U nás to teď jede! Pracanti se již několik týdnů neukázali – dokončili podlahy ve dvou sprchách a upevnili poslední sprchové dveře (Celso Pedrovi tehdy dal ultimátum “buď je dovez dnes nebo už nechoď”) – tedy hlavní činnosti měli hotové a zbylé byly odsunuty, ale práce se u nás nezastavily. Celý dům stále ještě vysychá a vysmráďává a dokončovací práce umí také časově překvapit, ale s vypětím všech sil, díky věčnému vrtání, silikonování, zařizování a úklidu, se nám podařilo dokončit tu nejdůležitější část – horní patro.
Na návštěvy to sice ještě není, protože kromě přespání a sprchy není k dispozici nic víc (není si kam sednout, kde posnídat), ale i za dokončení velmi náročné etapy jsme rádi. S nabídkou noclehu všeobecným zájemcům proto ještě váháme, ale otrlejší povahy z okruhu našich blízkých už ubytovat dokážeme. Té práce zbývá stále habaděj, a proto potřebujeme náš čas věnovat pokračování dokončování stavby – tedy nebudeme moci se případným návštěvám příliš věnovat. Na řadě je nyní spodní patro, příprava společných prostor a nakonec našeho koutku. Náš obývací pokoj si necháváme na konec, neupevněné kabely jsou stále rozvěšené pod stropem. Souběžně s těmito úpravami chceme požádat o návrat naše pracanty, aby dokončili pro nás stále ještě klíčové stavební úpravy exteriéru – zastřešení pergoly a vybetonování schodů do zahrady. Chybějící možnost posedět venku, bez útěku před azorským deštíčkem a s pohledem na hromadu písku a kamení, významně narušuje představu příjemného zážitku z večerního posezení. Příští týden zkusíme Davida oslovit a domluvit těch pár dnů práce, aby se nám i venkovní prostory podařilo trochu uzpůsobit k pobytu našich hostů. Doufáme, že se nám samotným podaří dokončit celou veřejnou část spodního patra (opravit zdi, vymalovat, zajistit elektrospotřebiče, stoly a potřebné vybavení), a tím zprovoznit ubytování pro všechny. Portugalsko je momentálně covidově červené (i když Azory jsou stále poměrně bezpečné), stejně asi zatím pořád nejsou podmínky k přicestování příliš lákavé, proto ten čas využijeme dalšími prací naplněnými dny.
Každým dnem (pokud neprší) nás dřina večer usazuje do židliček venku k zaslouženému odpočinku před ulehnutím a když máme štěstí, dostaneme i novou odměnu – místní sýček totiž přilétá lovit malé všudypřítomné vrabce přímo před naše oči. Již několikrát se nám tak poštěstilo spatřit scény jako vystřižené z přírodních dokumentárních filmů – lov dravce asi 4 metry před námi. Sýček si nejprve bezhlučně sedne na větev rozrostlého živého plotu a pozoruje dění mezi větvemi v místech, kam se na noc vrabčáci uchylují k nočnímu přespání. Po lokalizaci potenciální potravy vzlétne a svými drápy naletí přímo do živého plotu, který si svým vzrůstem nezadá s menším stromem. Pak už je to jen otázka nervů vrabčáka. Pokud to psychicky zvládne a zůstane, zachrání si život, pokud ne a ze svého úkrytu vylétne, dravec se rozletí přímo za ním a oba prosviští asi metr nad našimi hlavami. Dle obratnosti letců se dá tušit, kdo ten závod vyhraje. Vrabčák není zvyklý létat v noci a toho sýček využívá k bezchybnému pronásledování. A i když výsledek lovu již z našeho místa vidět není, úspěch odhadujeme podle návratu dravce k dalšímu pokusu – jednoduše když se sýček již nevrátí, uspěl. Tohle přírodní divadlo je vrchol večera, pro nás násobně překonává sledování televize uvnitř. Každou noc tak vyhlížíme, co nového příroda ukáže, vrabců je tu habaděj.
Ale to jsme trochu odbočili. Spíš vás asi zajímá, jak jsme na tom s přestavbou, a proto níže přikládáme fotodokumentaci výsledku našich prací. Tento stav je skutečně aktuální, dokončení jsme oslavili včera.
Finální pohled ze schodiště 
Na chodbě už máme mapu ostrova, dekorativní prvky a klíče od pokojů 
Klíče od pokojů a hlavních dveří a napravo moudrá rada od Miky 
Každý ze tří pokojů dostal své jméno, nade dveřmi je jeho počáteční písmeno 
Zde jsou jména k vidění 
Pokoj David 
Pohled z okna – bohužel rozmazaný sítí proti hmyzu 
Pokoj Gina 
Koupelna pokoje Neta, který ještě není dokončen – obýváme ho my – proto pohled pouze do sprchy 
Ještě před vytvořením přijatelných podmínek k pobytu v našem domečku nás oslovili milí lidé z Moravy, Milan a Jana, našli nás na webu. Poprosili nás o informace ohledně přicestovaní, výletů a ubytování. Protože jsme v té době neměli hotovo a někde dokonce trčely dráty ze zdi v místě zásuvek, museli jsme nabídku ubytování odmítnout, ale domluvili jsme jim bydlení u Connie. Pozvali jsme pak příjemný pár na návštěvu, nasdíleli jim mapu s výlety a strávili s nimi dva velmi příjemné večery. Bylo moc fajn si popovídat česky, vyslechnout si jejich zážitky z výletů po ostrově a hlavně narazit na tak povedený pár. Snad se jim na Azorech líbilo a třeba se u nás ještě někdy ukážou.
Není to tak dlouho, kdy jsem se vrátil z Prahy, strávil jsem tam měsíc a půl. Čekajíc na nové doklady a zařizování, jejichž zajišťování jsem kvůli nepříznivým covidovým podmínkám v Čechách odsouval, jsem měl možnost porovnat život v ČR a na Azorech. Už jsou to skoro dva roky, co jsem byl naposledy v Čechách, a tak mě rozdílnost podnebí, rozpoložení a chování lidí velmi překvapila.
Největším překvapením pro Čecha, vracejícího po dvou letech do Čech, byl nepříjemný pocit z přemíry češtiny. Všichni mluví česky, všem je rozumět. Bylo pro mě nečekaně náročné si na tuto situaci zvyknout. Mozek máme s Evou již naladěn na analýzu řeči ostatních, odhadování toho, co chce místní portugalský človíček říct, ať již portugalsky nebo anglicky. A ta změna, že všemu, kdo co řekne, rozumím, byla skutečně velmi náročná – připadal jsem si zahlcen informacemi. I když je to možná nepochopitelné, já se s touto situací pár dnů vyrovnával a příjemnost z toho plynoucí si dokázal užít až po několika návštěvách u známých, rodiny a kamarádů. Pak už to byla vážně slast, hovořit, být chápan a beze zbytku chápat i ostatní 🙂
Dalším překvapením byla výrazná změna klimatu. Bez zaváhání mohu říct, že už po měsíci v ČR jsem poznal všechna roční období, která zažíváme na Azorech. Jeden červnový měsíc v ČR = celé roční období na Azorech. Některé dny dokonce přesáhly azorské meze ročních období, asi nejlépe bych je definoval hezky po programátorsku jako: azorské_léto++ a azorská_zima–. Pro vysvětlení: nejčastěji jsme si chodili sednout s Luckou v parku a zatímco odpoledne jsme začínali v tričku s krátkým rukávem a potili zásoby vody v těle, večer jsme si již brali mikinu a o trochu později v noci drkotali zuby a zkřehlými prsty jsme nebyli schopni ovládat dotykový displej telefonu. Od nesnesitelného vedra po nesnesitelnou zimu – a to vše během několika hodin. Tomu jsme na Azorech úpně odvykli, teplota tu bývá stabilnější, a to i přes noc. Pražský noční mrazík byl tak pro mne jen vzdálená připomínka toho, jak strašlivý musí být mráz v zimních obdobích. Opačný extrém byl však daleko ničivější. Přišla vlna veder – něco s čím jsem dopředu počítal a říkal si, že přeci vedro znám, že se s ním musí jít vypořádat. Ale teda řeknu vám, že mě zaskočilo, jak vysilující a naprosto úmorné umí být. Jak člověk sotva leze a v noci se koupe v peřinách vlastního potu. A druhý den o patnáct stupňů méně. To chce silné nátury 🙂
Na druhou stranu velmi příjemnou vlastností středoevropské pozice je vlhkost vzduchu. Pokud jsem si večer sedl na mokrou lavičku v parku, do rána byly tepláky suché. Stejně tak použité smradlavé ponožky nebo propocené tričko… pověsím a druhý den ráno jsou jako nové 🙂 To bylo velmi příjemné a u nás nevídané. Tady je vlhké všechno a stále. Představa, že když zmoknu na Azorech a pověsím v místnosti bez odvlhčování třičko na šňůru, že do rána uschne, je mylná. Naše vysoká vlhkost dokáže přes noc věci ne usušit, ale navlhnout. Bez větru, slunce anebo odvlhčování samo nic neuschne. A to v Praze vítr většinu času jen lehce pohupuje větvemi a kouř z cigarety stoupá vzhůru. U nás opět velice vyjímečný jev.
Klima nebyla jediná odlišnost. Zaujalo mě také zjištění, že pražská noční obloha není černá. Je světlá, jako by nikdy nepřišla noc. Světlo, které Praha vyzařuje na oblohu, je mohutné a špatně se hledají skutečně černá místa. A další objev – v obchodech je nepřeberná hromada dobrot, které se dají pořídil v malém balení s rohlíkem a během pár okamžiků se člověk může začít ládovat. Vyzkoušel jsem celou řadu salátů, pomazánek a jiných českých dobrot, které na Azorech prostě nemáme. Největší radost jsem měl z rybího salátu. A protože jsem věděl, že po návratu nebude ani salát, ani rohlíky, pral jsem do sebe tyhle pochutiny každý den. Po pár týdnech už to nebyla taková dobrota, ale zvolil jsem strategii založenou na přemíře užívání. Předpokládal jsem, že když se rybího salátu každodenní konzumací přejím, nebude mi na Azorech chybět. A výsledek? No, trochu to pomohlo, ale možná tato praktika z velké části vedla naopak k závislosti na rybím salátu. A tak jsem po mém návratu pogoogloval, jak se tahle dobrota dělá v domácích podmínkách a hlavně v časově úspornějším provedení (zavináče tu nemají a 14 dnů na máčení ryby v octu jsem díky nabyté závislosti neměl). Díky tomu vznikl rybí salát z pangase. Věřte nebo ne, skutečně to rybí salát připomínalo, jen mi trochu překážel ten Evou milovaný a mnou zatracovaný celer – ten prostě nemá v rybím salátu co dělat. Tak příště už bez něj, ale hlavní je, že se dá i v našich podmínkách vyrobit rybí salát na počkání!
Další odlišností bylo kouření. Jednoduše nějak lépe v Praze chutná cigáro. Jenže… Vzhledem k tomu, že přesně totéž jsme si s Evou říkali, když jsem přiletěli poprvé na Azory, tak si myslím, že to nebude o tom či onom prostředí, ale o té změně. Potvrdil mi to návrat, protože už mi po měsíci a půl kouření v Praze chutnalo měné, zatímco po návratu na Azory opět dostalo výrazně lepší chuť. Tedy jak tohle funguje?
Poslední změnou oproti Azorům byli pražští lidé. Setkal jsem se s celou řadou lidí a až na pár vyjímek jsem z nich pociťoval negativní vnímání bytí. Jako kdyby Češi vnímali život spíše z té negativní stránky. Rádi si povídali o tom špatném, co v životě zažívají, a tyhle nepříjemnosti co nejvíce rozpitvávali při hovoru. Vlastně jako by žili jen problémy. Možná je to jen můj pocit, ale přišlo mi to docela depresivní. Když to porovnám s místními, tak ti řeší spíše ty pozitivní věci. Negativní životní události sice zmíní, ale moc dlouho se u nich nezdrží a zase se vrátí k těm pozitivům a k úsměvu na tváři. Možná za to může dlouhé období koronových izolací, nevím, ale zaměřování se na problémy života mi přišlo v Praze u lidí velmi rozšířené. Ale, že pech nemájí jen lidé, mi připomnělo jedno změněné zabarvení silnice, které jsem náhodou objevil jednou cestou do obchodu. Je to morbidní (mám totiž rád černý humor), ale skutečně mě tyto posmrtné mimikry pobavily 🙂
Více rozdílů jsem ve způsobu života v Praze a na Azorech nenašel. Užil jsem si však spoustu hezkých chvil, děkuju všem za přijetí, příjemné prožitky, poznání, pochopení a péči.
A pak se přiblížil čas mého navrátu a já začal připravovat vše potřebné. Možná budete mít zájem vědět, co vše je potřeba mít zařízené k cestě na Azory, proto to v krátkosti zmíním. Určitě je potřeba test (pokud nejste očkováni druhou dávkou nebo neuběhlo od druhé dávky 15 dnů), a to nejlépe v podobě EU certifikátu (ten, co lze stáhnout na ocko.uzis.cz). Bez tohoto certifikátu, potvrzujícího absolvování testu s negativním výsledkem, můžete po příletu na Azory narazit, protože výsledky testů, které dostanete od české laboratoře, nemusí obsahovat údaj o způsobu testování (tedy, že se jedná o PCR test výtěrem z nosohltanu). Pokud tento údaj na výsledku testu není a vy se nedostanete k EU certifikátu (ten tento údaj obsahuje), můžete být po příletu povinně, přímo na letišti, přetestováni. Je to zdarma, ale zážitek za to určitě nestojí. Další potřebnou věcí jsou vyplněné 2 online dotazníky. Jeden pro Portugalsko (pokud přestupujete tam) a druhý pro Azory samotné. Oba tyto dotazníky obsahují informaci o vašem sedadle v letadlech, proto je možné je vyplnit až po checkinu. Výsledkem vyplnění těchto dotazníků je QR kód, který lze (a to i v mobilu) ukázat před nástupem do letadla. Tyto dotazníky se používají k dohledání cestujících, kteří například seděli v letadle v blízkosti později pozitivně testovaného pasažéra. Víc jsem toho nepotřeboval, tedy kromě občanského průkazu (letěl jsem jen v EU) a letenky. Všechna zmíněná potvrzení jsem měl v mobilu (žádný papír) a nebyl problém.
S doklady tedy potíže nebyly, ovšem jinak se pokazilo snad úplně všechno. Na letišti v Praze, po průchodu securitou, mě nechali dojít až na gatu (je to docela dálka), aby mě hned po příchodu vyvolali rozhlasem, že se mám dostavit zpět na hlavní kontrolní stanoviště letiště. Docela šok a také dálka zpět na securitu. Dorazil jsem v poloběhu, protože letadlo za 20 minut odlétalo. Důvodem sháňky byla aku-pilka v kufru. Takový šikovný vynález na prořezávání větví, který umožňuje řezání větví jednou rukou, což je v našich podmínkách (živý plot na svazích) neocenitelná záležitost. Pro mou smůlu však s integrovanou li-pol baterií. Po příchodu na securitu mi bylo oznámeno, že mi identifikovali v kufru li-pol baterii a ta v podpalubním zavazadle nesmí být. Donutili mě kufr otevřít a pilku vyndat. Jenže v příručním zavazadle nesmí být nařadí a v kufru baterie. V případě nářadí s integrovanou baterií se tak jedná o neřešitelnou situaci. Proto musela pilka zůstat v Praze. Dostal jsem na ní výběrový papír, který opravňuje k vyzvednutí do 30ti dnů. Hodný bráška Evy Ivan pilku vyzvednul a za pomoci Rudy baterku násilně deintegrovali z pilky. A Naďa, která se k nám chystá, byla tak hodná, že nám tohoto pomocníka přiveze – rozdělenou na dvě správně umístěné části – pilku v kufru a ustřiženou baterii v baťůžku. Ta komplikace nakonec našla řešení, ale zapodílela se spousta lidí. Další překvápko nastalo v Lisabonu, kde se před nástupem do letadla vyrojilo 9 policajtů. Nepřehledná situace nevypadala příznivě a já i na přestupu začal propadat panice, že se po noci, kterou jsem musel strávit na letišti (navazující let byl až druhý den ráno), zpět domů nedostanu. Nikdo nic neřekl a čekání na policejní akci se pomalu měnilo na horor. Nakonec se ukázalo, že tito policisté byli pouze jako výpomoc kontrol testů před nástupem do letadla. A tak i toto dobře dopadlo a v domnění, že mám vše již za sebou, jsem pokračoval v cestě. Jenže za pár hodin nervy pocuchalo ještě přivítání našeho milovaného ostrova – přistávání se změnilo v další dramatický zážitek. Na ostrově totiž panovalo velmi špatné počasí. Pilot přes nízké mraky nemohl vůbec nic vidět, letadlo větrem propadalo o desítky metrů a poryvy s ním házely jak s papírovou vlašťovkou. Takové podmínky jsem ještě nezažil a nebudu si hrát na hrdinu, vážně jsem měl po celou dobu sestupu pořádně sevřeno. Déšť omýval okénka podobně, jako je proplachováno čelní sklo auta v myčce, a propady vyvolávaly pocity jako na horské dráze. Přistání nebylo vůbec hladké, pořádně to bouchlo, ale nakonec se letadlo dotklo všemi koly přistávací dráhy a více než přehnané brždění už jsem vnímal jen pozitivně – jako znamení přežití. Dokonce pro nás v lijáku přijel i autobus, aby nás v suchu převezl do 20 metrů vzdálené vstupní haly. Po příletu do Ponta Delgady nastal poslední zádrhel. Test jsem měl v pořádku, již 2x jsem byl kontrolován a vždy mě pustili dál. Avšak po příletu na Sao Miguel mi bylo oznámeno, že můj test (jak jsem zmiňoval výše) neobsahuje informaci o typu testu a že musím jít na přetestování. Důrazně jsem odmítl, že už žádné šťourání podstupovat nechci, že jsem plně očkovaný a test jsem si i zaplatil. Po chvíli domlouvání mi človíček oznámil, že pokud mu ve svém testu nenajdu informaci o typu testu, jiná možnost není. Ta informace tam skutečně nebyla a já začal naléhat, aby něco vymyslel. Poslední možností tak bylo získání EU certifikátu o výsledku testu. Zkusil jsem tedy ocko.uzis.cz – a certifikát tam naštěstí byl. Až po jeho zaslání na uvedený email jsem byl propuštěn. Závěr už byl jen dobrý. Vyzvedla mě Eva (opálenější než já, a to jsem na slunci v Čechách trávil skoro každý den) a konečně se jelo domů.
Po příjezdu do domečku mě dokonce přivítala i Milka. Vždy, když se vrací z výletu Eva, Milka s ní několik dnů nemluví. Už u Rudy jsem se zmínil, že jsem zvědav, jak bude kočka reagovat po návratu vůdce smečky domů. Toho vůdce, který jí věci zakazuje a vychovává, tedy toho, bez kterého měla doma klídek a pohodičku. Spíš by měla být z mého návratu otrávená… Ale návrat vůdce smečky byl přijat pozitivně a odpuštěno jsem měl téměř hned 🙂
Za dobu mé nepřítomnosti se Eva docela činila. Vyklidila místnosti plné dřeva a harampádí, přemístila dřevo na spálení mezi domy do prostoru, který jsme na tuto transformaci připravili (a zmínili minule), odtáhla i zbylé težké věci na správná místa, uklidila větve, postarala se o zahrádku, za pomoci sousedů se zbavila odpadu před domem a uvedla dům do obyvatelného stavu.
Eva také obstarala opravu a STK auta a mohli jsme zas spokojeně jezdit po nákupech vybavení a nářadí pro dokončení přestavby vrchního patra. Docela jsem zíral, co vše se jí samotné podařilo obstarat a zajistit – asi budu jezdit pryč častěji 🙂 A těší mě, že si našla i chvilku na své záliby, které se se mnou asi moc sdílet nedají…
Při sledování změn po mém návratu jsem byl překvapen, kolik se změnilo i na zahradě – jak moc všechno za tu dobu vyrostlo. Začalo se tak sekáním zahrady a v dohledné době musíme opět zkrátit živé ploty, které zas přerostly únosnou mez. Konečně začalo plodit víno, na které čekáme již druhým rokem, a hrozny vypadají velmi podařené. V září bude co ochutnat. Dokonce i hmyz se tu činil, protože nějaký pavouk zapavučinoval kolíbku v meteostanici, která snímá úhrn srážek. Kolíbku držela pavučina tak silně, že nám senzor vyřadila z provozu. A tak se nedivte, že u nás několik měsíců nepršelo 🙂
Že by snad místní měli radost z mého návratu? O minulém víkendu se tu rozbouchaly rachejtle, každou hodinu několik. Jednalo se však o azorský svátek (ne oslavu mého návratu), to vystřelovaní ohňostroje za bílého dne je tu poměrně rozšířené. My v to úplně pochopení nemáme, ale alespoň si i ti místní starší pánové občas pohrají. Takhle taková rachejtle v bílém dni vypadá.
Poslední vzpomínka dnešního příspěvku sahá do nedaleké historie, kdy jsme si v rámci finálního nákupu vybavení (celodenní objížďka různých obchodů) dopřáli obědovečeři v pizzérii, kterou vyzkoušeli a doporučili (upozornili na možnost užití voucheru) naši návštěvníci Milan a Jana. Totiž každý turista, který přiletí na Azory, dostane (jako součást propagační akce) voucher na 35 EUR a může jej utratit v rámci sítě místních podniků, restaurací, za užití některých turistických atrakcí, ubytování, půjčení aut apod.. I přesto, že já nejsem turista, dostal jsem při návratu z Čech ten voucher také. A že jsme azorskou pizzu ještě nezkoušeli, rozhodli jsme se voucher uplatnit v právě Milenem a Janou “dohozené” pizzérii. Po celodenních nákupech se občerstvení hodilo. Jen překvapilo, že tu nabízejí pouze jeden druh pizzy a vybírá se jen z velikosti Small/Medium/Big. Žádný výběr z nepřeberného množství pizz. Prostě si koupíte pizzu a sami určíte, co na ni chcete. Vybrat lze v základní ceně 4 ingredience a libovolnosti mixování se meze nekladou.
Nápad povedený, s Evou jsme zkusili zavzpomínat a sestavit pizzy, které známe z Čech a chutnaly nám. Povedla se nám dobrota, je vlastně zajímavější vybrat si přísady, na které má člověk chuť. Jen ta porce… Takhle jsme se už dlouho nepřežrali. Možná to nevypadá, ale i přesto, že jsme byli totálně vyhládlí, Grande se nedalo sníst. Schválně jestli odhadnete, jaké ingredience si kdo vybral.
Cestou zpět k autu jsme ještě potkali pár zajímavých míst, o které se s vámi podělíme fotografiemi.
A teď už musíme zpět do práce, máme toho ještě spoustu k dokončení. Tak nám držte palce, ať se podaří dotáhnout zbytek v dohledné době.