Léto je v plném proudu a my místo výletování vysedáváme u počítače. Práce nad hlavu, přestavba dosud nezačala a my se byli poprvé v tomto roce až minulý týden zchladit v moři. Tak by se dalo shrnout aktuální dění u nás. No dobře, něco se u nás přece jen událo a na základě opakovaných stížností na absenci nových příspěvků chceme situaci napravit a trochu poreferovat. A protože je to už dávno, co jsme o sobě dali vědět naposledy, bude dnešní příspěvek krapítek obsáhlejší a bude sahat dále do historie.
Možná už se přizpůsobujeme místnímu “amáňa” stylu (portugalsky amanha=zítra) a odkládání nutných věcí stále více a více proniká do našich životů – a tak jsme sepsání příspěvku posunovali spoustu dnů, týdnů, měsíců. Stejně jako nástup k nám posouvá Mário, tedy spíš jeho zaměstnavatel. Človíček, kterého jsme si domluvili k práci na přestavbě, je neustále velmi vytížen a my pořád marně čekáme na zahájení prací. Snad se nyní, po další urgenci (kterou musíme formulovat důrazně, ale také opatrně, aby nám boss Paulo nenabídl jiného pracanta) konečně kolo roztočí a my zahájíme vytouženou přestavbu. Nyní nám však nezbývá než dále čekat.
Ten čekací čas si moc rádi zpříjemňujeme pátečním večerem v hospodě U velryby, po Covidovém uvolnění nedávno otevřené. Místní točené pivo v letních dnech skutečně potěší a U velryby naši návštěvu dokážou ozvláštnit místními zvyky, které bychom v Praze hledali jen stěží. No třeba se podívejte na místní míru. Taky vás napadne, jestli “to dojde”? 🙂
Dalším velice zajímavým fenoménem této vyzkoušené hospody je, že si nikdo nikam nepíše, kdo kolik vypil. Když jdu platit, obvykle se dočkám otázky, kolik piv jsme měli. Věří nám a platíme jen to, co nahlásíme. Hlásím samozřejmě správné číslo, ale kolik hospod v Čechách by s takovým přístupem nezbankrotovalo už po pár dnech? 🙂
Někdy není na hospody čas, ale na pivo chuť je. Takové situace řešíme nákupem místních lahváčů o závratném objemu 0,2 litru. O této anomálii, možná chybě v pivovarech, jsme psali již dříve. Stále to nedokážeme úplně pochopit a piva si bereme s sebou vždy v páru, ale místním to přijde úplně normální. Třeba štamgasti, kteří neholdují pivu točenému, to tu v hospodách běžně popíjejí celý večer. Každý má před sebou tu malou zkumavku a loká si z ní po celou dobu svého pobytu. Asi ušetří, asi se moc neopije, vlastně to tak je možná lepší. Více slov, méně piva. To my čeští spotřebitelé si lahviček z lednice připravujeme na večer doma více. Skla musí být na dosah dostatek, abychom stále nešmatlali do kuchyně pro další. A právě toto sklo nás přivádí k další místní bizarnosti, a to je vracení lahví. Podobně jako se místní důvěra ukazuje na hlášení piv k zaplacení, projevuje se i u vracení lahví. Nikde žádné okénko na vracení (a potvrzení) nebo nedejbože automat. Hezky donesete krabici prázdných lahví a položíte ji na vyhrazené místo za kasy. Po skončení nákupu stačí u pokladny nahlásit, že jste vrátili prázdné lahve, a pokladní vám bez mrknutí oka a jakéhokoli ověření zapíše cenu jen za pivo. Vážně si připadáme jako v jiném světě a jen doufáme, že se v budoucnu nedočkáme nájezdů nějakých vyčůraných turistů, kteří by jim tuto lehce získanou důvěru mohli podrobit těžkým zatěžkávacím zkouškám.
Posledně jsme zakoupili krabici 25ti pivíček s nějakou akcí. Na vnitřní straně zátky se skrývalo překvapení – každá zátka měla naspod písmeno nebo číslici. A že naše hravost dostala nové možnosti, umíme si dělat radost i z maličkostí, hned nás to inspirovalo…
Někdy však i pivo dojde a i když nejsme žádní notorici a zásoby si pořizujeme na pořádně dlouho dobu, občas nestihneme chybějící sortiment doplnit. A tak pivo někdy nahradí místní a ve většině případů velmi chutné vínko. Tato (ve slevě pořízená) lahev nás vyloženě překvapila, vzhledem i obsahem. Bohužel od té doby jsme ji už v obchodě neviděli, zůstala doma jen ta jedna vzpomínka – pěkná vázička.
Tak takové bývají naše pátky. Ty těžce vydřené po pracovním týdnu, kdy se u počítačů a u kytiček makalo klidně i 12 hodin denně. Poslední dobou je toho vážně hodně, a tak jsme zavedli povinná víkendová uvolnění, která alespoň částečně podtrhnou naší současnou Inverzní dovolenou. Ten termín jsme vymysleli, když jsme si uvědomili, jak v Praze se nám hromadí potřeba pracovních jednání, vyřizování úřadů – a tak návraty do Prahy, po skončení Covidového sevření, pro nás nebudou dovolenou, ale spíše pracovní cestou. A proto zatímco většina lidí si bere dovolenou na výjezd do zahraničí, my to máme obráceně – máme Inverzní dovolenou (ID) 🙂 Vlastně jsme tu stále na dovolené, výjezd zpátky do ČR je výletem za prací, za vyřizováním povinností (naštěstí okořeněný setkáními s blízkými lidmi a kamarády). Zatím ID má své mouchy, množství práce u počítačů a na zahrádce nás staví spíše k vnímání života bez dovolené, výhledy na moře si dopřáváme hlavně cestou na nákup, proto se snažíme o aktivní užití přírody o víkendu. Teď o víkendu jsme například zašli do našeho soukromého koupaliště za poli a skalisky a letos poprvé vyzkoušeli teplotu a chuť moře. To bylo radosti a řádění, když už tam člověk vleze.
Kupodivu, i když tu nezažíváme parna známá z Čech a teploty se drží stále okolo 25ti stupňů a večer neklesají příliš hluboko pod 20, je vykoupání ve 22tistupňovém oceánu příjemné. Místní klima nechává rozhodnutí na každém. Do vody můžete, příjemně ochladí a po návratu na vzduch vám není zima, ale pokud nechcete, koupat se nemusíte, protože tu žádná parna nejsou. Navíc se dá po návratu sedět celou noc venku v krátkém rukávu, protože rozdíly nočních a denních teplot jsou minimální. Proto náš výlet nebyl nutností, ale spíše potěšením z naturézy, která je všude kolem.
Někdy se s vámi v dobré víře chceme podělit a zašleme vám na Evropu nějaký ten Jet Stream. Jen minule se to moc nepovedlo – takhle u nás vypadal podklad pro záplavy v Evropě.
Ale i my máme občas pech a takhle nám zatočí hlavu hurikánek. Byli jsme právě uprostřed a skutečně je v oku klid a krásné počasí.
Zpět k radovánkám. Do sytosti jsme si naturézy užili i ten předchozí víkend, kdy jsme vyrazili na výlet, podívat se zblízka na jednu ze skupinek místních větrných elektráren. Jejich umístění napovídá, že celá akce byla doprovázena krásnými výhledy do všech stran. Jen jsme tam pořizovali 3D záběry, na normální focení úplně zapomněli. I na tak odlehlých místech však nikdy nebýváme sami. Zdravíme se s přívětivými místními, sledujeme práci zemědělců a prostých pojídačů trávy. Některé krávy umí zaujmout tak, že druhého zaujme to zaujetí 🙂
Na konci našeho povedeného výletu jsme omylem přešli odbočku a dostali se mnohem dále, než jsme chtěli být. A tak jsme se rozhodli pro zkratku k našemu autu. Co by mohlo překvapit trekaře vybaveným GPS? Auto tady a my tady, je to přeci snadné, směr našeho pochodu se bude nyní ubírat tímto směrem. Ale ouha, některá místa, jako třeba roklinky s potůčky o šířce sotva pár metrů, nemají na mapě zakreslené detailní vrstevnice. A tak to, co připomínalo hbité přeskočení potůčku, se změnilo v deset metrů hlubokou roklinu bez možnosti sestupu a opětovného výstupu. A jen necelý půl kilometr náš dělil od zaparkovaného auta.
Všemi směry stejná situace, a tak se náš návrat k autu protáhl o pár hodin hledáním místa, kde bychom ten potůček překonali. Ale krásná příroda nám aspoň cestu osvěžila…
…a my navíc, po pokorném návratu zpět na normální cestu, mohli vidět obrovský zájem stáda o místní farmářské služby. Vemena sem, obrovská vemena tam, ale nepředbíhat, hezky do fronty a čekat. Na každou se dostane, jen to zabere nějaký ten čas. Takhle se tu dojí přímo na pastvinách a nutno podotknout, že každá z krav se evidentně těší a žádná skutečně nepředbíhá.
Do krásné přírody zve také místní vláda. Davy cestovatelů letos nejezdí, podle některých odhadů je to způsobeno hanlivým označováním turistů (kvůli Covidu) na sociálních sítích (což nedokážeme posoudit, tyhlety sítě my neužíváme), ale pár se jich na Sao Miguel vydává. Níže můžete vidět video pro podporu cestovního ruchu v kampani: “Všichni jsme součástí – my, Azořané a všichni naši návštěvníci”. Lákadlem budoucích let by také mohly být elektromobily, jejichž testovací provoz se tento týden slavnostně spustil. Testovat tak začalo několik automobilek, které berou azorské kopcovité cesty jako dobrou zkoušku a možná i jako prostor k hledání vylepšení. Ten krok by mohl pozvednout rozšíření tohoto ekologického způsobu dopravy, a to by bylo moc dobře. Místní příroda si to rozhodně zaslouží.
Pro turisty budou také novým lákadlem přelety mezi ostrovy za paušální částky 50-60 EUR (do současnosti to byl až trojnásobek). Nevíme, zda se podařilo toto zvýhodnění domluvit už v tomto roce, ale od příštího by mělo platit určitě. I přes tato opatření je však místní vládě jasné, že se letos nepodaří zajistit takový přísun turistů jako v uplynulých letech, a proto alespoň pro částečnou podporu turistických podnikatelů na ostrovech připravila pro místní obyvatele vládní příplatky pro dovolenou na jiných ostrovech. Každý, kdo se do akce přihlásí, dostane příspěvek na ubytování, stravování, zábavné činnosti a dopravu, a to v různých poměrech až do výše 150EUR. Velká část místních tu akci využila, takže se třeba i poprvé letí podívat na jiné ostrovy než ty, na kterých žijí. Například na ostrov Pico s nejvyšší horou celého Portugalska – sáhnout si na sníh, který v ruce nikdy neměli…
A teď se dostáváme k tématu, o které jsme si již otřeli, k tématu Covid. Před časem jsme vítězně psali, že jsme Covid-Free, tj. nula nakažených. Situace se ale pochopitelně začala měnit po zmírnění karanténních opatření a po příletech turistů. I přesto, že pro bezproblémový pobyt je potřeba negativní test ne starší než 72 hodin před odletem nebo otestování ihned po příletu (s nutností karantény do oznámení výsledku), nezřídka se stává, že testy jsou negativní jen zpočátku. Pokud je nerezident na ostrově déle než 6 dní, má povinnost se nechat přetestovat. Po opakovaném testu se už snad pravidelně stává, že se pár pozitiváků najde snad v každém letadle, které přistane. Sice ještě nemáme zjištěné komunitní přenosy, ale to bude jen otázkou času, protože by bylo naivní si myslet, že se infikovaný turista prochází po ostrově 6 dní (než je prokázána jeho pozitivita a on izolován) a nikoho za tu dobu nestihne nakazit. Ale takový je život, místní ekonomika je na turistech závislá, a tak nezbývá než to risknout. No uvidíme, jak to bude dál, všude se rozjíždí druhá vlna, Portugalsko jako celek na tom není zrovna nejlépe a nemáme důvod si myslet, že to tady bude v něčem jiné. Uvědomují si to všude a třeba místní třídírna odpadu nechává odpad ležet venku tři dny, než ho začnou zaměstnanci třídit. A v této souvislosti nás docela potěšilo dočíst se, že se zde daří třídit a znovu vrátit do oběhu až 50% veškerého odpadu vyprodukovaného místním obyvatelstvem.
Covid sice řádí dál, ale strach už z místních výrazně opadl a my se cítíme mezi místními a sousedy zase jako dřív. A to je moc dobře.
My po koroně nakoupili nedostatkové zboží a navštívili i obchody, které byly dlouhou dobu zavřené. Ne jen na banánech je člověk živ. Není to tak dávno, kdy jsme definovali jednotku stravovací otravnosti: “1 banán” 🙂 a i proto se neustále snažíme rozšiřovat náš jídelníček. Bohužel ne vše, na co máme chuť, se tu dá pořídit anebo jsou ceny postavené na hlavu. Třeba slanina je tu dražší než maso. V podstatě tu neexistuje odpadní slanina nebo špek, a když už ji najdete, je dražší než nejlepší šunka. Smířeni se stavem a vymyšleným důvodem, že to je asi kvůli slabé poptávce, se vydáváme hledat solamyl. Opět nula. Všechny škroby tu mají kukuřičné. Lihový ocet? Ani náhodou, pouze vinný nebo jablečný. A tak hřeje najít starou známou – Veselou krávu.
V této rybářské oblasti kupodivu neexistují ani u nás hojně rozšířené rybí speciality, jako je třeba uzená makrela, rybí salát, sardelová a tuňáková pasta, zavináče… Ryby jen syrové, případně nasolené nebo mražené. Už jsme měli i v plánu tuto mezírku na trhu zaplnit, ale vypadá to, že by to bylo zbytečné. Po konzultaci s Connie se zdá, že tak jsou všichni zvyklí, nikoho tyhle dobroty nezajímají a pokud ano, pochutinu si udělá každý doma sám.
Byli jsme se zase po nějaké době podívat za Connie, ona je vždy hrozně fajn. Popovídali jsme anglicky o všem možném, dozvěděli se spoustu drbů a naládovali se pohoštěním – buchtou a rýžovým pudinkem. Tedy ten tradiční pudink byl tak dobrý, že si Eva vzala postup a vyprosil jsem si ho udělat i doma. Takhle vypadal (už trochu užraný).
Ale zpět ke Connie. Po příjemném povídání u kávy a dobrot jsme využili krásného dne a dokonale prolezli celou její zahrádku. Ukázala nám své rostlinky – a to my uměli ocenit. Má na výběr plodin stejný vkus jako my. Pěstuje jen to, co se dá jíst (my to rozšířili ještě o to, co se dá i kouřit). A tak byla výsledkem hluboká inspirace jejími radami pro výběr nejrůznějších přípravků, zemin a hnojiva. S hnojivem máme totiž problém. Místní půda až tolik živin neobsahuje a když dlouho neprší a déšť nesplachuje hnojivo z pole nad námi k nám na zahradu, začnou vykazovat kytky nouzi. Začali jsme si tak, po doužívání českých hnojiv chemických, vyrábět hnojivo vlastní. Nejprve kvašením kopřiv (ty fungovaly báječně), později jsme smrdutou náplň rozšířili o všemožné rostlinné zbytky nebo odpad a hlavně o banány, které nestihneme zpracovat nebo sníst. Hezky to kvasí, určitě i pomáhá, ale zem v létě vyprahlá po ošetření hnojivem jen zasyčí a za chvilku je vše pryč. Connie doporučené hnojivo nám tak řeší problém s přihnojováním hlavně tabáků – a ty se nám okamžitě začaly odvděčovat sytější zelenou barvou. Sice to stále není ono, ale už tabák svými veselejšími zelenými listy mnohem více promlouvá k nám pěstitelům, že je spokojený a že se nám odvděčí doživotní zásobou kuřáckého materiálu 🙂 Tohle hnojivo je totiž granulované. Na půdu se rozsype a krásně se do půdy uvolňuje postupně. Nic nového, v Čechách běžná věc, ale tady… milé překvapení.
Vyprávění o návštěvě ukončíme odskokem od rostlin ke zvířatům. Conniina Lola napjatě čekala na nestřeženou chvilku…
…a když se nedočkala, odpadla se ochladit na studenou dlažbu.
To naše Milka to má obráceně, když si jde lehnout ven, vybírá povrchy pěkně vyhřáté…
…tedy pokud jí neberou pozornost ptáčci, protože ti ji fascinují odnepaměti. Jednou v červenci se začal po domě ozývat pronikavý kočičí řev, ne a ne přestat. Já tuto úžasnou událost prospal, ale Eva ji musela pár chvil přežívat, protože zrovna měla pracovní telekonferenční hovor. Až pak mohla vstát a reagovat – copak se děje, proč tak neobvykle mňoukáš? První pohled neodhalil nic neobvyklého. Milka chodila okolo hromádky připomínající vyvrženou potravu a upozorňovala, že tohle je ten důvod. No jéžiš, tak se Eva vydala Milčinu indispozici uklidit, ale když se přiblížila … Nemáme bohužel fotodokumentaci, ale ta hromádka nebyl vývrh ani hovínko, ale mrtvý ptáček. První Milčin úlovek od doby, kdy tu bydlíme a kdy se každodenně pokouší zajistit naší rodině potravu. A protože její hlasité upozorňování dlouho nikam nevedlo, Milka kořist nějak dotáhla až doprostřed místnosti. Asi nezjistíme, zda je opravdu taková lovkyně nebo ptáček pošel omylem, ale rozhodně se nezapomněla pochlubit, jak trochu přispěla do místního potravinového fondu. Na naši stoprocentní úspěšnost v lovu (v obchodě) to sice nemá, ale pochvalu si zasloužila. No, snad už se to ale nebude opakovat, člověk se na ni nesmí zlobit, myslí to dobře a výtky by nechápala, ale budeme nadále raději, když bude ona ta nešikovnější než ptáčci a když další možné oběti uletí před jejími rychlými skoky, hmaty a chvaty.
Takhle naopak vypadá jiné ptáče živé. Eva se ho téměř dotkla, než za hlasitého pípání odskákalo do křoví. Vypadá trochu jako kukačka, ale pochybujeme, že tu vůbec žijí, protože slyšet nejsou. Když jsme objevili další podobné opodál, vyhodnotili jsme, že to samotářská kukačka nejspíš nebude. Mládě bylo roztomilé, ale pokud tihle tvorečkové při výuce létání doskáčou až k nám na dvorek, může se stát, že dostane Milka nové kamarády – v tlamě.
A takhle dopadlo hnízdo na banánech zmiňované v předchozím příspěvku. Banány dozrály a hnízdo je zrecyklované – jinak to dopadnout nemohlo 🙂
Když jsme u zobrazování progresů, tak se pojďte s námi podívat na zahrádku. Začneme pro nás nejdůležitější plodinou – tabákem. Už v květnu jsme přičiněním Gilberta získali asi čtyřicet sazenic tabáku od hodného souseda, který si jej také pěstuje pro sebe, tedy spíše pro potřebu svých synů. Nadšeně jsme přeměnili neúrodnou zatravněnou plochu na budoucí tabákové úrodné pole a většinu do něj zasadili. Nám na okně tehdy ještě dojížděly sazenice vlastní, pěstované ze semínka (soused je předpěstovává ve skleníku, proto měl před námi ten náskok). Těžká práce byla nakonec odměněna a my vytvořili naší první tabákovou plantáž hned za barákem.
Jako bonus jsme dostali i dvě ubalená cigára, abychom mohli ochutnat z výsledku sousedovy sklizně předchozí a věděli, na co se máme těšit. Cigarety chutnaly podobně jako náš tabák, minulý rok přes zimu pěstovaný, a to nás naplnilo odhodláním v tvrdé práci setrvat, protože to znamená, že to neděláme až tak špatně a že když se budeme snažit, tento rok budeme ještě úspěšnější. Tabák zatím povyrostl a naše těšení začíná být hmatatelnější. Na stráni máme ještě další tři menší plantáže, a to by v tom byl čert, aby nám hnojivo – společně s biokillem na zabíjení housenek – nepřineslo očekávaný alespoň částečný úspěch.
Mezitím jsme dokončili fermentaci naší poslední zimní várky a po ochutnání a srovnání s cigaretami od souseda musíme konstatovat, že se hodně blíží chuti tabáku vypěstované profesionálem.
A teď o něčem, co se dá jíst. Vzpomínáte na naše opatrovaná, před větrem chráněná rajčata? Také už nám dělají radost, pár plodů vydávají k ochutnání.
A zde jak vypadá azorský koriandr po pár měsících růstu.
Zázvor také roste daleko veseleji, když ho neužírá tisíce housenek tak, jako tomu bylo vloni.
A tohle jsme objevili v tichém koutě zahrady. Vypadá to jako chapadla chobotnice rostoucí ze země. Nepůsobí to mírumilovným dojmem a tak, alespoň já, tuto rostlinu obloukem obcházím, protože z ní mám nepříjemný pocit.
A těch krásných hortenzií na celé zahradě. A nejen na ní. Hortenzie jsou tu všude. Mají krásné barevné odstíny a vídáme je i u některých silnic, taková projížďka se pak hemží barvami.
Poslední pěstitelskou zajímavostí je víno, které pěstuje na zahradě Margarýda s Gilbertem. Okomentovali jsme s Evou uznale, jak chytře využili starý strom jako podporu pro víno… K našemu údivu nám Margarýda sdělila, že to, co vypadá jako cizí strom, je ve skutečnosti právě ono víno, tedy skutečný strom vína. Je to velmi stará rostlina, kterou pěstoval již Margarýdy tatínek. Tedy nic takového jsme nikdy předtím neviděli. Jen se podívejte i vy, jak vypadá vinný strom.
Tím jsme nyní zakončili kapitolu krás přírody a příjemných pocitů s tím spojených. Další kapitola o přírodě na Azorech už tak příjemná není. Místní psi, kteří jsou majiteli používáni spíš jako alarm, mne trápili od přestěhování, hlavně v noci. Myslel jsem si, že to už nemůže být horší a pomalu si začal zvykat. Jenže pak přišlo překvapení. Nejen, že jsem se šeredně mýlil a hůř může být ještě výrazně více, ale navíc se na nynější novotu prostě zvyknout nedá. Sousedi od vedle si pořídili kohouta. Věděli jste, že takový kohout svým “zpěvem”, jak ten randál nazývají milovníci drůbeže (ale vsadím se, že ho nemají pod okny!) se může silou hluku rovnat jedoucímu vlaku? Vlak má 90 decibelů a někteří kohouti 85. A ten náš má určitě ještě mnohem víc! Hrůůůůza. Skončil můj alespoň trochu poklidný spánek rušený jen štěkotem psů, který se dá s trochou štěstí a špunty v uších přečkat. Kohoutí řev potlačit nedokážou ani špunty, ani polštář plus špunty a dokonce nejde utlumit ani polštářem s peřinou na hlavě se špunty v uších. Jednoduše se od půl šesté od rána nedá spát a navíc kohoutí zpěv doplňuje psí vytí. Ti dva hoši si perfektně notují, a tak se středobodem mého života stalo těšení se na nová okna a doufání, že to něčemu alespoň trochu pomůže. Někdy Galo (portugalsky kohout) trénuje můj spánek v nahodilých intervalech a jindy, asi když nějaká slepice pojde a on se ji snaží vzbudit, jede několik hodin v kuse. Třeba od půl šesté ráno do osmi. To je pak krásný den. A po jeho zklidnění většinou pokračují sbíječky ze stavby od vedle, všelijaké bouchání dělníků, kteří nejhlučnější práce provádějí snad zásadně ráno a odpoledne už pracují tiše, anebo třeba takové krávy, které reagují na silné slunce a řvou jako (možná opravdu) o život. Celou tuhle dopolední uvítací harmonii zakončují kočovní prodejci všeho možného, od zeleniny až po ryby. Ti na svou přítomnost upozorňují hlasitým troubením nebo melodickými sirénami, které jsou slyšet už z vedlejší vesnice. Family frost hadr.
Posledním zážitkem, který ovšem nevnímáme jako negativní rušení, ale naopak jako něco mimořádného, co bychom si přáli poznat i v mírně větším, je zemětřesení. Konečně jsme ho i trochu zažili. Sice proběhlo v oblasti Povoacao, vzdálené asi 40km a k nám se dostalo jen malinké zachvění, ale něco jsme cítili. Já ho skoro prospal a Eva si myslela, že kolem projelo nějaké velké těžké auto. Ale když jsme se o něm dočetli, oba jsme hned věděli, že to bylo ono, to málo, co jsme cítili a slyšeli. Sláva! Gilberto říká, že by si otřesy člověk neměl přát, aby nepřišly ty velké, ale ani on nic většího, než že cinkaly skleničky ve skříni (a to v jeho 10ti letech), nezažil. Tak se snad není čeho bát a docela rádi bychom ještě trochu otřásání okusili.
Závěrem nabízíme pohled na zábavné překlady místních zpráv, které nás umí pobavit. Když to není překladem, tak alespoň místní argumentací, jaká na světě nemá obdoby. Nedávno jsme se například dočetli, že místní taxikáři vyžadují zákaz Uberu (tedy spíš ho nechtějí povolit). Zatímco ve světě je potřeba demonstrací nebo spousty jednání spousty skupin a se spoustou argumentů, tady stačí jediné. Asociace taxikářů jako hlavní důvod odporu k Uberu uvedla fakt, že když se tu začne provozovat Uber, spousta taxikářů přijde o zákazníky, nebudou mít dostatek peněz a jejich rodiny by se mohly dostat do finančních nesnází. Vážně, to je jejich stěžejní argument proti Uberu, který zabral. No kde jinde by tohle prošlo..? 🙂
Nyní slíbené obrázky překladů některých zpráv.
A na závěr takový lehký pohled do místního podsvětí. Takováto zpráva vychází pravidelně, asi jednou za týden – schválně se podívejte, kolik trestných činů a přestupků se na všech Azorských ostrovech stane. Protože je to težké k přečtení, uděláme výtah.
Za celý týden tu máme odhalení zloděje, dvě řízení vozidla pod vlivem, jedno bez technické a celých sedm dopravních nehod se dvěma drobnými zraněními. No na 246 000 lidí to není za týden špatné, ne? Možná proto jsou tu pepřové slzné spreje na seznamu zakázaných nebezpečných zbraní – aby se občas taky něco dělo.
Příště povyprávíme o našem dnešním čištění potoka společně s Margarýdou a Gilbertem, víkendové oslavě v portugalském jazyce u Connie anebo taky o Máriovi a jeho přestavbě, která snad už… už… začne.