Přestavba – část 3

Začíná se finišovat. Práce stále trochu zbývá, seznam ještě není úplně proškrtaný a pracovníci se nám už stěhují i na jiná pracoviště, takže se tu již nemaká každý den, ale už se to blíží. Nějaká ta makačka dokonce byla i pro nás, a to my rádi přispíváme k dřívějšímu termínu dokončení. Když se nepracuje pouze v malém prostoru a není potřeba tolik zkušeností (šutry umí nosit každý), můžeme být do prací začleněni, a tak jsme cedili pot a vykašlávali srdce. Kluci nás nechali zapojit se do mnoha prací, využívá se s oblibou i moje sbírka nářadí a nástrojů, přivezených z Čech, a celá sestava k nám začala být ještě více přátelská. Ani o zábavu není nouze. Humor je skutečně zapotřebí, protože zápřahy nám dávají zabrat. “Eva is dead” zahlásil se smíchem Pavů, když si musela Eva při neustálém nakládání kýblů písku dát pauzičku. No jo, člověk chce ukázat, že umí pořádně máknout, nevypadat jako bačkora, ale pak se pár dnů nemůže ani hnout 🙂

Také kluci opět nabídli Evě zkusit si něco nového – zda si nechce trochu zadusat (zapřažení žen do práce chlapů je tu vždy velká zábava), a tak Eva mohla předvést, že co se jednou naučíš, už jen tak nezapomeneš – totiž jezdit s kočárkem.

Pár dnů až týdnů bylo pomáhání s přestavbou to jediné, co se dalo dělat – neměli jsme přístup k počítačům. Prach z práce se přiblížil až příliš na to, abychom si dovolili nechat stroje zapnuté. Evě dokonce obsadili pracovnu a začali ji připravovat na budoucí kuchyňku, tak se musela přesunout.

Brzy následovalo i vyklizení obýváku, protože strop nebyl zrovna v kondici. Po odhalení stávajícího sádrokartonu se Pavů podělil o svou představu budoucnosti: “to si tak jednou sedíš u televize, koukáš na film a do toho na tebe spadne strop” 🙂 Tahle výměna pladůru (sádrokartonu) nebyla v prvotním plánu, a tak jsme během jediného dne přišli o vše. O počítače, o televizi a o internet. (Po dlouhých letech jsme zavzpomínali, hlavně v podvečerech, jaké jsou večery bez té techniky a bavili se pozorováním myšek a hrou s nimi – tedy dokud za námi ven nepřišla Milka.)

Po pár dnech byl výsledkem prací na výměně stropu stav, který už důvěrně známe – totální bordel pokrytý prachem. Úklidem jsme trávili celý týden, vše ze skříněk ven, očistit a zpět. A to celé ještě nekončí. Ani v následujícím týdnu nebude prášení chybět, ale už to jsou jen malé místnosti, snad se nám podaří udržet bílou poletuchu na uzdě.

Okolo téměř celého domu byla aplikována (asi 5 cm od země) vrstva speciálního přípravku Água stop, který chrání dům před průsaky – po vytvrdnutí se z něj stane plast. Daří se nám tak konečně potlačovat vlhkost a okna by nám měla zajistit těsnost. Po odvlhčení by proto mělo zůstat sucho, což znamená i teplo. Věříme a doufáme, že letošní zima byla skutečně poslední “zima”, že teplíčko si dokážeme ubránit. Jenže je to nepotvrzená domněnka… Aluminium guy je naprosto nespolehlivé individuum. Sice nám už usadil všechna okna, ale nevyplnil je silikonem, takže po celém obvodu oken zůstaly několikamilimetrové dírky propouštějící nejen vítr a vlhkost, ale i zvuk. Situace je proto ještě horší než s okny starými. Slib o dokončení práce již proběhl nejméně 4x a představa o suchém prostředí je pořád jen sen. Navíc by aluminium guy (jménem Pedro) asi pošlapal svou pověst, kdyby nám dodal vše. Kdepak, jen dvoje dveře do sprch, prý třetí budou za měsíc. Aspoň že jedna koupelna, ta nejlepší, je komplet hotová. Je podporována jediným bojlerem, který se nám v požadovaných rozměrech podařilo sehnat, pochopitelně nejdražším. Ale nebyly jiné možnosti, a tak jsme domácnost obohatili o chytrý WiFi bojler. Nakonec to není úplně na škodu, protože ten chytráček má inteligentní vyhřívání a vodu na první sprchu připraví za půl hodiny. Má všelijaké programy náhřevu, odhad času do splnění požadavku a kontrolu spotřeby, ale hlavně – lze ho ovládat vzdáleně, aplikací v telefonu. Nešlo vydržet a neotestovat – a je to vážně paráda. Nechyběla nám možnost se doma vysprchovat, ale – konečně se dalo vyzkoušet první hotovou koupelnu. Dvířka sprchového koutu jsou průhledná, takže zážitek si dokážeme užít oba: ten, kdo se sprchuje, i ten, kdo se jen kouká (foto neprošlo cenzurou) 🙂 O screenshot ovládací aplikace bojleru se ale podělíme.

Jak dny ubíhají a my se s našimi pracanty více přátelíme, zbývá, kromě pracovních diskuzí, i prostor na “tlachání”. Dozvěděli jsme se tak spoustu informací o fotbale (tedy jak ti se tu umí kvůli tomu hádat!), naučili se pár nových portugalských slov a také jsme začali i my učit kluky česky. Nedostali jsme se zatím moc daleko, ale už umí první české slovo: “hovno”. To jim docela jde a mohou tak (jako my) nadávat i v jazyce, kterému nikdo nerozumí – tedy beztrestně – bez obklopení pohoršujícími obličeji ostatních 🙂 Jindy zase řeč přišla na hudbu. David a Nene (další z pracovníků, bratr Celsa, celým jménem Neilson) pařili na diskotékách na stejnou hudbu jako já. Bylo to poznat vlastně od začátku přestavby – devadesátky jely skoro každý den. Jen jejich zásoba byla omezená, takže jsme tu poslouchali stejné staré hity dokola. Jak šel čas a část nástrojů a potřebného vybavení k přestavbě se začala odvážet na jiná místa (tam, kde budou pracovat po nás), zmizelo jim i jejich oblíbené rádio a ocitli se bez možnosti poslouchat hudbu při práci. Tehdy nás napadlo jim nějakými pěknými rytmy práci zpestřit. Po důkladném zkoumání obsahu disků jsem objevil kolekci 350ti skladeb z devadesátých let a zahájili jsme hudební návrat o několik desítek let nazpět. Kluky kolekce chytila a David přišel s prosíkem, abych mu vše zkopíroval na flashku. Radost byla naplněna a já zkusil pustit vděčným posluchačům i něco novějšího, co teď poslouchám. Volba padla na skladbu od Aly & Fila: Beyond the lights, kterou si pouštíme s Evou moc rádi. Reakce neuvěřitelná, kluci ve správném rytmu pohupovali hlavami, byl jsem pochválen a David po chvíli přiběhl s flashkou, pantomimicky předvedl, jak ho píseň chytla za srdíčko – a že tuhle musí mít taky 🙂 Lidé jsou na světě vlastně stejní, třebaže mluví jinou řečí. Hudba je univerzální jazyk a hlavně chlapi zůstávají kluky nastálo. Pokud vás zajímá, tady je ukázka oné skladby:

Ale zpět k práci. Jedna ze zbylých věcí, o kterou hodně stojíme, jsou schody do zahrady. Snažíme se Davida ukecat, aby je po odpoledních zkusil dokončit před jeho definitivním odchodem, a moc doufáme, že budou k dispozici ještě do prázdnin. David i Celso se nám zpočátku snažili vnutit schody, které se budou po vstupu nejprve stáčet podél zdi doleva, aby bylo snazší jejich ukotvení. Ale stáli jsme si za svým a chtěli schody rovné přímo do zahrady. Celsova otázka, proč to tak komplikovat a navyšovat cenu, byla zodpovězena způsobem, který změnil jeho pohled na celou akci přestavby a přivedl ho k zamyšlení se nad dopady našich stavebních úprav. Rovné dlouhé schody jsme mu jednoduše vysvětlili tak, že celé okolí pod schody je tak krásné, že přátelé, kteří za námi dorazí, budou moci cestou ze schodů jednoduše užívat krásný výhled, který tím dostanou. Že kdyby byly schody jen pro nás a my je používali pouze pro přesun na zahradu, pak by nám stačilo jednodušší řešení, ale v tomto případě je potřeba udržel WOW efekt od zahájení sestupu až po jeho zakončení. Celso pochopil a vyřkl právě rozmyšlenou myšlenku: “Víte, mně se vlastně moc líbí, co tu teď tvoříme. Vy budete mít radost, vaši známí si užijí krásy přírody a zároveň k nám přivezou na ostrov nějaké peníze, které tu nechají pro místní komunitu formou nákupů anebo např. vstupného při navštěvování přírodních atrakcí. Vlastně z toho mám skvělý pocit, protože budeme spokojeni všichni”. A má pravdu, tak nějak jsme to také od začátku zamýšleli. A proto jsme moc rádi, že bude radost recyklovatelná.

Na předpřipraveném betonku, zakončeném (snad brzy) právě schody do zahrady, je již i naše meteostanice. Konečně na finálním místě. Do budoucna ještě bude muset jednou dolů – při instalaci střechy pergoly – ale snad již budou výpadky jejích dat jen v řádu hodin. Takhle si meteostanice hoví na svém místečku a přečkala “depresi Lola”, zatím asi největší vítr, který jsme tu za svůj pobyt zažili. Velký strom spadl, banány byly pokoseny, ale meteostanice se statečně drží a stále nás zásobuje aktuálními daty o počasí – naleznete je tady.

Strom, který nám silný vítr srazil, byl součástí živého plotu, evidentně dlouhověkého. Jeho základ tvořil mohutný skoro půl metru široký kmen. Vyvrácený strom se svalil na další, ten také povalil a nakonec se zastavil o třetí, pevnější strom. Takový dominový efekt. O pomoc při řešení tohoto problému jsme požádali Gilberta. Motorovka už nám jde, ale pozice stromu, nakloněného terénu a nestabilních okolních stromů nám dávala jasně najevo, že by bylo vhodné požádat o analytickou část řešení problému někoho s více zkušenostmi. Gilberto byl zlatý a v neděli nám přišel pomoci. Nechtěli jsme od něj práci, jen rady, ale to by nebyl Gilberto, kdyby nám alespoň pár komplikovaných řezů neprovedl. Ve zbylém čase nám radil, kde řezat, pod jakým úhlem a zda začít svrchu nebo odspodu. Poslední větev zůstala zaklíněna mezi větvemi dalšího stromu, což byl oříšek. Gilberto okoukl stav přímo na stromě, vyšplhal na něj jako opice. Nemocná kolena, ale lezl jak atlet! Usoudil, že bude vhodnější použít ruční pilku, proto jsem pro ni zašel a jal se šplhat do stejného místa, jako byl on, abych mohl zaklíněnou část větve odříznout. Že jsem viděl Gilberta, jak ladně zdolával všechny větve, myslel jsem, že to bude pro mě hračka… Jenže ouha, strom byl tak prorostlý, že jsem nemohl najít vhodnou cestu, jak nahoru, a vyzkoušel několik možností. Nakonec jsem se nahoru vyškrábal, ale síly na odřezání větve sotva zbyly. Musíme uznat, že Gilberto přes svůj věk a zdravotní omezení je ve skvělé kondici a že my bychom opravdu měli se sebou konečně něco dělat! Strom tedy nakonec padl, tři sousedi rozpustili svůj pozorovací sněm (hromadně nás sledovali při práci – že prý je to curiozidade), Gilberto odcházel zasypán spoustou našich díků a ležící zbytek stromu na zpracování už klidně počká.

Ten každodenní čilý stavební ruch nás hodně inspiroval a už i my s Evou budujeme, máme totiž svůj vlastní projekt. Mimochodem – zajímavé bylo zjištění, že je jeden den na ostrově, kdy je práce zakázána: Velký pátek – 2. dubna. Pavů nám včas poradil, abychom v tento den nic nedělali, protože většina starších lidí si v tento den potrpí na pracovní klid. Nevadí, práce uvnitř jsme měli také dost, ale hned další den to přišlo. Rozhodli jsme se, že si zastřešíme prostor mezi domem a hraniční zdí, na které v současnosti staví soused nový domek. To suché místo je již skutečně nutné, abychom měli kam přesunou dřevo a spoustu uplatnitelného harampádí, co se v okolí domu snad množí. Velká místnost, kde se sušily tabákové listy, je zcela neprůchodná.

Po nutných nákupech materiálu a pár odpoledních máme navrtáno, konstrukci vytvořenou, dosilikováno, zbývá jen zastrčit připravené nařezané makrolonové desky a bude hotovo. Snad nám zmíněný soused svou stavbou naši chloubu nepoškodí. Takhle vypadá naše práce, zatím bez desek.

A ještě – jak u nás aktuálně vypadá Covid? Vrátila se nám opatření, omezující pohyb od osmi večer v pracovní dny a od tří odpoledne během víkendů. Problém však není v Covidu samotném, nárůsty případů jsme nezaznamenali, ale máme problém v nemocnicích. Hlavně v té státní totiž dochází lůžka s kyslíkem. Jak nám upřesnila Margarýda, není to tím, že by byla obsazena Covid pacienty, ale prý je v současnosti hodně hospitalizovaných lidí s jinými dýchacími obtížemi, a tak by se lehce mohlo stát, že na ty s Covidem nezbude místo. Proto se místní vláda rozhodla znovu omezit pohyb, aby ještě více snížila riziko přenosů. Nařízení už nejsou tak pečlivě dodržována jako po vánocích. Zdali je to právě důvodem jejich zavedení anebo už jsou lidé otupělí, nevíme, ale sami se snažíme pravidla dodržovat. Ovšem i mistr carpinter (jak tu říkají Viktorovi – tesařovi) se občas utne…

Na vlastním pozemku se samozřejmě můžeme pohybovat, jak chceme, proto jsme se o víkendu rozhodli vyměnit prasklé tašky na střeše garáže. Bylo před třetí hodinou – tedy ještě před začátkem omezení, když nás spatřil Gilberto a zamával… Vyrazili jsme s Evou na krátké popovídání před jejich dveřmi a diskutovali hlavně o průběhu přestavby. Povídáme, povídáme, když tu najednou za námi prudce zabrzdí auto, až jsme se ohlédli. Policejní auto, uvnitř dva policajti s nasazenou rouškou a mračící se na nás tak, až člověka hned napadne, že je něco špatně. Stačil pohled na hodinky, ukazovaly 15:30, a pak následoval už jen vyděšený úprk přes silnici k našemu domu, doprovázený slovem desculpe (tedy promiňte). O pár dní později na našem dalším setkání jsme se se sousedy společně smáli, jak rychle jsme běželi – vypadalo to, že před policií vážně prcháme 🙂

Poslední covidová historka patří Davidovi. David si prostě jednoho dne nepřišel do práce. Celso nám oznámil, že manželka Davida se dostala do blízkého kontaktu s nakaženou osobou, a tak byl David vytrasován a poslán na testy. Do výsledků musel zůstat doma. Celá skupina pracovníků, včetně nás, zůstávala v mírném napětí, jak testy dopadnou. Pokud by byl infekční, je celkem jisté, že covidového přistěhovalce bychom měli úplně všichni. Práce však nepříjemné myšlenky zahání, a tak než jsme se nadáli, po týdnu druhé (opakované) výsledky byly negativní a David se zase zastavil. Tak hlavně, že to dobře dopadlo.

Konec povídání. Níže přikládáme fotogalerii z dalšího průběhu přestavby.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Pro dnešek je to od nás vše a příště si pro vás připravíme snad poslední příspěvek o přestavbě. Pevně doufáme, že bude vše hotovo.