Tak máme březen a časy se na našem milovaném ostrově mění. Už nám tu není taková zima, umíme trochu portugalsky a začínáme do místního života více zapadat. Největší zásluhu na tom všem mají samozřejmě naši sousedé, bez jejich pomoci by bylo všechno o dost těžší. Naše pravidelné společné učení portugalštiny, kde je přísně zakázána angličtina, se dokáže změnit v příjemné povídání. Stále jsou sice pro komunikaci potřeba všechny končetiny a pantomima také nevymizela, ale když je dobrá nálada a dostatek kofeinu, umíme si i docela dobře podiskutovat o novinkách a semtam se i společně zasmát.
K naší spokojenosti bezpochyby přispěl krb. Je to dříč, běham pár chvil umí vytvořit velice příjemné prostředí. Jeho provoz vůbec není zadarmo, sběr a zpracovávání dříví nás občas pěkně zapotí. Po takové přípravě na večer, kdy obvykle zatápíme (protože je tma a nerušíme sousedy – nebo možná rušíme, ale není tolik vidět, odkud ten smradlavý kouř z mokrého dřeva jde), býváme někdy zahřátí z práce natolik, že dřevo ušetříme a k pohodě nám stačí naše prací vyhřátá těla.
Dřeva je v lese dost, jen bohužel dost vlhkého. Chodíme pro palivo, které se přímo neválí po zemi, ale pro optimální topení to nestačí, je potřeba dřevo alespoň rok nechat stát v suchu a počkat, až proschne. Toho se dočkáme určitě rok přístí, tak teď, když noční teploty klesnou pod 13 stupňů, musíme pálit, co se dá. Letos vysadíme dříví, abychom měli zásoby pořádné 🙂 A kdo má z krbu největší radost? No přece naše Milka.
Umí se před teplem labužnicky rozvalit, chytá ho každičkým chloupkem na tělíčku. To my sundáme mikinu a užíváme si časy připomínající letní měsíce, něco, na co jsme tak dlouho čekali. Krb je náš miláček, hned od nás dostal bambusovou rohož, aby ukládané dřevo nevlhlo ležíce na studené podlaze. Máme krb bezroštový a teplovzdušný. Jeho teplovzdušnost využíváme k rozvodu tepla i o patro výš k pokojům a hlavně k zachytávání vlhkosti. Na českých stránkách uvádějí u teplovzdušných krbů jako velkou nevýhodu fakt, že přesušují vzduch – jenže tady v našich podmínkách je tato nevýhoda přímo spásou 🙂 Bezroštové řešení jsme dříve neznali a chvilku jsme k němu byli nedůvěřiví, ale po pár zkušenostech musíme napsat, že je naprosto geniální a efektivní. Vzduch fouká odshora dolů a vytváří vír, který při otevření dvířek nedovolí kouři dostat se do místnosti. Dřevo hoří nádherně, tah je nečekaně silný a pramálo se tak “rekuperák” podobá roštovému krbu, který jsme měli v Praze. Dřevo a uhlíky shoří vždy skoro beze zbytku, a proto se popel vynáší jen párkrát za sezónu, dokonce je vhodné, aby na dně stále nějaký byl. Úplné dohoření paliva je nejen efektivní, ale i maximálně úsporné. A když zůstane nedohořelý zbytek polínka, nezřídka ráno jiskřivě zamrká, zabliká – ještě jsem tady, nepřidáte krmení? 🙂 Může za to druh paliva – eukalyptus. Tohle dřevo je jak kámen, nejde rozumně řezat a už vůbec se nedá štípat. Už dříve jsme zanechali našich pokusů o upravování spadlého stromu v lese způsobem: nařež klasický špalek, pak ho naštípej. Dočetli jsme se, že eukalyptus má neuvěřitelně tvrdé dřevo a pokud je v plánu spadlý strom zpracovat, je třeba to udělat do několika týdnů. Když se to nestihne, ztvrdne tak, že i motorovka má co dělat. A my tam ten strom nechali bez povšimnutí ležet a vysychat více jak rok 🙂 Takže teď řežeme z velkého kmene motorovkou pod úhlem tvary připomínající nakrájené kousky melounu. Vždycky trochu uždibneme. Nic velkého, protože cokoli nad 10cm na výšku nejde pak porcovat. Sekeru jsme vybrali pořádnou, štípe se s ní parádně, ale když chceme rozpůlit eukalyptus, ani největší nápřah a nejsilnější úder nezpůsobí kromě drobného zářezu žádnou újmu, sekera odskočí. Tak jsme se poučili a děláme si eukalyptové brikety za pomoci motorovky. Takovou briketku (např. 10x20cm) dáváme do krbu naspod, dozadu a až na ní rozděláme oheň. Po druhém přiložení už se hezky nažhaví a vydrží klidně až do dalšího dne. Eukalyptus je takový svérázný materiál, pěkně těžký, špatně opracovatelný a hoří až při obrovských teplotách, ale když už chytne, je to držák, v pokročilejších fázích hoření připomíná uhlí.
Že je kouřovod do komína zaveden nad digestoří a zpočátku jsme měli obavy, aby se kouř a hlavně CO nevracel zpět, pořídili jsme si i detektor CO, aby nás v případě možné otravy varoval. Zatím pěkná dekorace – prostě si jen tak leží a mlčí. A to je vlastně dobře 🙂
Při naší jarní údržbě střechy jsme se byli podívat na komín, jak chlapi vyřešili výstup z digestoře a krbu. Ty vývody jsou úplně oddělené, takže naše obavy byly naštěstí zbytečné. Detektor asi nikdy nepromluví, snad jen když mu budou docházet baterky.
Aby nám při pohodovém přítopu neutíkalo teplíčko, utěsnili jsme okna a zjistili, že je najednou odvlhčování místností daleko snazší 🙂 Ono to dokonce znamená, že už není ani tolik potřeba topit. Odvlhčení začalo být mnohem efektivnější. Odstranit z místností 15% vlhkosti a tím přidat přes 2 stupně teploty (např. z 80% udělat 65% a z 18 stupnů 20,5) trvá asi tři čtvrtě hodinky, takže je odvlhčování velmi výkonný způsob ohřevu. Sousedi to říkali a my jim nevěřili. Pokud je však zima velká, vysušovat nestačí.
Jednou za čas dehumidizér dáváme do i kufru auta. Vlhkost je tu všude a když jsme jednou zmokli a pak mokří jeli autem domů, sedačky navlhly a větrat v garáži nepomohlo, prostě tu nevyschnou a nevyschnou. Navíc nám nedávno odešla v autě i klimatizace, která by s vlhkostí trochu pomohla, takže zázračná mašinka má uplatnění více.
Radost z toho má i autobaterka, ale říká si poslední dobou o nabíjení docela často, asi umírá. Nakrátko jsme také přestali jezdit. Propadlo nám totiž pojištění a museli jsme vyrazit zřídit nové na kole. Ale vybrali jsme krásné počasí, pojišťovák byl sympatický – a už zase jezdíme 🙂
Vyjeli jsme navštívit Connie, měla narozeniny a při té příležitosti jsme se stavili na úřadě. A už jsem také Portugalec! Mám stejný certifikát jako Eva, taky mi ho podepsal prezident 🙂 Ale jeho získání byl zážitek. Pět ženských na úřadě a ani jedna neuměla anglicky. Co nám zbývalo jiného, než to zkusit portugalsky… A my jsme se vážně domluvili, ta referentka kupodivu mluvila stejnou řečí, kterou nás učí sousedi 🙂 Jen některá slova byla neznámá a ona se nesnažila pro nás najít jiná, maximálně dotaz zopakovala pomaleji. Takže bylo potřeba soustředit se na pochopení, oboustranně užít spoustu pomocných gest (co asi chce vědět, když si ukazuje na prstýnek?) a smířit se se stavem, že druhá strana prostě nerozumí dokonale. Ale získal jsem ten papír, takže úspěch dosažen. Třeba nás teď pustí na ostrov zpátky, když vycestujeme a coronavirus zavře dveře na ostrov turistům.
Coronu sledujeme každý den na netu – jak se zvyšují počty v ČR i v PT. Tahle malá potvora se postarala o můj posun termínů návštěvy ČR. Stále jsem čekal, až to bude lepší a ono je to vlastně stále horší. Termín teď neposouvám, byl zrušen nebo spíš přesunut na dobu neznámou. Asi o tolik nejde, za pár měsíců virus zničí počasí, možná se pak zase vrátí a bude z něj další chřipka, která také nezpůsobí úplný konec lidstva, ale raději si ještě počkám, až se o něm bude vědět víc. Nepotřebujeme být v první vlně “testerů”.
Protože nemáme nastavené komunikační kanály, pokud tady u nás nastane panika, můžeme být ti poslední, kteří se o problémech se zásobováním a o výprodejích v obchodech dozvědí. Rozhodli jsme se proto nakoupit pár pytlíků rýže a rybiček v oleji do zásoby. Jen Evě se zdá množství velké a už ze zásob vaří 🙂 tak snad se nenaplní má slova o tom, jak budeme jíst zavření doma rýži s rukolou a čekat, až zamoření ostrova pomine. Na přežití bez zakoupeného jídla máme dokonce o něco více možností, protože Eva s úspěchem upekla banány obalené sýrem a slaninou – no bylo na čase, už ty banány vážně nikdo nechce jíst a tohle je příjemné zpestření – takže tak se na coronu musí! Chceme věřit, že virusové obecně nemají příliš rádi vzdušnou vlhkost, která jim znesnadňuje šíření, a tak bychom tu mohli být přece jen trochu víc v klidu a užívat si výhod, které z vlhkosti a počasí obecně plynou – a že jich až tolik není.
Jednou spokojenou bylinkou, které prospělo místní podnebí, je náš tabáček. Rostlinky se vytáhly, začaly kvést a dávat tobolky se semínky.
Máme z nich velkou radost a i přesto, že by měl být před sklizní listů tabák bez květů a mít za sebou léto a ne zimu, lístky si trháme a sušíme.
Po usušení tabák chutná jako lehká cigareta s příchutí čaje. Ještě v nedávné době, tak před 15ti lety, se na ostrově prý pěstoval tabák ve velkém. Všichni to tu pamatují a dokonce vzpomínají na svá mladá léta, kdy na polích s tabákem pomáhali. Až později bylo pěstování mnoha plodin zastaveno a jak říká Margarýda, je to tu samá kráva a kukuřice. Těžko říct, proč se tak stalo, místní tabák se zpracovával ve dvou fabrikách a exportoval. Všude kolem nás jsou proto odborníci na pěstování tabáku v tomto, podnebím unikátním, prostředí. A my se umíme zeptat 🙂 Takže po lekcích portugalštiny a povídání se sousedy víme, že díky vlhkosti, která na ostrově řádí hlavně v zimních měsících, není potřeba tabák fermentovat. Gilberto říká: sklidit, usušit a pak listy zamotat do ruličky. Všechny složité procesy fermentace pak probíhají uvnitř ruličky. Žadné balení do igelitu, zavírání do vzduchotěsných nádob nebo střežení správně teploty a zvýšené vlhkosti, tady se vše děje přirozeně. Už jsme testovali vzorky různé hloubky předsušení. Aby tabák měl více chuti než zmíněná lehká cigareta s příchutí čaje, podle Gilberta je potřeba ho zabalit důkladně do velkých listů. Jenže ty my ještě nemáme – tak abychom procesu fermentace pomohli, začali jsme přece jen tabák zavírat do vzduchotěsné krabičky. Už tam tak leží (za občasného otevírání) několik týdnů a včera jsme zase ochutnali jednu z variant. A výsledek? Paráda!
Nejdříve jsme vykoušeli balit do dlouhých papírků s papírovým filtrem, ale vizuální stránka takového cigára nestojí za nic. Proto jsme dnes u číňáků zakoupili balící potřeby a zkusili pár cigaret ubalit s chytrou mašinkou Automatic rolling box. Ještě to bude chtít získat praxi, ale roztomilost balení cigára této mašinky nás dostala. Takhle to vypadá, když to někdo umí.
Ale i když jsme zatím začátečníci, vypadá výsledek uspokojivě. Nevěříte? Mohutný kouř, přírodní chuť, vlhkost tak akorát, takže cigárko nezhasíná a s normálním filtrem už jde jen o kousek menší variaci nikotýnové pohody – po vzoru opravdového, ale šíleně předraženého komerčního cigára. Takže je to jasné, kouřit se bude už jen zadarmo. Následuje pár foteček naší radosti ze zahrádky.
Tabák se nedá jíst. Ale navadí, právě je totiž ta pravá doba ke klíčení semínek. Margarýda si už odnesla všechny kytičky, které tu po ní zůstaly a které má tak ráda a nám se uvolnilo místo na kytičky poživatelné – rajčata, okurky, meloun… Klíčení je ale trošku komplikované, nedokážeme udržet rozumnou a stálou teplotu okolo 20ti stupnů. Po dlouhém hloubání jsme přišli na ideální místo pro klíčení, na našem notebooku v obýváku. Semínka si sedí v plastové nadobě na notebooku přikryté fólií a udržují se v teplotě mezi 20ti až 25ti stupni. Tak uvidíme, snad z toho něco vyleze a budeme mít co jíst, i když v obchodech kvůli coroně nebude co koupit 🙂 A zázvor nás vydezinfikuje, spokojeně si po zimě čeká na jaro.
Z posledních rostlin nepoživatelného charakteru jsme si nechali orchideje, právě krásně kvetou, a všudypřítomné hortenzie, které vyztužují půdu (zvlášť tu ve svahu) a v letních měsících dokážou zahradu zabarvit krásnými odstíny modré.
Úspěšně jsme hortenzie doplnili i do míst, kde chyběly, a tak snad bude v létě barevná hudba pohody kompletní. Tedy pokud nám ji zase nezačnou spásat housenky, minulý rok nás pěkně potrápily. Vzpomínáte, jak jsme v některém z předchozích příspěvků fotili mega housenky, které nám ožíraly kytky? Malá nápověda z historie…
Tak se nám podařilo vyfotit i tvora, který se z těchto hyperhousenek vyklube. Je to pěkný macek a při focení toho tvora, živíciho se jen šťávou z rostlin, si člověk udržuje odstup. Lišaj šeříkový. Jeho křídla s rozpětím 12cm jsou krásná a svou velikostí takhle potvora vyvolává respekt. Tato můrečka nám zalétla do kuřárny a následující den se z ní stala atrakce. Šáhnout se však nikdo neodvážil 🙂
Z ostatních tvorů, se kterými se naše cesty kříží, stojí za zmínku ještě jedni z nejmenších – na ostrově hojně rozšířené blechy kočičí. Ty potvory jsou tu stále, asi se na distribuci podílí naše kočičí sousedka, když k nám zabrousí do zahrady. Po prvním seznámení s parazity a následném odblešení se Milce ulevilo. Ale jen na měsíc, pak se blechy vrátily a námi chválený zázrak na zabijení blech přestal účinkovat. Naštěstí jsme dostali od sousedů přípravek jiný, získaný od veterináře. Hned jsme ho aplikovali a opravdu se blech zbavili. Jen jsme se přitom málem zbavili i naší Milky, protože dávka byla pro velké kočky a my si toho všimli až skoro na konci aplikování. Dostala dvě třetiny dávky a chudák to dva dny rozdýchávala, neměla energii a chuť si hrát, jen spala.
Už je dobrá, blechy pryč, a my jsme dokoupili v petshopu v Pontě zásoby na příště. Prodavač zmínil, že blechy tu jsou a budou pořád a že je rozumné přípravky střídat, aby si potvory nezvykly. Chudák Milka, asi bude dostávat protiblešák pravidelně, nejde to bohužel jinak. Hodně jsme věřili obojku, osvědčenému z Prahy, zakoupenému a poslanému Ivanem, ale jeho výraznou vůni místní blechy ignorují a dokonce se po něm procházejí. Navíc si ho Milka přetáhla přes tlamičku a začala s ním drápky bojovat, jak se jí na čelisti zasekl. Nepříjemná scénka plná její krve skončila nakonec dobře, obojek jsme jí odstřihli a vše se zahojilo, ale bylo to drama. Ten obojek už opakovat nemůžeme, nefunguje a navíc je nebezpečný.
Ivan byl tak hodný, že zakoupil, vyzvedl a poštou poslal spoustu námi objednaných potřeb. Mezi věcmi “z ciziny” k nám tak doputoval i střihací strojek na vlasy, zakoupený v akci na Alze. Byl to můj sen, nevím jak bych tu u holiče vysvětlil, jak chci ostříhat – a kdo by za to taky chtěl zbytečně platit. Tedy jsem se rozhodl, že se vlastnoručně ostříhám, když to na videích na Youtube vypadá tak jednoduše. Vítanou vlastností strojku bylo, že umí stříhat vlasy až 4cm dlouhé. Paráda, nemusím to mít tak krátké, říkám si – a běžím do koupelny udělat ze sebe zas toho krásného. Nevím zda jste to někdo někdy zkoušel, ale donutit dlouhé vlasy propadnout nástavcem až k břitu je nemožné, proto jsem se rozhodl trochu přitlačit. Vzzzzz a pruh na hlavě. Ok, tak velikost 4cm byla zdolána, musím ubrat. 3,5cm a vzzzzz. Zase špatně, takže 3cm… No zkrátím to. Mám na hlavě 12mm a jsem rád, že už to trochu vypadá, protože udělat další vzzz, tak jsem na holo 🙂
Ale teď už to vypadá docela dobře, upraveně, je to zadarmo a můžu se stříhat úplně sám, paráda! Eva trošku závidí, ale i s ní si bude umět strojek poradit, alespoň při zastřihávání, které nás co nevidět čeká. Také se jí nechce do kadeřnictví, kdo ví, jak to tu v kadeřnictví chodí a jaké jsou zvyky…
Zvyky jsou vůbec zásadní, tradice se na ostrově udržují už hezkou řádku stovek let. Jednou z takových tradic jsou Romeiros, průvody zpívajících mužů (ženy mají podobnou akci také, ale jednodušší), kteří obcházejí celý ostrov. Právě je totiž předvelikonoční období, kdy Romeiros vyrážejí na své poutě. V dřívějších dobách se takových průvodů účastnili především muži, kteří buď hřešili, měli velké přání anebo žádali boha o lepší úrodu, ochranu před zemětřesením a podobně. Doba se změnila, lidé díky vědeckým poznatkům pochopili, že zemětřešení nemá na svědomí boží hněv a že úrodě pomůžou spíše pesticidy. Ale jedno Romeirosům zůstalo – a to jsou velká přání. Když má někdo nějakou nemoc nebo když ho trápí nějaký velký problém, rozhodne se pro 7-denní pouť po ostrově, při které navštíví všechny kostely a požádá a splnění svého přání. Chlapi přitom nachodí stovky kilometrů a přespání si předem domluví v obci, kde se k večeru zrovna nacházejí. Z tradice plyne obdarování takových poutníků trochou jídla a umožnění jim přespání pod střechou, byť na nepříliš pohodlných místech. Hezká tradice, zkusil ji jednou v minulosti i Gilberto a prohlásil, že už nikdy více 🙂 Nám může takový způsob přání připadat poněkud naivní, ale vnímáme ho s pokorou a uznáním. Když si někdo něco podobného přeje v jiných zemích, večer se pomodlí v pohodlí domova, až tolik pro to nedělá. Tihle chlapíci pro svá přání skutečně něco udělají, prožijí nekomfortní týden a svoji prosbu doprovodí modlitbou v každém kostele na ostrově. Z pohledu života ostrovana už moc víc udělat nejde. A jestli opravdu nějaký bůh existuje, veřím, že by měl splnit v prvé řadě přání těmto lidem, kteří pro to udělali maximum. Takhle průvod vypadá a takhle si zpívají.
Další zajímavou akcí, která tu za poslední dobu proběhla, byla minulý víkend vodní válka v ulicích Ponty. Lidé pobíhají po ulicích a házejí po sobě balónky plněné vodou. Rádi jsme si o akci poslechli u sousedů, podívali na teploměr a rozhodli se, že si to zkusíme a více o tom napíšeme spíš příští rok. Teď byla na takové radovánky skutečně zima. I když se prý této akce účastní obrovské množství lidí, ne každý je zdravý a dostatečně odolný. Tuhle za mnou přišel jeden ze zatím neznamých sousedů a spustil: Blabla..blabla. Na to se dá odpovědět jediné: “Engliš?”. Blabla. Tak nic, zkusím to, snažím se vysvětlit, že se jen učím portugalsky, tak pomalu prosím: bla-b-l-a bl-a bbbllááá bla. Tak nic, nepovedlo se, osvícení a pochopení nepřišlo, ale zkusil jsem to. Pán odchází a sousedka, která naši bujarou konverzaci zaslechla, přišla a anglicky mi vysvětlila, že se pán ptá, zda si může pro svou nemocnou dceru utrhnout pár listů eukalyptu. Tak jsem reagoval, že určitě může, jestli chce pustit a ona, že si natrhá z cesty… To je slušnost, co? Veřejná cesta, listy všude a on se zeptá, zda si může utrhnout. Margarýdě jsem pak příhodu vyprávěl s podivením, protože v ČR co je přes plot, tak je věc veřejná a ona vysvětlila, že tady ne. Strom je tvůj a pokud z něj někdo chce listy, musí se zeptat majitele – neuvěřitelné, co?
To by pro dnešek stačilo. Tak zase příště, až se opět objeví časová mezírka a nám se podaří jí vyplnit tvorbou oduševnělého textu 🙂 Mějte se hezky a držte si virusy dál od těla, ať nedopadnete jako my. My si na coronu už zvykáme, právě nám jedna napadla myš 🙂
