Přišel konec prázdnin, tedy začátek konce léta a blíží se období zimy. Té ošklivé, za nehty lezoucí. Měli jsme v plánu si udělat pořádné zásoby dřeva, ale… kvůli plánované (ano, stále jen plánované) přestavbě nemáme vhodnou plochu pro jeho umístění. Místo máme vyhlédnuté, dřevo na nás v lese čeká, jen ten plácek si ještě nemůžeme dovolit zaplnit dřevem. Nejdříve po úpravách koupelen můžeme vytvořit útulný zastřešený koutek pro dřevíčko, bez kterého bychom zimu určitě nepřežili. Asi proto budeme muset vymyslet náhradní plán, protože přestavba se opět o měsíc nebo dva odkládá. Paulo, zaměstnavatel námi vyhlédnutého pracanta (Super) Mária nám oznámil, že jeho lidé musí dokončit ještě jeden prioritizovaný projekt pro místní úřad. A že to měsíc, dva jistí. Ach jo, už nemáme sil to ani komentovat. Jednoduše dál čekáme a dřívečku náhradní dočasné ubytování hledáme.
I když naše vyhlídky do budoucna nejsou veselé, snažíme se to příliš neřešit. Mozky zaměstnáváme ověřeným způsobem – prací na počítači – a dále hledáme radosti, které nám osvěží vnímání inverzní dovolené. Oné práci se kupodivu někdy vzepře i samotný počítač… 🙂
Vedle práce vyhledáváme zdroje zábavy, nejlépe takové, jaké jsme ještě neokusili. Jednu z povedených akcí zpunktovali sousedé – šlo o čištění potůčku lemujícího naše území. Tehdy zkraje srpna, kdy se akce konala, bylo ještě suché počasí. Vyschlé korýtko svým rozmístěním kamenů a bordelem dávalo věřit, že tudy skutečně někdy protékala voda.
(Tedy, musíme potvrdit, že vodní živel si umí na Azorech pěkně zařádit, jak nám připomněly nedávné dny. Lilo tu celou noc a bouřky burácely přímo nad námi nebo blízko – to hlasité hřmění se nese snad přes celý oceán. Ráno jsme se dočetli, že noční deště vyplavily několik obcí, silnic a několik desítek domů. Naštěstí náš domek je pod mírným svahem, takže proudy vody valící se ze všudypřítomných hor se nám vyhnuly a raději si našly cestu menšího odporu v obcích, které jsou svým umístěním více „na ráně“. Málokdo by to čekal, ale na našem ostrově jsou právě silné deště a následné sesuvy půdy nejnebezpečnějším přírodním počinem, který má na svědomí nejvíce životů. Zemětřesení je legrace, ani vítr nikoho nezajímá, místní stavby jsou na tyto hrátky přírody dobře připravené, ale vodě valící se z hor do nízko položených přímořských oblastí se nedá ubránit. Navíc místní klima je naprogramované hlavně na noční srážky. Okolo dopoledních hodin se skoro vždy vyčasí a k večeru s příchodem zapadajícího slunce se oblačnost obnovuje. Následkem tohoto jevu ony zmíněné potopy a sesuvy půdy probíhají hlavně v noci, kdy lidé spí. Ničivý dopad takových katastrof, jak historie již mnohokrát ukázala, je ohromný. My přežili tentokrát bez škod, jen s výpadkem elektřiny, a tak se můžeme vrátit zpět do dob sucha a dokončit vyprávění o čištění „ribeiry“, jak se tu říká potoku.)
Gilberto s Margarýdou čištění potůčku provádějí pravidelně a my u toho tentokrát chtěli být také. Vzali nás tedy s sebou na stezku, kterou jsme sami znali jen zčásti (Jak jsme psali, v období největších covid-omezení jsme si dopřáli malý objevovací výlet obdivující ohromné stromy) Na počátku jsme dostali školení, jak potokem procházet, jak ho zbavovat přírodních bariér a hrází a hlavně vybrat odpadky do potoka spláchnuté anebo možná nezodpovědnými místními záměrně vyházené. Gilberto byl na cestu džunglí připraven a jako vedoucí skupiny nám zajišťoval průchod, aby nás nakonec dovedl až na konec pracovní cesty.
A my, členové naší pracovní čety, jsme jednoduše odklízeli a vyhazovali z koryta větve, napadané bambusy, banány a podobnou naplaveninu a navíc ještě plnili pytle nerozložitelným odpadem – kousky skla, kovů a plasty. Díky našemu pracovnímu nasazení a zprůchodnění cesty jsme došli až na konec možného průchodu a ověřili si, že nejkratší cesta k moři toto opravdu není. Potok pokračuje skalním asi pětimetrovým vodopádem, což nelze bez použití lana překonat. Ale i přes tu nepříliš lákavou činnost jsme si užili nepopsatelný zážitek zasazený do naprosto nedotčené přírody, do které, kromě sousedů a teď i nás, nikdo dobrovolně nechodí. A ten zážitek si rozhodně naši práci zasloužil, mohli jsme přispět k tomu, aby voda tekla do moře čistší a byl tento výlet krásný i příště. Letos tedy vyčištěno, 4 pytle naplněny a příjemné vzpomínky na krajinu a chvíle strávené se sousedy uloženy. Některé máme dokumentovány i pár fotografiemi.
Za odměnu jsme od Gilberta následující týden dostali na ochutnání zajímavou novinku… banány. Říkáte si, jaká je to odměna, když už nám lezou i ušima? Tohle byly ale speciální banány. Banány z vysokých banánovníků rostoucích právě v džungli poblíž potoka. Banánovníky zde žijí řadu let, na rozdíl od těch pěstovaných na zahradách, které se po sklizni kácí. Plody z těchto mnohaletých banánovníků mají odlišnou chuť a vlastnosti. První zaujme hmotnost, jsou mnohem těžší, než jejich klasické verze – trs, který nám Gilberto dal, vážil minimálně dvojnásobek. Další odlišností je jejich tuhost, jsou mnohem tvrdší, obsahují méně vody a daleko více cukru. Jsou tedy sladší a k pocitu sytosti jich stačí sníst výrazně méně. Nemůžeme se shodnout, zda jsou lepší, chutnější nebo srovnatelné – prostě jsou jiné a moc rádi jsme je poznali a ochutnali. Sumasumárum to jsou však stále banány a minimálně já už je zas nějaký ten pátek nechci ani vidět, natož jíst. Díky Gilbertovi mělo však naše připotoční venčení zajímavou tečku – objevení něčeho dalšího nového. A to je přesně to, co rádi hledáme ve volných dnech.
Když je víkend, snažíme se vypouštět počítač. Zmiňovali jsme už minule, že se občas vydáváme navštěvovat místa, kde jsme zatím nebyli. Tentokrát padla volba na opuštěné lázně poblíž Lagoa de Fogo, uprostřed přírody bez rušivých vesnic. Lázně jsou opuštěné už řadu let a je na nich jasně vidět, že příroda boj o vládu jednoznačně vyhrála. Stavby jsou pobořené a zarostlé, což je právě onen důkaz, který připomíná, jakou sílu a divokou krásu má v sobě příroda hlavně poblíž vodních toků. I přes nepřízeň počasí jsme výletu nelitovali, protože mraky, jak se valily přímo přes nás, spoluvytvářely tajemnou atmosféru, kterou snad zachytily některé z našich snímků.
Někdy nás napadá, jak by výlet prožila Milka, kdybychom ji vzali s sebou. Na malém dvorku už má vše načmuchané a prolovené, tak když zůstává doma sama, je nám jí líto. Včera navíc proběhlo další, v pořadí již čtvrté, odblešení. Mrchy, které si ze zahrádky přinesla domů, se už na jejím těle dokázaly pořádně namnožit, než jsme její výzvy k zákroku vyslyšeli, a tak už byla chudinka řádně prokousaná. Snad bude mít zas chvilku klid a bude moct i ona bezstarostně kousat jiné tvory. Jako třeba ještěrky, které si s ní určitě rády hrají i přesto, že za to mnohdy zaplatí svým životem. Tady je naše lovkyně v akci, najdete na obrázku důmyslně ukrytou ještěrku, která si s Milkou hrála na schovávanou?
Ještěrky, stejně jako my, mají rády slunné a teplé počasí a toho je v srpnu nejvíc. I když ostatní ostrovy hlásí nedostatek vody a UV indexy jsou na maximálních hodnotách, tj. stupních číslo 11 (teda kdo tu tabulku vymýšlel, proč zrovna 11 je maximální tabulková hodnota?), nám takové počasí vyhovuje. Krásné teplo, dvorek ve stínu domu a vůbec si nemusíme dělat hlavu z toho, že odborníci před UV indexem varují a radí na slunce v takových dnech vůbec nevycházet. Avšak některé plodiny naši pohodu nesdílí. Některé rostliny UV index poznamenal a začaly tvořit např. překvapivé plody. Tohle je naše první (předčasně narozená – ostatní mají před sebou ještě pár měsíců) mandarinka. Obrovská, celou vesnici bychom s ní pohostili.
A některé rostliny zas pražení slunce zbožňují. Tohle nám úplně samo od sebe vyrostlo v nejúrodnější části zahrady, na hřbitově banánovníků.
V létě probíhá všude množení, ale místní ptactvo jako by se nepoučilo, stále staví hnízda na banánech a přivodí si tak existenční problémy. Těžko říct, zda za to může sucho nebo naše občasné vyplašení ptačí matky (vyhlídla si banánovník jen kousek vedle cesty), ale vajíčka jsme objevili před pár týdny a přes pokračující ptačí snahu o vysezení ta ptáčata stále ne a ne se vylíhnout. Možná je to dobře, asi by bylo těžké sklidit banány, okupované drobnými štěbetajícími tvorečky, kteří potřebují ještě spoustu času na opuštění rodného hnízda. Lépe je vidět „jen“ vajíčka, která navíc nejspíš už nedojdou. Jejich matka to stále nevzdává, sedí a hřeje. Až to i ona vzdá, banány budou naše. Možná i azorská omeletka. 🙂
Banány však už nejsou plodina, která se těší našemu největšímu zájmu. Momentálně vyhrává tabák, překonal počáteční představy a roste do oblak. Dělá nám velkou radost!
Dokonce se asi blíží onen den, kdy se začne ve velkém sklízet. Tabáci totiž začínají kvést – a to je ten důležitý moment, kdy se květ má oddělit a pak už jen 2 týdny zbydou do sklizně celé rostlinky. Alespoň tak nás to učil Gilberto. Jen tabákové si žijí vlastním životem, rozhodně nebudou všichni připraveni ve stejný okamžik. Naši něžnou péči a velké plány trochu narušily silnější větry. Většinu vyšších tabáků nám porazily a my museli odpoledne obětovat jejich záchraně. Každý rizikový tabák dostal bambusovou tyčku a velké potvory zase stojí.
Abychom zabránili plesnivění, minulý víkend jsme zahájili postupnou sklizeň. Bereme našim chovancům žloutnoucí spodní listy, pečlivě je umyjeme v peroxidové lázni kvůli likvidaci plísňových zárodků a věšíme do sušárny, kterou jsme za tímto účelem připravili.
Ještě nás však čeká dlouhá cesta k první ubalené cigaretě, tak 5 měsíců. A proto napadlo vyzkoušet alternativu. Většina druhů tabáku je silně jedovatých, ten náš není vyjímkou, ale přece jen je jedovatý méně, Indiáni jej v minulosti žvýkali. A že i v současnosti existuje řada žvýkacích tabáků (podstoupily úpravy, které obsah toxických látek snižují), zkusili jsme ždibíček ochutnat – jestli třeba pak přestaneme mít chuť na cigárko. Hlavně nepolykat. A možná pořídit plivátko! Hm, chuť vážně dobrá, chutná podobně jako salát s mírně pikantní příchutí – no vážně by se to dalo jíst…
Nikdo to však nedělá a je k tomu dobrý důvod. Načetli jsme, že ani v dobách, kdy řádil hladomor a většina osadníků pěstovala místo zeleniny tabák, kvůli zvýšené poptávce, nikdo tabák jíst nezačal ani přesto, že je tabák nutričně velice zajímavý a byl hlad. Je prý příliš toxický.
No co, zkusit jsme to museli. Takže dost, vyplivnout. A výsledek projektu? Chuť dobrá, ale efekt žádný a ta touha tu docela dobrou věc v puse polknout byla příliš silná, než abychom si dále zahrávali. Uzavřeno, jíst už ho nebudeme.
Má-li nám být zle, raději si počkáme na covid, který začal celý svět opět trápit ve velkém. Že nemusí jít vždy do tuhého, dokazuje vyprávění Margarýdy. Její teta, jeptiška, která neopouští klášter (tedy žije pouze v uzavřeném prostředí) covida chytila. Ve svých 87mi letech avšak měla bezpříznakový průběh a v současnosti je zase čistá. A tak nám s otevřenou pusou nezbývá věřit buď v boží zásah anebo tomu, že to třeba s tím covidem není vážně tak strašné. U nás na ostrově lidi polevili a už se tolik nebojí. Nejsou tedy až tak „nad věcí“, jak je tomu v Čechách (kde snad ten laxní přístup nezpůsobí nějakou tragédii), ale život je tu znovu volnější.
Nejvážněji možnou nákazu řeší hlavně politici, asi také podobně jako v Čechách. Díky novým pravidlům máme opět po žížalkách. Hospodu nám zavírají v osm večer! Bylo by to velmi smutné sdělení, kdybychom nebyli správně česky vynalézaví a nerozhodli se vypůjčit si nápad od Libora, totiž nechat si pivo natočit s sebou domů. Tedy – je to zážitek. Nikdo tady nic podobného nepraktikuje, všichni mají točené pivo spojené s restaurací, žádný místní si točené s sebou domů nenosí. Tak si zkuste představit rozruch, jaký vyvolal můj první vstup se dvěma vypláchnutými lahvemi od Coly do hospody plné lidí a můj požadavek na natočení piva do těch lahví. Obsluha nechápe, štamgasti se začnou hromadně smát. No, člověk musí zatnout zuby, nevnímat sebe jako kašpárka místních a obsluze detailně vysvětlit, co chce. Obsluha je z nezvyklého požadavku dost rozhozená a logický problém řeší ve stresu. Výsledkem tak je několik piv vylitých po stole, po podlaze, baru a oblečení, protože PET lahev se pod pípu prostě nevejde. A navíc nový způsob plnění piva do nádob s úzkým hrdlem je absolutně nenacvičený. Chudinka slečna si s přebytkem pěny (od poloviny PET lahve po hrdlo) nevěděla rady a pivo z PETky začala vylévat i s pěnou. Po pár zbytečně vylitých deci objevila chytřejší způsob, jak se pěny zbavit- mačkáním lahve. (Škoda, že jsem si to točení nenatočil na mobil 🙂 ) Celá tahle akce, kdy skončilo všechno a všichni kolem pivní pípy od piva, byla korunovaná dotazem v portugalštině, kolik teda těch piv bylo. Já otázce nerozuměl a jen jsem dotaz odkýval a podal dvacku. Stres byl na obou stranách, proto došlo k tomu, že jsem dostal 17 zpátky. Za dvě dvoulitrové lahve piva jsem zaplatil 3 eura, což odpovídá dvěma pivům. No, nejsme vychcánci, místní laskavosti a dobré vůle si vážíme, proto jsem se snažil servírce vysvětlit, že to je nesmysl, těch piv uvnitř PETek je osm a měl bych platit víc. Ona na to jen odpověděla, ano, tak to je, dvě piva – a odešla. Asi už toho představení měla dost a chtěla, abych konečně vypadnul. No, víc už jsem udělat nemohl, vřele jsem poděkoval a odnesl si 8 piv za cenou dvou. Dvě nádoby = dvě piva. Že bych tam příště donesl dva 10ti litrové kanystry? 🙂 Ne, bylo nám nebohé slečny líto, ale oni tady to pivo moc neřeší. Samotnému natočení piva do půllitru vždy předchází upuštění piva (asi pročištění trubek) v odhadovaném objemu čtvrt litru. Slečna tak na natočení dvou piv (+čištění před každým natočením) proleje piva tři. Když si vybavím, kolik piva proteklo při napouštění těch našich osmi piv (odhaduji, že alespoň 11), tak se dá lehce spočítat kolik toho ten večer zbylo pro místní americké šváby na zemi.
Jinak, naše výčitky svědomí se už mírní. Po předchozích zkušenostech jsme si pořídili něco, co alespoň připomíná džbán. Tedy vlastně jde o nádobu na těstoviny anebo nějakou sypkou hmotu do kuchyně, na kterou jsme důmyslně zakreslili objemové míry, aby obsluha mohla snadno spočítat, kolik piv načepovala.
Napodruhé pro pivo domů jsem tedy vyrazil s tímto skvostem. Jediná změna však spočívala pouze k omezení průtoku piva po celém baru a podlaze. Jinak vše při starém. Hosté se smějí, barmanka vystresovaná a opět zaplacený nesprávný počet piv – tentokrát já si popletl portugalské číslovky a místo 6 piv jsem jich zaplatil 9. Slečna opět netušila, kolik piv má účtovat a já řekl špatnou číslovku – tak jsme alespoň částečně dorovnali dluh z minula. 🙂 Pěkný kalibrovaný džbán tu skutečně asi nikde nekoupíme (taky proč, nikomu tu nechybí), ale aspoň máme nádobu, kterou lze k tomuto účelu zneužít. Takže už si začínáme pomalu zvykat na zábavu, kterou po vstupu do hospody působíme, když se dožadujeme do nádoby na těstoviny nalít pivo 🙂 Jen nevím, zda tu mají takové problémy ve školství anebo stres vypíná logické okruhy mozku, ale jak si vysvětlit, že slečna nedokázala vypočítat, kolik piv mám, když napustila přesné 3 litry. A tak jsem jí pomohl – oznámil jsem, že piv je 9 🙂 Budu muset ty portugalské číslovky víc procvičovat. Tahle zkušenost nás však nesmí zastavit, protože takhle to vypadá, když točené není, zato chuť ano – musíme si půllitry plnit zkumavkami.
Druhý den po pivních večerech trošku bolí hlava. O to větší radost, že se může nyní spát trochu déle… Představte si tu velkou novinku… přestal řvát kohout! Sousedi ho asi vážně sežrali, protože je ticho! Úžasná změna, ze které jsme pár chvil obviňovali Gilberta a Margarýdu, protože jen pár dní před zmlknutím toho devastátora poklidných rán jsme se o mém problému s kohoutem pobavili se sousedy. A to nás naplnilo přesvědčením, že to kohoutím sousedům řekli a oni nám vyšli vstříc a kohouta zlikvidovali. Ale prý ne, naši sousedi v tom prsty nemají – je to jen náhoda. Takže buď náhoda nebo ten nahoře, který tu má daleko větší kompetence než v Čechách. Ať tak či tak, věřme, že kohoutí obět nebyla zbytečná, protože minimálně já jsem nesmírně šťastný. Už jsem si vážně začínal myslet, že mě ten kohout dostane dřív, než pojde on sám (dožívají se klidně i 10ti let).
Ještě malá zastávka u covidu, který se opět vrací ke slovu. Někde jsme se dočetli, že výtažek z Eukalyptových listů ničí koronavirus. Tak uvidíme, zda se to ještě potvrdí, protože pokud ano, v lese nám jich roste velké množství a my bychom mohli repelent na virus začít vyrábět ve velkém. Do té doby nám však nezbývá než se povinně chránit jako ostatní. Pořídili jsme si k tomu nové portugalské roušky, mají 99.9% účinnost (jak jinak 🙂 ) a jsou speciálně nanovláknově obrněné. Vydrží prý 50 vyprání, proto se hodí hlavně na ochranu na cestách. Evě náramně sluší 🙂
Z dalších covid novinek stojí za zmíňku vládou upravená pravidla na využívání atrakcí jako jsou třeba výlety za velrybami, potápění anebo výlety na džípech. Vzhledem k tomu, že turisté tento rok moc neoslnili a firmy, které tyto atrakce provozují, se tak dostávají do existenčních potíží, vyřešila místní vláda tento problém šalamounsky. Místo aby dala těmto společnostech podporu za nic, rozhodla se zabít dvě mouchy jednou ranou. Atrakce pro turisty nyní nabízí místním zdarma. Společnosti mají zákazníky a zábavu, původně určenou turistům, vláda Azořanům proplácí. Společnosti tak dostanou dotaci a přitom se potěší místní. Pěkné řešení současného stavu. Podobné akce platí v restauracích a dalších službách.
Avšak najdou se i oblíbené a pravidelné akce, které nelze, z covidového hlediska, jednoduše vyřešit, proto se ruší. Jednou z těchto akcí je místní rally, které se každoročně koná se světovou účastí. Prý i z Čech na místní mistrovství doráží každoročně několik týmů (proto tu tak znají „Skodu“, jak jí tu říkají). Ve většině slov se v portugalštině čte S jako Š. Ale zrovna v případě škody to pletou a říkají Skoda 🙂 No nevadí, stačí, že českou výjimečnost znají, řadí do správné země – vedle zmíněné Škody ještě fotbalistu Poborského. A tak, i když jsme se na rally, které má na ostrově snad úplně ideální trasy, měnící se povrch a famózní prostředí, moc těšili, pro tento rok bylo po několika jednáních zrušené. Tak snad rok příští.
Přitvrzující podmínky ohledně covidu jsou už znát i na letišti, takže probíhají úpravy pravidel, kdy do budoucna nikoho na ostrov nepustí bez testu. Novinka nepříliš populární, ale asi to tak bude správně.
Shrnutí: zatím jsme zamořeni přiměřeně, spíše se dočítáme o té špatné ČR, která šla před pár měsíci příkladem a nyní je pro všechny varováním. Takže u nás dobrý a u vás držíme palce, ať se vám nákaza vyhne.
Z možné infekce (žádná se neukázala) jsme měli trošku obavy také my po návštěvě u Connie, o které jsme se minule v závěru zmiňovali. Byli jsme pozváni na velkou akci, kde byla maminka Connie a pár známých a kamarádů ze zahraničí. Taková malá oslava přátelství. Ale ta hostina!
Vyzkoušeli jsme několik pokrmů, které jsme ještě nejedli a příjemně hromadně poklábosili anglicko-portugalsky s milými lidmi. Spoustu plodů, rozmístěných na hostinském stole, jsme nedokázali ani identifikovat a některé jídla zařadit, ale všechno bylo naprosto vynikající. U velkého stolu jsme byli posazeni vedle velmi příjemného človíčka z Kanady. Ze Sao Miguel emigroval na americký kontinent ve svých 19ti letech, dostudoval v Kanadě školu a nyní tam již (odhadem) 40 let pracuje jako technik v IT. V současnosti prodává spolu s bratrem dům po rodičích, a tak po letech přiletěli, on z Toronta, bratr s rodinou z Lisabonu, dům prohlédnout, upravit, vyřešit prodej. Těmto sousedům a kamarádům z mládí pořádala Connie párty a při té příležitosti pozvala i nás.
Náš nejbližší soused u stolu nás nejen naučil jíst krevety, ale také ohromil vyprávěním, jak si svůj návrat na Azory zpříjemnil mnoha výlety a dokonce i výstupem na Pico, nejvyšší horu Portugalska na stejnojmenném azorském ostrově. „Kanaďan na Piku“ 🙂 měl spoustu nádherných fotek a my se rádi zapojili do diskuzí (nejen s ním) svou „bejzyk engliš“, jak byla, povzbudivě k dalšímu rozvoji, pojmenována naše snaha hovořit anglicky. Celé odpoledne bylo výjimečné a připomnělo nám, jak jsou místní lidé báječní, jak je tu moc fajn.
Na tuto odpolední akci nám navázalo pozvání k našim sousedům na večeři! Pohovořili jsme (po drobném ochutnání a pochválení tradiční azorské hostiny) o všem možném a procvičili portugalštinu ještě více do hloubky. Naštěstí mají naši sousedé neuvěřitelnou trpělivost a tak – i když nějaký čas zabere, než ze sebe vysoukáme, co chceme říct – společně strávené chvíle to nepoznamenává. Takže krásný den, jehož valnou většinu jsme prokecali jinak nežli česky, pokračoval až do noci. A my si uložili zážitky z možná jednoho z nejlepších dnů, jaký jsme na ostrově zažili.
Závěrem se trochu vytáhnem. Za celých 20 eur jsme si pořídili pevný telefon, abychom mohli být v kontaktu s místními a byli zas o trochu víc Azořané. Vcelku nás překvapilo, že telefonování po celém Portugalsku (všechny ostrovy i pevnina) je 24 hodin zdarma. A po desáté večer prý i do zbytku světa. Bohužel tuto nabídku k volání do ČR asi nevyužijeme. O půlnoci v ČR (u nás 22h) na nás nebude nikdo zvědav, ale i tak je fajn mít tu možnost. Výhodu volání po 22 hodině zdarma do zahraničí využívají hlavně místní, kteří mají rodinné příslušníky emigrované v USA a Kanadě. Tam je čas naopak, a tak volání v deset večer tímto směrem znamená pokecat s lidmi v Americe v jejich odpoledním čase. Takhle telefon vypadá – sice mluví jen portugalsky, ale s tím už se nějak popereme.
A na úplný závěr jsme si nechali varování, které jsme vytáhli ze záznamů naší překladatelské rubriky. Někdy umí překladač mimořádně pobavit a nejde se s vámi nepodělit. Takže, až k nám dorazíte, kuřácí, bacha na své zadky!
Mějte se pěkně a zas někdy ahój.
