tu neměli moc mluvit o české měně. Ona se tu totiž česká koruna nazývá: “corona tcheca“. Je překvapivé, že jsme si toho všimli až teď. Už moc neříkáme, že jsme Češi 🙂 A zmíněný automatický překladač aplikovaný na některé články dokáže vytvořit povedené věty – posuďte sami:
– Test (..na Covid-19, myšlena distribuce do domácností) je něco, co by prchavě uspokojilo naši zvědavost.
– Byl zatčen 22letý muž za spáchání trestného činu neposlušnosti (…tedy v Čechách by věznice nestačily).
– Křesťané se připravují na dobrý pátek velké víry bez obvyklých oslav.
– Nebývalý projekt v Portugalsku. Začnou se vyrábět portugalští fanoušci. (..a domyslíte si, jakže to chtějí provést? 🙂 )
– Shromáždění republiky se setkávají s ministrem moře (..povedená funkce).
– Ze 130 podezřelých případů (na Covid-19) oznámených včera mělo 52 negativních výsledků a 78 čeká na sklizeň (..počasí je dobré, dozrají 🙂 ).
Tak snad vás aspoň toto pousmálo. Omlouváme se za vážnou až pochmurnou atmosféru příspěvku, ale taková doba je momentálně u nás na ostrově. Ale za zdmi – u nás doma je vše v pořádku 🙂
A kdyby někoho zajímala aktuální čísílka o coroně v našich končínách, tak budou tady.
Bude to ok, nebojte.. je to stejný jako všude. Někdo je vystrašený tak, že by nejraději zalezl do protiatomového krytu alespoň na 2 roky (to je ten lepší případ, v tom horším chtějí zavřít do krytu i všechny ostatní bez ohledu na to, zda dotyční sami chtějí či ne), jiný je zas přesvědčen, že je to celé jedna velká konspirační lež s cílem nasadit nám jménem boje proto neviditelnému nepříteli obojky a udržet nás na nich již na věky věků. Jako vždy, pravda bude někde mezi tím, čili strach je notně vládami a médii přiživován a zároveň je tato situace vládami zneužívaná různou mírou dle (všeho)schopnosti politiků té či oné země.
Já osobně si myslím, že koroně se vyhnout nedá a zavírat se před ní nemá valného smyslu. Pokud bude vakcína (což vůbec není jisté, je to vir, není a nemusí být stabilní), nejdříve bude tak za rok. Asi se shodneme na tom, že být zavřený po celou tu dobu by byla ekonomická sebevražda a přinesla by řádově více obětí než celý ten koronavirový humbuk, čímž ale nechci snižovat jeho nespochybnitelnou nebezpečnost zejména u rizikových skupin (tedy starší lidé, nemocní lidé, lidé trpícími jinými civilizačními nemocemi, lidé s nadváhou a podobně). Oběti budou tak nebo tak, ale bylo by asi bláhové se domnívat, že se tomu dá zcela vyhnout.