Tabákov

Dny ubíhají, ale od našeho posledního příspěvku se toho tak moc neudálo. Vše se momentálně nejvíc točí okolo našeho miláčka – tabáku. Topíme se ve špíně – pračka už zapomněla prát a my nemáme co na sebe, protože sušák, společně se všemi zbývajícími plochami používanými k věšení, obsadil náš tabáček a ten si se schnutím dává na čas. Proto dnes jen v poklidném duchu krátkého ohlédnutí. Ale ještě než se vrhneme na hlavní téma „tabák“, začneme naším dalším oblíbeným tématem, nekonečným jak seriál Ulice – přestavba a její vývoj, totiž další odsun.

Jak už to na našem milovaném ostrově chodí, stále mají všichni na všechno čas a když už se konečně nachyluje, čeká na nás další zklamání. Že už nás tahle ohraná písnička přestává bavit, rozhodli jsme se pro agresivnější způsob komunikace a namí­sto umí­rněné emailové komunikace jsme Paulovi do jeho kanceláře zavolali. Naše ne úplně plynná angličtina se díky podobnému prznění slov a intonací opět setkala s pochopením, komunikace proběhla bez větších zádrhelů a podařilo se nám získat od Paulova kolegy aktuální informace. Jen obsah sdělení byl opět neradostný. Že prý má velitel stavební jednotky zdravotní komplikace, nemůže chodit a asi podstoupí operaci na pevnině… Zástup není, a proto máme zavolat zase za 14 dní. Hrůza. Stále doufáme, že už příště budeme moci napsat něco pozitivního – moc bychom si přáli vše stihnout a moci vás příští rok konečně přivítat. Tak snad příště.

Z dalších významnějších událostí u nás stojí za zmínku místní volby. My tuto událost mohli sledovat jen zpovzdálí, protože tu volit ještě nemůžeme, ale jistě vás také těší, že opět, stejně jako celou řadu posledních let, vyhrála PS. PS je strana sociálně demokratická, která se každým volebním obdobím přetahuje s PDS, což je taková obdoba naší ODS. Vlastně místní volby dost připomínají ještě nedávné přetahování ODS a ČSSD, které pamatujeme z Čech. Poměry hlasů se stále mění a voliči si semtam připraví překvapení v podobě snížení náskoku PS, ale víceméně je výsledek stejný už 25 let. Asi je to dobře, možná bude nyní více kontroverzních témat, tedy záleží, kam se zbylé strany budou přiklánět při hlasování v senátu, ale vše zůstane při starém – dobrém. Jsme tu krátce na to, abychom mohli dělat hodnocení, zda by byla změna dobrá či nikoli. Proto jsme zatím rádi, že se nic extra měnit nebude.

Covid hrozba (o tom dále) je tu poměrně stabilizovaná, ale napjatost situace je zde zas o trochu více znát. Lidé opět zůstávají více doma a návštěvy omezují. Proto se, kromě pár sociálních výletů, zaměstnáváme více na zahradě. Tu pochopitelně volby ani koronavirus nezajímají a vesele bují životem. Anebo to taky občas nevyjde a bují neživotem. Takhle totiž dopadla minule zmiňovaná vajíčka na banánech, které se blížily do svého finále. Nevylíhlo se nic, jen někdo si smlsnul na jednom obsahu – a my to nebyli!

Divoké abóbory (dýně) se nám rozrostly na spodní části zahrady, kde je půda mohutně prohnojená tlejícími kmeny banánovníků (po sklizni je obvykle do těchto míst odtahujeme).

Vzhledem k tomu, že si tu abóbory rostou samy bez našeho přičinění, máme z jejich bezpracného získávání radost. Nakonec se jich vyklubalo mnohem víc, protože využívají možností rozrůstat se kolem. Zalíbil se jim len, který lemuje okraj spodní části zahrady, a kvetou na jeho vrcholcích. Později, když se začnou tvořit plody, tyto se propadávají níž do houštin lnu a přestanou být vidět. Jak jsme vytahovali dlouhé stonky rostliny, objevili jsme další a další žluté tykvičky propadlé až skoro k sousedům. Už víme, že tu neplatí pravidlo, kde plodina visí, tomu patří (jako například že třešně rostoucí přes plot mohou otrhat sousedi nebo kolemjdoucí – jak to známe z Čech), ale plody jsou jednoduše toho, od koho rostlina roste. Neohroženě tedy taháme dýně z míst, která už jsou za „hradbami“, a najednou jich máme dostatek na rozdávání i na vaření.

Eva ráda experimentuje, naučila se například moc dobrou dýňovou polévku anebo různé kombinace s masem a ono to bylo vážně chutné. Takže je určitě sníme, do výroby strašidel jsme se nepustili.

Další potěšení přinášejí dozrávající mandarinky na jednom stromě a na leden se přípravující a postupně také dorůstající tangerinky. A zázvor nám udělal největší radost – on dokonce začal kvést. To jsme zvědaví, jakou parádu pro nás má přichystanou a zda nedá třeba i nějaká semena – tedy pokud to vůbec umí.

Zasadili jsme také dovezený křen, který místní vůbec neznají. Nedá se tu pořídit a ani nikdo neví, co to je a k čemu by to mělo být dobré. Na výsledek si musíme alespoň půl roku počkat, ale když se náhodou podaří, zahájíme křenové hody – a osvětu. Místo výsadby je zatím jen označeno, typické listy třeba příští rok překvapí.

Kvůli nepřízni počasí jsme také zmeškali včasnou sklizeň banánů. Na některých si už začali pochutnávat místní rátošové a že se nebojí nažrat.

Ale došli jsme ke zjištění, že tyto banány, dostatečně dozrálé přímo na stromě, měly lepší chuť. Připomínaly chuť banánů, které nám před časem donesl ochutnat Gilberto z letitého vysokého banánovníku (zmiňovali jsme minule). Kdyby nám je tu ty mrchy nenažíraly, možná by stálo za to banány nechat dozrávat trochu déle. Jenže zase co si počít s deseti kily najednou dozrálých žlutých banánů na jednom trsu? Jsou pak k okamžité spotřebě – to je asi rozumnější sklízet je s předstihem ještě zelené a předávat sousedům k distribuci potřebným. Nebo že bychom se naučili s nožem si chodit pro dva tři kousky až k plodícímu banánovníku?

Tyhle plody banánovníku, větrem povaleného před měsícem a půl, taky pomalu docházejí. Vzhledem k přístupu to budou mít rátošové bez práce. Ale nevadí, jak jsme psali několikrát – banánů je vážně dost a dost.

Rátošové nejsou jediní, kdo má v oblibě banány. Nevíme proč, ale ti největší a nejhnusnější pavouci žijí právě v banánových trsech. Nic netušícímu sběrači přivodí občas velmi nepříjemná zážitky hraničící se šílenstvím, když se takový extra velký odporný pavouk rozhodne vylézt ven, zatímco je trs držen v ruce. Následující řev a panická hrůza držitele umocňuje odpor k banánům jako takovým 🙂 Tuhle jsme donesli omyté trsy banánů až domů a při zpracování a finálním oplachu v kuchyni jeden takový pavouk vylezl. Banány letěly do dřezu a prudkým proudem vody jsme se snažili příživníka spláchnout do odpadu. Bojoval statečně a proudu vody dlouho odolával. Nějaký čas si to vzalo, než konečně povolil a jeho mohutné tělo jentaktak proklouzlo dírkou v odpadu. Ani pak to ale nevzdával, v odpadní dírce bylo vidět konce jeho dlouhých nohou, zatímco tělíčko už bylo v hlubinách, bojoval dlouho… Nakonec se pustil. Užívali jsme si vítězství  jen do dalšího rána – ta potvora se dokázala odpadem vrátit a opět opanovala dřez. Opakovaný nový boj měl podobný průběh, jen po ukončení operace jsme měli ve dřezu několik dnů zátku. A s tou už si neporadil 🙂 Ale zážitek to byl pro všechny zúčastněné tvory velmi psychicky vypjatý.

To tehle švábíček naštěstí cestu dovnitř neobjevil a nenápadně čekal na další pokus do následující noci. Tolik času jsme mu však nedali, ráno byl násilně klackem probuzen a ve zmatečném úprku ten sebevrah sám skočil rovnou z okna z výšky asi 3 metrů na beton. Obhájil svou nesmrtelnost, už jsme ho nenašli. Havěť odporná.

V těch dřívějších říjnových vlhkých dnech, kdy relativní vlhkost ani jeden den neklesala pod 80%, se začaly projevovat důsledky všudypřítomné humidity. Na polích nám začal plesnivět tabák český. Něco jsme zachránili, většina našeho „dovozu“ však podlehla chorobnému padlí. To azorský tabák, získaný od hodného souseda, snese daleko víc (chceme si proto uschovat nějaká semínka – 3 rostliny jsme nechali vykvést). Plísni z přemíry vlhkosti se však neubránil ani on, jen si to nechal až na konec. Po nepočítaných desítkách hodin, které jsme strávili obětavou péčí o tabákové listy – jejich sklizní, oplachováním, zastřiháváním, napichováním na drátky a zavěšováním – začal plesnivět, a to těsně před finalizací, před balením do ruliček. Možná o třetinu jedné sklizně jsme tak přišli. Sklizně zatím proběhly čtyři a minimálně dvě nás ještě čekají. A že první dvě sklizně jsou již dokončené, můžeme ukázat, jak to celé funguje.

Gilberto nám poradil, jak na to, a tak jsme se neohroženě vrhli do finální úpravy nasušeného tabáku. Akce v domě začínají dosušením listů v místnosti s hlídanou vlhkostí. Za pár dnů je připraveno a začne večero-noční zábava skládající se z odstraňování ztvrdlého řapíku a narolování listů do těsných ruliček, které svým tvarem a velikostí připomínají velké doutníky. Tím se spouští fermentace, pro níž je důležitá mírná vlhkost, teplota a tlak, a z toho důvodu jsou doutníky pevně stažené provázkem. Podmínky se tím zajistí, protože tabák si vnitřní vlhkost ponechá a potřebnou teplotu si při procesu rozkládání zbytků chlorofylu a dalších látek sám vytvoří. Dva měsíce – a hotovo. Takže takto vypadá výsledek po spoustě hodin práce. Ještě tak měsíc a my, i když trochu předčasně, konečně ještě před Vánoci ochutnáme naši letošní úrodu.

Každý z „doutníků“ je vytvořen asi z 15ti listů bez prostředního řapíku. Překvapivě obsah dvou sušících místností, ve kterých se nedalo při rozvěšení čerstvých tabáků ani hnout, se dá vměstnat do 15ti takovýchto doutníků. Komprimace v přímém přenosu. Doufáme, že se objem po nařezání opět zvětší, protože jinak za to ta péče a práce vážně nestojí 🙂 Zatím – ničím nepodložený, ba přímo vycucaný z prstu – odhad je, že doutník = půl kartonu cigaret ve zkomprimované podobě. Třeba toho bude víc, no uvidíme, pracuje se na dalších várkách.

Nyní se tedy dosušuje třetí a čtvrtá sklizeň a naštěstí přišly konečně suché dny. Je to velká vítaná změna, tabák schne a plíseň nemá šanci. Celý ten schnoucí proces si vyžádá 4-8 týdnů, podle vlhkosti. To „tabákobraní“ bychom už docela rádi nějak dokončili, protože se blíží zima – nekonečně vlhké období, které nás zase potrápí.

Vlhké počasí nedává zabrat jen nám. Chudák naše Milka, ta nemá vlhkost v oblibě vůbec. Její načechraný kožíšek, připravující se na zimu a poklesávající teploty, snadno navlhne a věčně mokrý kožich, který se nedá svléknout, moc nezahřeje. Chuděrka nám z toho onemocněla, až tak, jak se jí to ještě v životě nepodařilo. Z jejího věčného pčíkání jsme měli velký strach, nevypadala týden vůbec dobře, nelepšila se a nevěděli jsme, co s ní. Napověděl nám a jí pomohl odvlhčovač, moc ráda do jeho blízkosti chodila a postupně se sušením z nemoci zotavovala. A to je teprve podzim, tedy začátek vlhké zimy. Po všech zkušenostech jsme se na to, co nás čeká, náležitě připravili a rozšířili naši sušící flotilu.

Pomocí časových spínačů jsme nastavili odvlhčovací režimy a sledujeme stav jejich úspěšnosti. Nechceme opakovat minulý rok. Vzhledem k tomu, že nová okna stále nemáme a vlhkost tak vesele, bez bariéry, prostupuje i dovnitř obydlí, budeme aktivní ochranu skutečně potřebovat. Oblečení, povlečení, peřiny, sedačky i židle jsou za takový přístup vděčné a doufáme, že přínos nakonec oceníme i my, naše zdraví a v neposlední řadě i naše chundelatá číča.

Vlhkost je tu nepřítel číslo jedna, podporuje tvorbu plísně na všech površích (i těch nejméně pravděpodobných), které přijdou do styku např. s lidským potem. Cokoliv, na co člověk sáhne nebo čeho se dotkne, začně být v období vysoké vlhkosti napadáno plísní do měsíce. Na tuto problematiku jsme se tedy zeptali sousedů – jak se bránit. Odpověď byla stručná. Zabránit tomu nelze, vše se musí v pravidelných intervalech, jednou za čtrnáct dnů, utírat a pomocí protiplísňových přeparátů (Savo, peroxid) ošetřovat. Tečka. A třeba takové auto, které v zimě zmokne, nemá v garáži také šanci vyschnout. Takže zmokne-li ve vlhkých obdobích, je třeba chodit do garáže větrat a tvořit průvan, aby auto oschlo a vlhkost se nedostala do interiéru a nezačal plesnivět i ten. Něco, co našinec neví, podivuje se tomu, ale místní to berou jako holou samozřejmost, kterou my objevujeme vlastně až druhou zimu na ostrově.

Teď je naštěstí sucho, proto posledních pár víkendových dnů sucha věnujeme přípravě dřeva do krbu a posledním náročnějším operacím na zahradě a v lese – jak přibližují následující obrázky.

A nelze vynechat téma Covid. Teda moc držíme palce, ať zdravotnictví v ČR nekolabuje. Tady se situace vyvíjela o něco poklidněji, kontrolovaněji. Už od prázdnin je při vstupu na ostrůvky – po příletu, jako jediném způsobu, jak se na ostrovy dostat – vyžadován buď negativní PCR test anebo je test proveden rovnou před letištěm. Pokud s tím nesouhlasíte, máte ještě třetí možnost: odletět pryč 🙂 Pozitivní osoby putují okamžitě do karantény a pro negativní platí pravidlo druhého testu po šesti dnech. Díky tomuto opatření se dařilo Covid docela udržet pod kontrolou. Samozřejmě se semtam najde někdo pozitivní po těch 6ti dnech, ale byly to jednotky týdně. Jen v poslední době se čísla mění o něco rychleji, už jde o jednotky denně. V poslední době však bylo identifikováno několik komunitních přenosů, takže jsme překonali stovku – na 140 000 lidí. Na jaře to bylo ještě o něco víc.

Abychom vám mohli zprostředkovat přesný popis testovacích procedur, Eva dobrovolně podstoupila malý „výlet“ a po jejím návratu jsme testování zdokumentovali 🙂 Po tom prvním PCR testování na letišti následuje asi 18 hodin nejistoty, než přijde o výsledku testu informace v SMS. Ovšem absolutně bez dalších instrukcí, ty si člověk musí nakonec zjišťovat sám na internetu a nejpozději pátý den po prvním testu kontaktovat příslušné úřady. No, možná by se nakonec ozvali sami, ale nic tomu nenasvědčovalo, a tak jsme se začali čtvrtý den pídit po informacích sami. Pátrat jsem začali podle jediného linku, uvedeného na malém kousku papíru, který Eva obdržela. Link nebyl úplně přesný – asi se v případě změny šetří papírem a správný odkaz dostávají až další návštěvníci po těch, kteří doberou předchozí sérii chybně vytištěných informací. Některé stránky neodpovídaly a jiné neměly možnost překladu do angličtiny, ale i přes tyto nástrahy (tak jsme snad ajťáci, ne? 🙂 ) jsme vše potřebné dohledali. Náš první mail s dotazem ovšem zůstal bez odpovědi, asi jsou zahlceni. Nezbylo nic jiného než zkusit zavolat… Angličtina běs, spelování s využíváním evropských, afrických i asijských měst a nekonečné nepochopení na obou stranách. Ale výsledku jsme dosáhli nahlášením všech Eviných osobních údajů. Další den došlo ke zpětnému zavolání na náš pevný telefon – v rychlé drmolené portugalštině. Tu jsme nedali, a tak jsme zažádali o hovor v angličtině. Na druhé staně se ozvala dloooouhatánská věta, ve které bylo rozumět pouze jedno krátké slovíčko: „ok“. Po tomto upřesnění  asi za hodinu se ozval další volající. Opět v portugalštině a se stejným výsledkem našeho rozhovoru – „ok“. Asi si chtěli být vážně jistí, že portugalsky neumíme. A pak po dalších dvou hodinách zazvonil třetí telefonát. Že by konečně? Ne – opět v portugalštině 🙂 To už jsme začali nabývat dojmu, že si z nás někdo dělá legraci… Až další pokus byl ve vyžádané angličtině a my konečně obdrželi instrukce, kdy a na kterém odběrovém místě v Ponta Delgádě další den být. A tam už to šlo rychle. Trochu bloudění na parkovišti, kde fáborky a kužely značící objezd přes trávník spíš připomínaly dráhu pro drifting, až nakonec jsme se zařadili za pár aut do fronty před „odběrovým stanem“.

Průběh byl velmi svižný, za ty měsíce každodenního testování desítek lidí to nacvičili dokonale: 20 centimetrů dlouhá špejle vražená až skoro do mozku, udělat ááá, protože další míří do krku – a odběr byl za námi. Nutno zmínit, že odebírající zdravotník vypadal jako ze scifi, ale byl úžasný, neustále mluvil příjemným hlasem a odváděl pozornost, že se Eva nestačila ani bát, cítit se nepříjemně a v podstatě skoro nevěřila, že už to má za sebou. Já se tohoto pokusu nezúčastnil, tak nemůžu soudit (já si ten zákrok „užil“ svým pohledem z místa řidiče vozu – neměl jsem do té doby vůbec představu, jak je ta špejle dlouhá a kolik se jí do lidské hlavy vejde), ale Eva prohlásila, že to byl ten nejlepší a nejméně nepříjemný zákrok ze všech, které podstoupila – skoro jako by si to i užívala. Výsledek testu po dalších 15ti hodinách potvrdil očekávání.

A to je pro dnešek vše. Dnešní vyprávění opět zakončíme ohlédnutím za událostmi, které zvěčnil v té nejlepší podobě náš bavič-překladač. Tady jsou.

A příště? Třeba budeme moci prozradit něco o našich možných budoucích azorských krajanech, rodácích z Moravy, kteří mají v (zatím předběžném) plánu si také postavit život vzhůru nohama, opustit ČR a přestěhovat se do námi vybraného skoro ráje. Už bychom tu byly dvě rodinky z Čech, a to by bylo moc príma – a ne od slova „prymulovat“ 🙂