Přestavba – část 1 – Azory – ráj s panenskou přírodou

Tak nám to konečně začalo! Vlastně je to už přes měsíc, ale pod návalem prachu a bordelu jsme čas k sepsání příspěvku hledali ještě hůře než dříve. Zpočátku ani nebylo o čem psát. Každý den byl stejný, vstávačka v půl osmé, než pracanti přijedou, celý den poslouchání rachotu sbíječek a vdechování čistých cementových výtažků. Nejdřív bylo třeba všechno rozbít, aby se dalo začít stavět. Naši šikulkové – práce všeho druhu – makali nahoře a my si dlouhé 2 týdny zvykali na zakalené prostředí a mohutný randál při práci dole u počítačů. Jak dělané na telekonferenční hovory, kdy človíček nemá kam utéct, potřebuje být u počítače, tiskne sluchátka k hlavě a odpozorovává, co kdo řekl, podle statické náhledové fotky právě mluvícího 🙂 No, bylo to od začátku náročné, a to jsme vůbec netušili, co vše nás ještě čeká. Ale po skoro dvou letech od našeho sestavení potřebných změn se konečně předělává, a to všechny chmury zahání!

Poučeni z předchozích nezdarů (se stavitelem, s nímž jednání charakterizovaly změny, úpravy termínů, výmluvy) jsme očekávali problémy hned na začátku a báli se propadnout optimismu. Tak ani v těch nejrůžovějších snech jsme si nedokázali představit, jaká perfektní partička k nám dorazí. Vlastně týden před vypršením termínu slíbeného nástupu na předdomluvenou rekonstrukci k nám přišli Celso a David [Selsu a Davíd] a prošli jsme znovu jednotlivé body, co bychom chtěli upravit. Chlapíci se vyznali a oba byli docela příjemní. V té době jsme je ještě tolik neznali a na první dojem už moc nedáme, protože Paula, toho předchozího nespolehlivého vlastníka stavební firmy, jsme vnímali také pozitivně – a jak to dopadlo… S Celsoem byla diskuze ještě úspornější, prý se bude vše řešit za pochodu, a tak obavy narůstaly. Ale jak šly dny, pochopili jsme, že lepší to být snad ani nemohlo. Celso dokáže báječně debatovat v anglickém jazyce – strávil 4 roky v USA a jeho mluva je na úplně jiné úrovni, než ta naše – a David umí předvídat, představit si požadavek v mnoha variantách řešení a najít tu nejlepší a zároveň nejekonomičtější. To je totiž náš hlavní požadavek, okolo kterého se vše točí – LEVNĚ, ale kvalitně.

První den přestavby se k mistrovi Davidovi přidal pomocník Pavo (Pavů), doplnil tak “hlavu” o další dvě (schopné) ruce a pracovní tým to rozjel naplno. Celso zůstal jako stavbyvedoucí, dohlížitel na provedenou práci a pravidelný konzultant všeho, co se týká jednotlivých kroků, jejich vhodného výběru, posloupnosti a použitého materiálu. A funguje je to na jedničku. Kluci jedou od rána do večera jak namazaný stroj a nepřestávají ani v dobách, kdy nejsme doma. Svou práci vážně umí, hlavně David, posilněný čtyřletou “praxí” na Bermudských ostrovech, kde se mnoho naučil a zároveň vydělal peníze před návratem zpět do jeho rodiště, si poradí (kromě elektřiny) úplně se vším. Je to takový zedník, instalatér, topenář, podlahář, obkladač a malíř v jedné osobě. Oni tady vlastně ani tyto obory vůbec nemají. Tady prostě zedník dělá úplně vše, co je potřeba – pokud v tom není elektrika. Na tu jsou tu jiní, alespoň u nás trochu línější tvorové, kteří většinu času jen protahují dráty v trubkách, holí zakončení a zašroubovávají zástrčky. Ano, sem tam dostanou ránu od vypínače (byli jsme u toho), ale to prý patří k jejich práci a dostávají ji každý den… No dobře, možná tu mají normy na jiné úrovní a sem tam dostat 230V do tělíčka je zdraví prospěšné, kdo ví? Ale hodina práce elektrikáře a hodina práce Davida – to se nedá srovnat. Pak tu máme další obory a lidi, kteří Davidovy schopnosti doplňují. Že jsou jejich jména komplikovaná, s Celsoem jsme si vytvořili vlastní pojmenování osob dle jejich činností. Elektrikář je Electro-Man, na okna je Aluminium-Guy a dveře nám vyrábí Carpenter (tesař). Díky tomuto rozdělení už přesně víme, co se bude dít, když přijde ten nebo onen, a co máme očekávat. Jednoduše kombinace Celsoa jako primárního mozku, Davida jako jeho sekundárního technického génia a Pavoa, šikovného mladého dříče, je perfektně vyvážená a plní vše, co je aktuálně potřeba. Celso brzy pochopil, že nemá smysl nám nabízet skvostná předražená řešení, a už dopředu domlouvá výhodné ceny a dává nám vybrat jen z přijatelných, avšak kvalitních možností. Jde mu i o dobrou pověst a nedovolil by si něco odfláknout. Na to, že jsou primárně malířská firma, je jejich práce odvedena opravdu kvalitně a není nic, s čím by už neměli zkušenosti. A tak to jede. Sem tam nakoukne Gilberto a i on chválí a oceňuje jejich rápido – tedy, že jsou i docela rychlí. Uběhl měsíc a půl a my už máme skoro hotové koupelny. Z jednoho pokoje vznikly dvě koupelny a třetí koupelna je původní, trochu zmenšená. Vše na obrázcích níže. A co děláme my? Chtělo se nám pomáhat, ale nakonec nás k ničemu nepustili, málo místa a nedostatek zkušeností… Tak alespoň uklízíme, skoro každý den se praktikuje výtěr nebo zametání, abychom v tom přežili. V některých obdobích to bylo vážně něco – třeba když se odstraňoval předchozí nátěr z místnosti, aby se dalo použít lepidlo pod nové obklady. Pro neustálou vlhkost tu používají nátěry speciální, voděodolné s velmi vysokou přilnavostí. Ano, jsou dobré, zeď chrání perfektně, ale ta vrstva je skoro nesmrtelná. Tři malé místnosti, tři dny hoblování – používají takové speciální rotační hoblovačky – a na vlastní kůži nebo teda spíš na vlastní nos a plíce jsme ten kvalitní nátěr poznávali. Tahle etapa přestavby je nezapomenutelná i pro nás, snažící se před oblaky prachu chránit zavěšenou dekou na schodišti. Všudypřítomný průvan nám přinášel mikroskopické částečky a naše počítače, obzvláště větráky, hučely blahem. Byl to čas věčně ucpaných nosů, oblak prachu valících se z otevřených dveří a oken, na všem se dalo prstem psát do několikamilimetrového nánosu. Tehdy jsme pochopili, že radost z přestavby máme nejen my, ale i široké okolí, všichni sousedi si také užili toto únorové sněžení, jen tenhle sníh se bohužel nerozpouští, sněhuláka nepostavíš. Zbytky původního nátěru jednoduše dosednou a zůstávají na povrchu, dokud ho někdo neumyje – a tohle peklo bylo všude kolem. Když odběhneme od radosti sousedů, nejvíc si museli užít ti, kteří sněhovou nadílku obstarávali: Davíd a Pavů. Jako ochrana jim sloužila jen trička přes nos. Když pak tričko z nosu sundali, byla ústa jediná část, která svým vzezřením připomínala člověka – zbytek byl jednoduše sněhulák. Stálo by za to je vyfotit, ale nedovolili jsme si. Tři dny si tu zažívali “porůdek”, co všechno museli vdechnout? Úcta k lidské bytosti, byť jak sněhulák vypadající, nám zabránila jejich vzhled zaznamenat. Ale byla by to hezká fotka. Úklid po této akci, která probíhala asi před třemi týdny, v podstatě trvá dodnes. A v jiné (neškrabané) místnosti krabice a věci, námi navrstvené na dvě hromady a překryté fólií, se naší pracné přípravě jen vysmály. Všechno, všude a pod vším je zasypané nekonečnou vrstvou mikroskopických částic předchozího nátěru.

Když pomineme nutné nepohodlí, na práci si rozhodně nemůžeme stěžovat a všemi deseti chválíme. Občasné nechápání, nerozumění ani v angličtině, kdy nejen technické věci byl (při nedostatku spánku) velký problém přeložit, nás stresovalo jen zpočátku. Kombinací pochycených nebo již v minulosti naučených portugalských slov s těmi anglickými tvoříme unikátní způsob komunikace. Tam, kde slova nestačí, se používá pantomima, ruce, nohy anebo třeba čmárání po zdi. Takový projev nejprve působil nepříjemně, ani jedna strana nechtěla být za blbce (že nechápe nebo že nedokáže vysvětlit), ale teď se tomu dokážeme i upřímně zasmát. To když David už vyzkouší úplně všechno, úplně všemi způsoby a já stále netuším, co mi asi tím chce říct 🙂 Ale pořád se v komunikaci a portugalštině zlepšujeme. Schválně, kdo z vás si pod pojmem madeira představí i něco jiného než stejnojmenný ostrov? (madeira = dřevo)

To Celso jede se svou angličtinou jak televizní moderátor. Jako krátký příklad uvedu historku, kdy se poprvé ptal na práci o víkendu. Vážíc si sobotního dospání, jsem mu neustále vysvětloval, že víkend není dobrý. Diskuze nebyla dlouhá a věty se stále opakovaly, než mi došlo, že v té rychlosti, kterou mluví, není víkend “víkend”, ale “we can’t” (tedy v překladu “nemůžeme”). A máme o víkendu klid 🙂

To, co výkonná část týmu (Davíd+Pavů) nezvládá v komunikaci a angličtině (popř. pamětí jmen – jednoduše jsme oba Eva), dohání svým umem a pracovitostí. Občas se naskytne příležitost, že musíme zajistit nákup vybraných obkladů nebo jsme požádáni dojet pro chybějící materiál do blízkého obchůdku. V tom případě necháváme otevřený barák a pouze je v něm. Byli jsme poprvé zvědaví, co se bude dít, a zapojili jsme na počítači webkameru. Po návratu jsme nevěřili vlastním očím, či spíš uším. Za ty dvě hodiny, co jsme byli pryč, nikdo naší dolní místností neprošel a navíc se dle zvuků pracovalo stejně, jako kdyby domácí zůstali doma. Jednoduše kočky vyrazily na nákup a myši makaly dál – žádné pré se nekonalo, a to jsou placeni od hodiny. To tempo, ta dřina, to nasazení – hned po osmé až do konce dne v pět hodin – je obdivuhodné. Přeruší se jen na obědovou přestávku mezi 12tou a 13tou hodinou. I pivní pauza, kdy jim každý den nosíme azorské mikropivo, zkumavku o 0,20-0,25 l, je spíše mikropauza. Pár loků a jede se dál, den co den.

Zato selhat umí ostatní spolupracovníci, v našem případě hlavně Aluminium-Guy. Slíbí okno a nedodá – a my si nejchladnější měsíc v roce prožili s připravenou dírou na okno, protože dodání se o dva týdny opozdilo. “Drobné” selhání spolupracujícího Aluminium-Guye nám tak umožnilo blíže poznat zimní azorské počasí skoro na vlastní kůži, společně se všemi brouky a všelijakými hmyzáky, kteří tu (snad až na housenky) nedají pokoj ani v zimě. Ale konečně už je okno na svém místě a domácí teploměr přidal dva stupínky tepla na našich podchlazených teploměrech, a to potěšilo.

Když už se bavíme o hliníku, nesmíme zapomenout na příhodu, která se nám stala v průběhu tvorby koupelen. Protože je počáteční zedničina poměrně prášivá činnost, zůstávaly po celou dobu otevřené vstupní dveře. Vše se trefilo do větrného období, díky kterému se vstupní aluminiové dveře několikrát zabouchly silou větší, než je obvyklé. V pátek, po odchodu pracantů, jsme vyrazili na nákup. Zamkli a po návratu s plnými taškami už neodemkli. Prach a nepěkné zacházení s dveřmi, to vše se asi podepsalo na jejich totálním zablokování a my tak pozdě večer neměli, jak se dostat domů. Před časem jsme dveře kvůli jinému problému sami opravovali, a proto jsme dobře věděli, že jsou vybavené bezpečnostní branou. Takže kde v pozdní páteční hodinu hledat pomoc? Před nocí pod širákem nás zachránila náhoda. Právě onen zmíněný náš problém s dveřmi před časem nás dovedl k poznání, že se něco podobného může stát, a vymysleli jsme opatření – na mikroškvírku otevřené jedno posuvné okno v dolním patře. A to nás zachránilo. Noční vloupání do vlastního domu bylo méně nepříjemné než spánek v deštivé noci pod širákem. Stavbu to nezastavilo, dveře v dalších dnech (opět s týdnem zpoždění) rozebral až na rám Aluminium-Guy a přes panty je vysadil. Když jsme viděli dveře rozebrané, silně věříme, že největší zabezpečení byl pouze onen zámek – asi by jinak vyrazit šly skrz. Příště bude problém lépe řešitelný.

Zatím posledním krokem je díra v podlaze garáže, která je situována přímo nad kuchyní. Nápad je skvělý, z garáže půjde vstoupit přímo do domu bez nutnosti obcházení, ovšem teď už nás od chroustání cementu v každém jídle nic neochrání – kuchyň se stala hlavním centrem prací, po vybourání části stropu následují další úpravy. Poté snad ještě stihneme dokončit pergolu a schody do zahrady, než se pracanti vydají pracovat jinam. Nejspíš je po pár měsících rádi znovu přivítáme, práce tu zůstane stále ještě dost.

Po slohovém cvičení trocha obrázků.

A ještě pár videí…
Před samotným uzavřením pokoje novým stropem – takzvaným pladůrem – jsme nechali střechu podbít dřevěnými deskami. Potřebovali jsme zabránit drobným ptáčkům v pokusech o vniknutí na půdu, odkud se už nedostali a vytvářeli nám tam pohřebiště s nepříjemným odérem smrti. Že zakrytí hned nefungovalo, nám dokázal druhý den tenhle ztřeštěnec, kterého jsme několik hodin vyháněli zase ven. Nakonec kluci pěnou ucpali poslední dírky a snad se situace již nebude opakovat.

Tohle jsou kouzelná videa, kdy vzali kluci Evu do party – jsou prostě boží 🙂

A nakonec jiskřičky z dnešního dne

Abychom nepsali jen o té, pro nás momentálně úžasné akci, kterou mnoha lety vysněná přestavba bezesporu je, zavzpomínáme i na ostatní zážitky, jaké se podařilo zažít i mimo rachot stavebních strojů – tedy hlavně o víkendu, po sobotním velkém úklidu prachu, který si většinou přes páteční noc stihne trochu sednout.

Krátký pohled na zahrádku…

Vzpomínka na tabák nás přivádí k nedávné události, která zachránila naši úrodu před neustále napadajícím prachem. Marek nám z Prahy poslal velkou vzduchotěsnou nádobu. Náš tabáček jsme do něj naházeli a správným množstvím chytrých pytlíčků vystlali. Pytlíčky jsou totiž chytrý obousměrně vlhkost udržující zázrak, který tabák chrání před přesušením (i když toho se tu opravdu nebojíme), ale hlavně převlhčením, které by mohlo způsobit dokonalou likvidaci všeho – rozbujet plíseň. Pytlíčky udržují vlhkost na 58mi procentech, ať se děje co se děje, a tak nám určitě zbyde ještě něco na vaši ochutnávku.

Zázračné pytlíčky udržující konstantní vlhkost

Kouřit totiž stále nepřestáváme. Covid na našem ostrově už tak nestraší. Jak jsme psali minule, i tady vánoce způsobily výrazný nárůst případů. Z poklidných čísel před vánoci pár měsíců se udržujících (jen několik desítek nových přírůstků infikovaných denně) jsme se dostali po vánocích až na stovky nových denních případů. A tak vláda zatáhla za ruční brzdu a nařídila zákaz vycházení (od osmé večer přes týden a od tří odpoledne o víkendech, také jsme to zmínili). Po dvou týdnech po zavedení se nic výrazně neměnilo a my začali mít pochybnosti. Jenže uběhl další týden a čísla se začala výrazně snižovat. Jediný problém zůstává v obci, kde jsou obyvatelé více “na sobě”. Je to chudší město, lidé se tam živí hlavně rybolovem a celé rodiny žijí v malých domech pohromadě. Tyto podmínky šíření viru výrazně pomohly a navíc místní styl života, tedy: v baráku je nás moc, jdeme na ulici pokecat, pomohl roznášet Covida i do vzdálenějších míst. Proto tato oblast byla uzavřena, nikdo dovnitř, nikdo ven. A tak když ostatní kraje se otevřely a podmínky rozvolnily, zde stále platí uzávěra. Dalo by se říct, ze v Rabo de Peixe by lidé také rádi dodržovali omezení, ale jednoduše to vzhledem v obrovské populaci na malém místě není možné. Zato zbytek ostrova důsledně vše dodržoval – mohl. Zatímco v Čechách probíhaly demonstrace a veřejně se diskutovalo o způsobech, jak nařízení obejít, tady všichni nařízení plnili. Po povolené hodině ani auto, ani živáčka na ulici. Pochopitelně se uzávěra nelíbila mnoha lidem, spousta lidí přišla, už v tak špatné době, o kšefty, někteří lidé i o práci, ale přesto všichni poslouchali. A výsledek? Po čtyřech týdnech Covid na ostrově téměř vymizel. Objevují se jen jednotky případů, některé dny vůbec nic a jediné, co stále stoupá, je počet uzdravených. Je to překvapivé, i když vcelku pochopitelné. Dá se tak potvrdit, že stačí opravdu pár týdnů být doma a dodržovat opatření a viry se nemají jak šířit. Místní jsou na uposlechnutí vlády zvyklí a nebyl to pro ně takový problém. Věřte nebo ne, opravdu to tady funguje. Jen máme takový pocit, že Češi jsou vyhlášení hledáním a nacházením kliček. A tak, když v ČR zavedli uzávěry krajů, které u nás připomínají odříznutí Rabo de Peixe, na webu se objevují aplikace a mapy, kde právě hlídkuje policie, aby lidé mohli snadněji nařízení obcházet. To by tady jednoduše nikoho ani nenapadlo. Těžko hlásat, co je a co není správné – informace (místní by to nazvali “poselství”) jsme předali. Víme, že v číslech jsou na tom Češi teď velmi špatně a nemá smysl si hrát na hrdinu a radit, proč pravidla dodržovat, tak to nemělo vyznít – snad jen jako povzbuzení, že situace řešitelná je. Držíme palce a doufáme, že i Česká republika najde to své řešení už v co možná nejkratší době a s co možná nejméně obětmi. Každý má zájmy a priority jiné, proto pevně věříme, že i kdyby bylo jediným řešením očkování, podaří se ho zajistit dostatečně rychle – dřív, než všemožné mutace změní podobu současného světa.

Ale s očkováním pozor. Takhle u nás pozměnili a doplnili zákon – kdo ví, zda to nepomohlo zvýšit poslušnost i u ostatních nařízení 🙂 :

Kdokoli, kdo prokáže, že porušil prioritu přístupu k vakcíně, může být obviněn z trestného činu neoprávněného získání výhody a zpronevěry, pokud je veřejným činitelem, nebo z podvodu, pokud je běžným občanem. Trest může dosáhnout až osmi let vězení.

Díky bezstarostnosti se u nás po dlouhé době pořádají alespoň venkovní tradiční akce. Tuhle jsem šel jen na chvilku do garáže a když jsem vyšel na ulici, překvapeně zírám… Všude lidé, vyzdobená okna a hloučky vesele si povídajících sousedů. Ptám se, o co jde, co se děje a naši milí sousedé mi vysvětlili, že je svátek Senhora Das Estrelas a blíží se průvod. Gilberto doplnil, že dříve se socha Nossa Senhora (ekvivalent k Madoně) nosila na ramenou, ale v dnešní době si již umí cestu usnadnit. A tak jsem udělal pár fotek, získal letáček s popřáním od samotné Paní a s novým zážitkem pokračoval v nedokončené činnosti. O fotky se s vámi podělíme.

Svátek následoval pár dnů po Carnevalu, který měl termín 16.2. a zde na ostrově má velký význam. V té době ale, ještě kvůli Covidu, byly všechny slavnosti zrušeny a speciálně na tyto dny byl vyhlášen zákaz pohybu již od osmi hodin večer. Vlastně to bylo poslední omezení před rozvolněním – a jak současnost potvrdila, jednoznačně dobré rozhodnutí ještě lidi nepustit k sobě. O karnevalu jsme toho moc nevěděli. Netušili, že je to masopust a vlastně jsme ani nerozuměli, že den masopustu není o odepírání si masa, ale o pravém opaku – o přežírání se. Google vysvětlil, co karneval je. Složením (románských jazyků) slov “carne” tedy maso a “levare” odstranit/odložit vznikne slovo masopust a samotné masopustní úterý je hostina před nadcházejícím 40tidenním půstem. Tady to všichni vědí a každý si uvědomuje, že správně by se měli postit 40 dnů, ale tento druh tradice je tu již umírněnější než v minulosti. Někteří lidé drží půst jen jeden den a někdo ho nedrží vůbec. Kompletaci těchto znalostí s příklady nám zajistila Connie, která nás právě v neděli po karnevalu pozvala k sobě na skvělý oběd.

Connie pro nás opět připravila hostinu a společně s jejím mladým nájemníkem, který u ní již přes rok bydlí a společně tvoří takovou nevlastní rodinu, jsme se nadlábli a pokecali o novinkách. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí ohledně oslav na ostrově, doporučili si dobré seriály na Netflixu (my jí seriál After life, Connie nám zase seriál Unorthodox), prodiskutovali dostupnost lístkového těsta v místních obchodech nebo režné niti – prostě samé extra zajímavé věci 🙂 A protože bylo chladněji, zatopilo se ještě v krbu a s příjemným pocitem z báječného odpoledne jsme pak odjížděli za dalším cílem, vybrat baterie na umyvadla.

Teplo ohně nás u Connie inspirovalo a začali jsme také topit. Již zmíněné několikatýdenní otevřené “okno” nahoře nás okrádalo o počítači produkované zbytkové teplo a začala být zima. Jako obvykle nejvíc trpěla Milka, chlupatá koudel se z ní tuto zimu nestala. Možná k tomu stavu přispěla vyhřívaná dečka, kterou jsme vybavili šuplík v kancelářském stole u Evy v pracovně a která Milce zajišťuje občasný přístup k teplíčku. Milka je většinu času zalezlá tam. První týden rekonstrukčních prací trávila ustrašená, zalezlá pod sedačkou, pak si na místní hluk zvykla a zimu přečkává v té přihřívané komůrce. Teplo má však jen k přežití, opatrně dávkované, abychom se doplatili za elektřinu. Od prvního zatopení v krbu, které jí připomnělo tu lábuž ze sálavého tepla, se v pravidelných intervalech svým mňoukáním v podvečerních hodinách dožaduje opakování. Jednou okusila a už nemůže být jinak, každý večer nás ke krbu tahá a láka k zapálení té kouzelné prosklené skříňky. Ale sami rádi zatopíme a pustíme ji na svůj klín, Milčiny ledové tlapičky jsou cítit i přes oblečení, ona se nám za to odvděčí mírným ochlazením stehen a spokojeným předením.

Poslední pátek jsme se rozhodli, že si po delším čase dopřejeme pivo a oslavíme tak zakončení dalšího pracovního týdne v provizorních stavebních podmínkách. Pro pivo jsem jel ten den hned dvakrát, protože jsme se podělili s pracanty a dopřáli jim tento pátek lepší mok a hlavně víc než tu obvyklou čtvrtlitrovou zkumavku . Už zde nebudu zmiňovat, že se mi v hospodě stále smějí – pořád si nezvykli a nákup čepovaného piva domů nechápou. Tentokrát bych chtěl více popovídat o zmatcích, které nákup piva pravidelně provázejí – přepočet litrů na jednotlivá piva. Netušíme, čím by to mohlo být, ale místní barmanky to mají hodně těžké. Když mají vypočítat, kolik má člověk zaplatit piv, když si odnáší několik litrů, je to pro ně nadlidský úkol. Zatímco při nákupu 3 litrů byla zapojena do výpočtu, společně s barmankou, jen jedna starší paní (asi majitelka), která rychle vypočítala dle mých instrukcí správný výsledek, při večerním opakovaném nákupu, tentokrát s odběrem 2,5 litru nastaly skutečné výpočetní orgie. Snažil jsem se co nejvíce pomoci, ukázal rysku značící 2,5 litru, nastínil, že se jedná o 5 velkých piv a dokonce připravil i přesnou odpovídající částku na zaplacení. Ale ani to nestačilo. 2,5 litru tentokrát zaměstnalo dvě mladší číšnice na přibližně 5 minut, kdy docházelo k neustálým diskuzím, kontrole rysky na džbánu a zaměstnání kalkulačky na většinu času potřebné analýzy. Slečny spolu neustále komunikovaly, dohadovaly se a opakovaně volily jiné druhy výpočtu. Já jen nechápavě sledoval šlamastyku, jakou jsem způsobil, a doufal, že se stihnu dostat domů dřív, než spadne pěna. Můj pokus o objasnění složitých výpočtů nikam nevedl, ani posvátný vzoreček 1 litr = 2 piva nepomáhal. Snad došla baterka v kalkulačce, snad se do celé problematiky vložil osud anebo celou matematickou úlohu vzdaly – po pěti minutách mě propustily, že teda asi jó, že možná vážně za 2,5 litru piva zaplatím jako za pět půllitrových sklenic. Teda řeknu vám, názor na místní školství opět utrpěl, protože podobný problém řešíme při nákupu piv na litry vždy. Také nejsem matematický typ a rovnou přiznávám, že kdyby nebylo pivo 0,5 litru, ale třeba 0,4, tak bych si tu kalkulačku také vzal, ale tohle… Asi zkusím pracovnicím oblíbené restaurace položit před nákupem piva slovní úlohu, která by jim mohla pomoct při řešení problematických výpočtů po načepování do džbánu: kolik dětí nakrmíš, když rozdělíš rohlík na půlku? A pokud i při tomto dotazu sáhnou po kalkulačce, slibuju, že už dám pokoj 🙂

Na závěr pro vás máme opět výtah z místních zpráv, které nás dokázaly pobavit.