Dnešní příspěvek věnujeme naší návštěvě, plzeňským fanouškům Viktorky (my fotbal nesledujeme, takže mezi námi nemohlo dojít k žádným zbytečným rozepřím), která svou spontánností překonala vše, co se nám tu doposud přihodilo. Snad čím vyšší míra nečekanosti, tím větší požitek. Vše začalo, tak jako obvykle, nenápadným telefonátem. Ve středu volá Libor: “Ahoj Otiku, tak jak se tam máte? Jsi doma? Co kdybych se zastavil?” 🙂 Povídám dobrý, tak jo, když koupíš letenky 2 měsíce dopředu, tak je to nejvýhodnějši. A ve sluchátku se ozvalo: “No tak jo, tak v pátek přiletíme”.
Vsuvka: právě se na nás chystá hurikán, držte palce!
Cože, za dva dny? Libor vzal spolupachatele Koryho, druhý den zakoupili letenky a v pátek po poledni opravdu přiletěli! Zpočátku jsme měli s Evou obavy, abychom stihli vše uklidit, připravit provizorní postele, zásoby občerstvení a přípravu příbytku na rozšíření počtu obývajících. Vše šlo ale hladce a do jejich příletu se povedlo práce dokončit.
Asi bychom měli přestat do příspěvků psát naše zážitky s nečekanými návštěvami. Jenže koho by napadlo, že někteří se tímto inspirují a budou nám chtít překvapení servírovat v ještě vydatnějších dávkách? 🙂 Jen díky duchapřítomnosti Koryho a Liborovo Evy se podařilo zažehnat toto mega překvapení: představte si, že Libor měl v plánu ani vůbec nevolat. Prostě bychom si tu během jednoho pátečního dne pracovali jako obvykle a z ničeho nic by zazvonil zvonek u dveří a po otevření se ozvalo: “Ahoj, tak tady nás máte, to čumíš, co?”. Takový byl skutečně plán. Musím příznat, že to by bylo grandiózní překvapení, které bychom rozdejchávali ještě dalších pár dnů. A taky možná by užasli i kluci, kdyby nás zrovna nenašli doma.
Podobné překvapení připravil Libor i Korymu, když mu ve středu volal, jestli s ním nepojede na čundr. Na čundr na Azory. Chudáka Koryho by ani nenapadlo, co si na něj Libor nachystal, a tak souhlasil v domnění, že se jedná o oblast někde ve středních Čechách 🙂 Je to ale formát, a tak i poté, co zjistil, o co se jedná, držel partu a skutečně se na čundr na Azory vydal, i když cesta byla o nějakých tři a půl tisíce kilometrů dál, než původně očekával.
My si těch pět dní s kluky moc užili a doufáme, že oni také. V průběhu těch dnů jejich pobytu počasí docela přálo, a tak jsme stihli navštívit několik míst na ostrově a vyzkoušet jednu z povedenějších hospod v Capelasu – prostě s nimi prožít pár odpočinkových dnů, které nás vytrhly ze stereotypu. I když jak se to vezme. Možná, že některé dny nebyly až tak docela odpočinkové 🙂
Den 1
Po příjezdu jsme byli obhlídnout okolí, zahradu, les a dokonce vyzbyl čas i na průzkum cesty k moři. Terén byl tentokrát zpočátku snažší díky sklizení kukuřice našeho hodného souseda, přes kterého můžeme chodit nejbližší cestou k moři. Avšak strmá stezka ze svahu k moři už byla řádně zarostlá a kluci měli za sebou několik tisíc kilometrů cestování, takže poslední část cesty si vyžádala více sil, než je obvyklé. Ale stálo to za to. Zrovna končil příliv a moře bylo v ten den rozzuřené, takže nebyla nouze o podívanou hned první den.
Po návratu se posedělo na provizorních židličkách do noci společně s první ochutnávkou místního piva. A prej dobrý – dá se to pít. My s Evou kvalitu piva nepoznáme, takže jsme moc rádi, že už konečně víme, jaké tu to pivo je 🙂 Už po prvním večeru bylo jasné, že Libor a Kory jsou vítaná navštěva a že si další dny společně užijeme. Provizorní podmínky byly přijaty bez mrknutí, postele byly rozděleny v zájmu ochrany spánku všech zúčastněných (semtam někdo zachrápe) a šlo se spát pod podmínkou, že se nebude vstávat před ránem. Středoevropani jsou zvyklí na čas -2 hodiny, takže vstávání v 8 ráno by znamenalo probouzení v šest. Po vyjádření mých obav z takového režimu kluci přislíbili, že nebudou vstávat moc brzo. A musím je pochválit, jak časovému posunu přivykli.
Den 2
Výletový den začal náročnější cestou. Dali jsme na Koryho doporučení a začali tím náročnějším výletem. S odstupem času musím přiznat, že to byl dobrý nápad, protože v dalších dnech už by na výšlap síly nebyly. Vyrazilo se na Lagoa de Fogo. 11 kilometrů dlouhý trek, v podstatě stále do kopce. Každý zde v nějaké chvíli vypustí duši, ale ten výhled, ta příroda… To prostě stojí za to – jen se podívejte.
Po příchodu do cíle nás odměnilo počasí po svém, cestou zpět jsme pěkně mokli v dešti, který místy pršel nahoru. Místní deštíky umějí existovat ve formě hustější mlhy a když se pak přídá vítr, který si to sviští od jezera po stráni vzhůru, dokáže hezky promazat podvozek. A tak umí skutečně pršet od země do nebe a svou rafinovaností překvapit turisty, kteří cestou tam hicují a potí poslední zbytky kapalin v těle a při návratu pořádně vymrznou.
A ani závěr nebyl pro slabochy.
Ale zážitky zůstanou dostatečně silné a hlavně nepohodu z deště a nasledné bolesti nožiček zahnala následující návštěva: Caldeira Velha.
Tam se doplnilo teplo a krev do namožených částí těla a následně se doplnily i tekutiny u stánku před vstupem do parku. Dal jsem si taky. Tady se přece smí pít a řídit a jedno pivo nemůže mít na řízení vliv. Ale u jednoho piva nezůstalo. Jelo se totiž blíž poznat hospodu, okolo které pravidelně jen projíždíme. Poprvé jsme se tak stali hosty a díky klukům vyzkoušeli, jaké to je na venkovní zahrádce i sedět. Celý den měl tak povedenou tečku ve formě točeného piva! To jsme tady ještě neochutnali. A i my s Evou, neznalci piva, jsme ocenili kvalitu místního piva – když je točené. Paráda. Trochu jsme pokecali s obsluhou 🙂 a Libor nám zajistil něco, co tady asi moc místní nedělají. Totiž načepování dalších piv s sebou do PET lahví. Místní si spíše sedají na zahrádku, aby si popovídali i bez toho, aby si cokoli objednali (v ČR něco nemyslitelného) a my nejen, že pijeme, ale pivo si s sebou odnášíme i domů 🙂 A protože teploty u nás jsou příjemné i v noci (na rozdíl od 14 stupňů v Plzni), mohli jsme zapít náš náročný první výlet doma na zahrádce a povídat do spotřebování zásob piv. A pak už zbylo jen ulehnout, získat síly důležité do dalšího dne.
Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že tímto dnem se stalo pivo základním motivačním prvkem (hlavně pro Libora) a hrálo důležitou roli ve výběru míst, kam se půjde – pochopitelně v zájmu zajištění průběžného přísunu energie do dalších cest.
Den 3
Následující den jsme vyrazili za novou vodní elektrárnou, kde se chodí po kovovém můstku nad roklí a potokem – téměř jako by se člověk vznášel.
A po sestoupení až dolů po nekonečných schodech na nás čekal i vodopád.
Po vystoupání zpátky nahoru následovala návštěva čajových plantáží, včetně ochutnání místních čajů přímo ve fabrice.
A nakonec jsme se vydali do Maii. Tohle místo je prostě nejlepší, už jsme tu s Evou byli mnohokrát a všem ho chceme ukázat!
Láva, láva, všude samá láva.
Neblázni, vypustíš všechnu vodu 🙂
Kory si moře opravdu užíval. Valící se vlny, nejlépe na jeho tělo, to bylo něco pro něj. Zatímco všichni už z vody vylezli a ohřívali se na od sluncem vyhřátých lávových kamenech, Kory stále skotačil ve vlnách a boj s mořským živlem si náramně vychutnával.
Cestou zpátky se stal historický okamžik a návštěva kluků byla na věky vyryta do pískovcového podloží oblasti v Maie. Třeba ji tu ještě najdou, až příště přijedou. Jen nesmí moc pršet, svítit slunce a foukat vítr, aby to neopadalo 🙂
Tááák, nadlábnout a rychle zpátky.
A kdopa ví kam? Na jasně, doplnit zásoby. Jenže došlo točený, takže jsme se pokorně vrátili domů na lahváče. Alespoň fotku na památku u jednoho místního lahváče.
Den 4
Další den byl náš cíl Poco Azul. Jedno z dalších nejhezčích míst na ostrově jsme při této návštěvě zvěčnili i natočením našich VR 3D videí. Takže máme podklady pro virtuální procházku po Poco Azul – ještě najít čas a video na virtuální exkurzi upravit.
A pak to přišlo. Tenhle nejhezčí vodopád z okolí si jinde nezkusíte, takže účast byla povinná. Šup hezky pod nejstudenější vodu na ostrově. Ten řev a ty výrazy 🙂
Alespoň, že cesta nahoru zas trochu ohřála. V půlce cesty k autu byl vybrán dobrovolník, který doveze auto blíž, aby nemuselo stoupat, již tak zmožené, celé osazenstvo. No jo, vyhrál jsem. Takže ještě pár fotek a hurá pro auto.
Protože toulky po Poco Azul zakončené vodopádem opět vysílily, bylo potřeba jako další zastávku najít místo, kde se dá energie doplnit: Parque da Ribeira dos Caldeiroes.
A už se doplňuje, to je najednou radosti 🙂
Na tomto místě se kluci pokusili o oživení jejich fotografií. Jako by k dokonalosti fotografií něco chybělo. Něco hezkého, mladého a usměvavého… A tak požádali dvě kolem procházející dívky o fotografii. Dívky nejprve ochotně svolily, že rády pomohou pořídit požadovaný snímek, než jim došlo, jak to kluci myslí: ne fotografii od nich, ale fotografii s nimi! Když nakonec hezké cizinky požadavek v českém jazyce rozšifrovaly, zasmály se a s odmítavým pohledem plac opustily. No nic, tak možná přístě, s nějakými jinými… vždyť hezkých děvčat je na turistických cestách dostatek… Jen pro tentokrát nic, fotce zas dominují stejní oškliví chlapi 🙂
Zakončení dne patřilo mořskému bazénu v Nordeste. Ale co čert nechtěl, byl vypuštěný. Takže koupačka proběhla v okolí, ale i tak to stálo za to.
A vzpomínáte na lábuže Koryho? No ano, opět byl ve vodě nejdéle a nešlo ho odtamtud dostat, až do tmy. Jeden moment nám i zmizel z dohledu, což bylo trochu svírající – ještě aby se nám tu utopil předposlední den! Když se objevil, ze všech se odvalil kámen…
Bacha, vlnka!
Takže ještě rychle pro PETkové točené a domů. Večer pak pod hvězdami, na židličkách u piva proběhly přípravy na poslední den, věnovaný Furnasu.
Den 5
Nejdřív jsme navštívili kráterky, podívali se, jak se připravuje cozido (místní specialita vařená na geotermálním vařiči, tedy v připravené díře), ochutnali u stánku pivo a zakoupili nějaké ty sprosté suvenýry.
Tady jsem si poprvé všiml, jak je vlastně nadbytečné učit se cizí jazyky. Libor se všemi mluvil česky. To, že jazyku jeho kmene nikdo nerozuměl, nebylo vůbec důležité. Vždy přesně předal informaci, co žádá, a přesně pochopil, co mu obsluha sděluje. Přepis jeho komunikace u stánku: “Tři piva. Né tyhle, tamty. Jóó ty máš točený. No tak to mi dej točený. Sláva. Jakto, no to snad né? Tobě zrovna došlo točený pivo? No to snad neni možný, no tam mi dej ty lahváče. No tamty. Jo jo, votevřít. Jasný. Kolik to stojí? Jo, tak takhle? Tak dík, ahoj.” 🙂
Klukům se zvedla nálada. A s novou energií a odvahou si šli spravit chuť z nezdaru minulého dne a oslovili jednu holčinu, která nejen že pokecala (naslouchala), ale i podržela 🙂
Po tomhle zážitku se vyrazilo do města, do restaurace na zmíněné jídlo cozido. Bohužel nemám foto, ale klukum prý docela chutnalo. Aby né, muselo, když je to taková rarita. A po jídle hurá za dalším poznáváním města Furnas.
Viděli jsme tu pár gejzírků, vařící se vodu (na tu si Libor sáhl – a ano, spálil se) a užili si sirnatý odér, který se tu šíří ze všech stran.
A když tu znenadání… V parku padal strom. Možná je to tím pivem, ale Libor se vážně nezdá. Jeho hbité tělo rychlostí blesku zaskočilo a zastavilo řítící se strom. Stačilo pár chvil počkat a strom opět zakořenil. Děkujeme za záchranu téměř vyhynuté odrůdy vzácného stromu.
Kluci byli nečekaně velcí odborníci na flóru. Většinu rostlin dokázali pojmenovat a ty neznámé, které jsme jim nedokázali pojmenovat ani my, si vygooglovali. Jejich láska k přírodě a její pochopení byly velmi překvapující, a tak musela následovat návštěva velkého parku Terra Nostra. Tam si průzkum jednotlivých druhů rostlin mohli dle libosti užít, dokonce se i pomazlit se zvířátky, která snad nadšením z jejich příchodu na místě zkameněla. No není to slaďoučké? 🙂
Velkej na malýho.
Netrhej to z toho stromu, tohle si domů vzít nemůžeš, to se ti do baťůžku nevejde 🙂
Park Terra Nostra nabízí také lázeňské koupele v termálních vodách, a ty bylo potřeba náležitě vyzkoušet. Jedinou nepříjemností bylo teplé počasí, takže vyhřátá voda byla místy nesnesitelná.
Hlavně Kory hodně trpěl, v horké vodě se zdržoval jen krátce. A to rozhodlo. Po takovém dobrovolném vaření ve vlastní šťávě muselo následovat zchlazení ve vodě chladnější. Opustili jsme park a vydali se na poslední zastávku pobytu. Pláž u Ribeira Cha.
A kdo zůstal v mořských vlnách nejdéle? 🙂
Blížil se konec poznávání ostrova. Takhle to přece nemůžeme nechat, to je potřeba zapít. Následovala poslední návštěva naší oblíbené hospody – a že točené zrovna měli, zdrželi jsme se trochu déle. Ještě že se tu může po pivu řídit 🙂 PET lahve pokryly pak zbytek večera na zahrádce doma, no trochu jsme se poslední večer lízli. Snad nám náš hluk sousedi odpustí, už zas budeme dlouho hodní. Ale není přesně tohle nejlepší způsob rozloučení s úžasnou krajinou a pobytem Plzeňáků?
Ještě dlouho se budeme usmívat vzpomínkám. Například komunikaci kluků s Google Asistentem – jejich žádostem o zahrání písniček. Liborovo oslovení “Hej Gígl” se u Asistenta nesetkalo s pochopením, ale nakonec se domluvili a pár písniček jim Google zahrál. A kluci i třeba vzpomenou, jak vyzkoušeli VR, pozabíjeli pár zombíků a alespoň virtuálně (nezbyl čas) se prošli po okolí Capelasu (to, co jsme nedávno natočili na VR 3D kameru).
Co říci závěrem? Obdivujeme kluky za odvahu, kterou měli – že se beze strachu vydali s pomocí Kiwi na tak dlouhou cestu bez možnosti na letištích se rozumně domluvit – česky moc lidí nemluví. A i přesto, že měli zpáteční cestu opepřenou zpožděním prvního letu a nedostatkem času na odbavení, poradili si (naštěstí potkali nějaké Čechy).
Doufáme, že se jim u nás libilo. A někdy příště ukážeme i to, co se do těch pěti dnů nevešlo!