A rok se překulil

Po delší době – to proto, že je u nás spíše pracovně a času je méně než dříve – jsme konečně sepsali další příspěvek. Je o tom, jak jsme vítali Nový rok a zavzpomínáme na časy předvánoční a vánoční. Je tomu už měsíc, co se naší oblastí prohnaly obrovské větry, které nám popravily dalších 10 banánovníků. Déšť nepřestával, po stráních stékaly přímo potoky a to chladno a mokro mě dostalo až do postele, kde jsem si sám pro sebe generoval teplotu blížící se čtyřicítce. Nepříjemné nemocné období vyšlo přesně na vánoční svátky, ale díky domácí péči a novým zážitkům v novém kraji jsme ho přežili a i něco hezkého prožili. Přišly totiž Vánoce, místní “Natál”.

Smutná záležitost – takhle dopadly některé banánovníky.

Vánoce jsme si užili bez zbytečných stresů. Žádné velké úklidy, žádný velký stromeček, žádné zbytečné dárky ani velké večeře. Stačilo nám trochu víc poklidit, udělat pár řízků a bramborový salát a užívat pohodu stědrovečerního večera v klidu, u hororové komedie 🙂 Tak klidný Štědrý den bychom přáli všem, kteří svými přípravami tráví i několik dnů před svátečním večerem jen z tradice. Vše bylo tak trochu po našem a drobnými úpravami jsme si svátky připomínali. Tak třeba jmelí zastoupila větvička bezejmenného stromku z našeho lesa a když se tyto větvičky skamarádily i s větévkami eukalyptu… objevil se nejkrásnější vánoční stromek na ostrově. 🙂 Špička z citrónu, o zdobící funkci se postaraly čili papričky, stuha nahradila řetězy a dole…  ovocné dárečky vyvolaly pocit hojnosti 🙂

To sousedi nic nepodcenili a již týden dopředu zahájili přípravy, aby Natál proběhl hladce a v křišťálové čistotě. Pro místní má tento čas samozřejmě jiný význam než pro nás – alespoň pro nás nevěřící. Jsou to velkolepé oslavy a jak jsme zmiňovali minule, provází toto období i další akce a slavnosti, které jsme mohli také poznat.

Jak jsme psali, na Boží hod vánoční – den po Štědrém dnu – jsme byli pozváni na návštěvu k sousedům, na ukázku vanočních tradic zdejšího ostrova. Na lince se shromažďovaly všechny vánoční dobroty, jaké se k daným svátkům vztahují, přidali jsme naše řízky a salát. Ale že těch jejich pochutin tam bylo – hotový vánoční švédský stůl; každý si mohl vybrat, na co měl chuť. Celé vánoční hostině vévodila pečená chobotnice (prý nejvíce tradiční pokrm vánočního stolu na Azorech), nechyběly ryby, kuře a klobáska a různé sladkosti.

Po slavnostním obědě a troše příjemného povídání jsme se přesunuli ke stromečku. Byť byl umělý, vypadal velice pěkně a opravdově (a i s malým betlémkem).

Rozdali jsme si pár dárečků a dopřáli si radosti z rozbalování a hraní společně s nejmladším členem našeho vánočního gangu. Gilermovi jsme zabalili svítivé tyčinky z Čech. Buď tu moc k vidění nejsou nebo nám chtěli udělat radost – ta skromná hračka měla docela úspěch. Staří žasli nad chemickou reakcí a mladí pomáhali tvořit svítivé tvary ze zázračných trubiček. My jsme zase velmi přivítali a ocenili naše dárečky – dostali jsme úžasně teploučké ponožky.

Rui si našel povedenou zábavu v podobě listování získaným českým nástěnným kalendářem – a vyslovováním názvů pražských náměstí portugalským jazykem. Bylo to veselé. Při této příležitosti jsem si musel Ruiovi postěžovat, jak zbytečné je přece měnit výslovnost jednotlivých písmen jen na základě jejich pozice ve slově nebo v závislosti na tom, jestli je obklopeno samohláskami nebo souhláskami. Zlatá čeština, čtu to, co píšu – jak snadné! (Vlastně až na tu haldu vyjímek v tolika pravidlech – možná bych si vypůjčil slavný slogan ze Slunce, seno, jahody: „Řeknu si: svadba, svadební košile. No co slyšim? D, píšu T, troubo!“)

Malá vsuvka k legráckám s portugalštinou: Google překladač nás občas svým překladem zaskočí a raději už ho kontrolujeme zadáním obráceného překladu. Objevili jsme tajnou ingredienci překladového algoritmu a práskneme to teď na něj. Milý překladač totiž nepřekládá přímo z portugalštiny do češtiny, ale “pomáhá” si angličtinou. Když se totiž snažíte přeložit jednoduché slovo “sobrou” z portugalštiny, dostanete místo správného “zbytek” naservírovaný překlad “vlevo”. A proč? No protože slovo “zbytek” je v angličtině “left”, tedy stejný význam jako české “vlevo”. Nebo slovo “bicho”, ve skutečnosti česky “brouk”, Google translator přeložil jako “chyba”. Napadá proč? No, brouk je v angličtině “bug”, což je v IT slengu “chyba” 🙂
Tohle rozesmává zatím jen nás, sousedi to samozřejmě nechápou, jen se někdy dočkáváme od nich nechápavých pohledů, když zmíněná nalezená slova použijeme úplně špatně.

Zpět k svátkům a návštěvě… Po skončení příjemného posezení u sousedů mladí pokračovali v rodinném kolečku (vyrazili k dalším rodičům a prarodičům) a my se šli nachystat na předesílaný příchod místních kostelních vyvolenců, kteří měli přijít žádat jakýkoli hmotný i nehmotný příspěvek na provoz kostela. Jak jsme zmiňovali minule, naše zákoutí ulice je na pomezí dvou obcí, a proto přišli jeden den kostelní koledníci z Capelasu a následující den ze Santo Antónia. Probíhalo to podobně, dokonce byli vyvolenci i stejně oháknutí. Zazvonil zvonek, blablabla něco portugalsky, ukázka Ježíškova miminka a prosba o dar. A tak jsme jim taktně zatajili, že s panenkami si mají hrát spíš holky a za jejich celodenní okružní výšlap je obdarovali banány a guávami. Dar přijali, poděkovali a vyrazili o dům dál. Nutno pod čarou přiznat, že je k nám určitě poslali sousedi, protože nás spíš chtěli koledníci, jako nevěřící přistěhovalce, vynechat. Jsme moc rádi, že jsme se mohli také zapojit do místních tradic a nedopadli jako na helouvína (tehdy nikdo nepřišel).

Co napadne člověka vyrostlého v ČR: nevypadají někteří, jako kdyby šli spíš nějaký dům vykrást? 🙂

A tohle nám vánočně ozdobilo capelaské náměstí – velký betlém, sochy ve velikosti normálních lidí.

Na radu sousedů jsme také vyrazili na výlet do Furnasu, abychom poznávání oslav Natálu doplnili prohlídkou nazdobených vřídlových míst. Jde o vyhlášenou vánoční výzdobu na ostrově, tu jsme si nesměli nechat ujít. A protože je nejlepší prohlížet v noci, vzali jsme to přes Connie. Dlouho jsme s ní nemluvili a hodilo se zkrátit si čekání na večer. Connie je srdéčko čisté a neobyčejně energické a pokec v neexistující angličtině (o tom dále) nám přišel vhod. U Connie je vždycky pohoda. Naše kamarádka strávila 10 let na Bermudech a tam se naučila anglicky – ovšem jen mluvit, ne psát. Její angličtina tím neztratila prvky portugalského šišlání, a proto je její šišgličtina celosvětový unikát. S Connie se dá mluvit o všem, všechny dialogy doprovází její smích a zašišláme si s ní vždy rádi.

Konečně jsme si pořídili její foto s Lolou, stejně energickým a bláznivým pejskem.

Tehdy jsme si i domluvili návštěvu na další neděli a mezinárodní oběd. Naše vrchní kuchařka Eva připravila inverzní řízky a Connie salát z hranolek, vajíček, cibulky a tresky, místní nejoblíbenější ryby. No dobrota na druhou a opět parádní den. Ale vzdálilo nás to teď úplně od předchozího tématu – tak už jen jedna fotečka.

Vraťme se na ten výlet do Furnasu. Cestou jsme se ještě zastavili na místě, které je k vidění na mnoha prospektech Sao Miguelu, jen my ho zatím míjeli. Jedná se o kostel Nossa Senhora da Paz u Vila Franca do Campo, stojí na kopci a vede k němu asi stovka schodů. Kostelík s vyzdobeným schodištěm je moc pěkný a výhled na moře se zapadajícím sluníčkem opravdu úžasný, ale teda řeknu vám, koukněte, jak je to vysoko, úplně se až bojím si představit, že tam třeba někdo chodil vícekrát než jednou denně. I autem se z města dole jede opustěnou cestou pěkně dlouho. Pěšky bychom to šlapat nechtěli – místní mají holt “boží” fyzičku.

No a nakonec jsme dorazili do Furnasu. Krása, celý vulkanický konec Furnasu byl pokryt světelnou šou, která opravdu předčila očekávání. Špatně se to popisuje, mrkněte na fotky instalací uprostřed vřídel – čmoudících smradíků.

Přes probíhající vánoční svátky se mi podařilo vyléčit se ze sužující choroby a mohli jsme vyrazit do Ponta Delgady užít si Silvestra (místní název Silvestr nepoužívají, mluví tu o “Fim de ano”, což znamená “konec roku”), trochu se opít a pak se vrátit autem domů. No co, co… tady se to může.

V Pontě měli pro lidi na Silvestra připravený celovečerní program. Že bychom si ho tolik neužili, přijeli jsme až na koncert místní punkové skupiny (tomu výběru se trochu divím, tady jsou všichni takoví… klasičtí) a hlavně od půlnoci na vyhlášený 10timinutový ohňostroj. Všechny skupinky lidí kolem nás si přinesly svou lahvičku stejně jako my, před půlnocí pěkně protřepaly – a šumivé gejzíry v prvních sekundách nového roku pak spustily veselí, následovala novoroční přání (někde možná i předsevzetí) 🙂  Vychutnávali jsme své bublinky a začalo to nebeské představení. Tady na ohňostrojích nešetří, bývá ta podívaná určitě za pěkných pár… Nestřílí se tu z jednoho místa, ale z celého 400 metrů dlouhého mola. Vážně nádhera s efekty, hlavně zvukovými, které jsme takhle zatím nezažili. Rachejtle jako by předvedly secvičené vystoupení připomínající rytmickou skupinu Stomp. Nebýt přímého zásahu šampusem od spoluslavících před námi, byl by tento parádní večer skončil bez chybičky.

Tak něco fotek z akce.

Vánoční i novoroční oslavy jsou tedy za námi a vrátily se normální dny s všudypřítomnou zimou. Krb totiž stále nestojí. Vzhledem k tomu, že s námi dodavatel po emailu nekomunikoval a na naše dotazy k termínu implementace krbu nereagoval, oslovili jsme přes Gilberta Mária, aby se Rykárda zeptal, co se děje. Vrátila se strohá informace. Čeká se na trubky, možná čtrnáct dnů, než dorazí z kontinentu (tak tady říkají Portugalsku) a neodpovídal jsem na mail proto, protože jsem neměl čas. Trubka k trubce sedá… A tak čekáme, teda spíš vymrzáme, dál.  Ale nevzdáváme. Nepřijde vám snad zábavné vidět, jak se doma už i při močení kouří z mísy? 🙂

My už na stav začínáme přivykat, pravá ruka si na práci s myší vezme rukavici,  tělo spolehlivě zahřejí tři vrstvy a župan, ale chudák Milka mrzne. Naše pokusy o pomoc se nesetkávaly poslední dobou s pochopením a Milka i vyhřívané dečky začala ignorovat. Až později jsme zjistili pravý důvod.

Začněme tím, že se na naši zahrádku občas přijde podívat kočka ze sousedství. Vypadá nebojovně (na rozdíl od místního kocoura), proto jsme se shodli, že bychom mohli Milce dopřát kamarádku a přestat ji vyhánět.

Ona se stejně moc zahnat nedá – její obří skoky překonají veškeré překážky a někdy se nám chodí z výšky vysmívat.

Najděte na obrázku dvě kočky.

A tak jsme jí tolerovali občasné návštěvy. Vše vypadalo v pohodě, až na to, že se Milka chtěla asi hodně zalíbit a začala o sebe víc pečovat. Neustále si hladila srst, vylízávala špinavá místa a péče o její vzhled se stala prioritou číslo jedna. Nevěnovali jsme tomu příliš velkou pozornost, jenže situace se pak začala zhoršovat a Milčina péče se změnila na nahodilé vřískání, poskakování, neutuchající drbání a tvorbu strupů na krku… no, následný rozbor jejích černých mikro kousíčků z krku objasnil situaci: Milka dostala poprvé v životě blechy. Nová kočičí kamarádka se nám tak postarala o zábavu s odblešováním. Moc jsme si vyčítali nevčasné rozpoznání hlavního důvodu nepohody a urychleně dojeli pro pipety s přípravkem zabíjejícím tyto nezvané návštěvníky. (Jen taková vsuvka: zakoupená krabička měla obsahovat pipety tři, my však doma našli jen dvě. Takže přesto, že byly krabičky s antiparazitikem zamčené, někdo si prostě jednu odstřihl – nejspíš zaměstnanec obchodu, majitel kočičky. Reklamaci zkoušet nebudeme, a tak zůstává jen užitečná, naštěstí nepředražená zkušenost, že ne každý je na tomto ostrově tak božsky čistý.)
Po aplikaci Frontline Combo a následných 24 hodinách máme zas naši Milku zpátky. Spokojenou, nedrbající se, klidnou mazlivou kočičku, která nám tak dlouho chyběla. Přípravek zabíjí všechna stádia blech, tak snad bude mít chvilku klid, alespoň na zahojení stroupků na krku. Zima je jí ale pořád. Je to vlastně nejvíc těšící se člen domácnosti na budoucí krb. A ten bude snad už každým dnem – zítra nebo za týden, měsíc…

A jestlipak víte, proč je nám taková zima, když nám tu uvnitř teploty pod 17 stupňů neklesnou? Eva povídá, abych moc nepoučoval, tak jen krátce o tom, proč to tak je. Teplota jako taková je tady skutečně v pořádku. Pokud se budeme držet teploty uvnitř, pohybuje se v drtivé většině případů přes den mezi 18-20ti stupni. A to je paráda, ne? Jak v tomhle může někdo mrznout? Asi většina při takové teplotě spí, tak proč nám tu u nás nestačí?

Základním rozdílem mezi tím, co máte vy a co máme my, je vlhkost. Ta je tu ve srovnání s tou v Čechách přímo nehorázná. Vlastně se nám nikdy nepodaří dlouhodobě vlhkost stáhnout pod 70%, v tomto období převládající hodnota je 75-80%. A tato relativní vlhkost (uváděná na zmíněnou teplotu 18-20 stupňů) je velmi znát, nejen v místnostech, ale i na oblečení a vybavení domu. Vše je takové navlhlejší, studenější a špatně se ohřívá. Tato všudepřítomná vlhkost bohužel při zahřátí vytváří svým odpařováním další zimu, a proto i když je teplota v místnosti na pohled pohodová, vlhkost ji výrazně pocitově snižuje. Pokud zkrotíme vlhkost, vytvoříme pohodu. Jenže my se ještě odvlhčovat učíme, každý špatný postup je zkrátka znát na vymrzlých rukou.
Když skončí léto a venku je 18 stupňů, pohodu si tu taky užíváme, ale právě že spíš venku. Doma chceme víc. Na ven si člověk vezme bundu, po návratu ji chce sundat. A tak je venku skutečně příjemně, ale dřív nebo později je potřeba jít domů… A pokud i tam máte 18 stupňů, jste ve vlhkém prostředí, nebaví vás neustále nosit teplou mikinu, dělat shyby nebo tančit a nohy mají kontakt s chladnou zemí… Pak je vám i v těchto krásných teplotách zima. Jediné, co pasivně opravdu zahřeje, je mytí nádobí. Tuto činnost nesnáším, ale jak říká Eva, je fakt, že alespoň ty ruce se příjemně prohřejí.
Zbytek zážitků dopovídáme už jen v obrazech.

Před časem se dostal z pastviny býk k nám na cestu nad zahradou a chvilku ohrožoval kolemjdoucí. No co vám budeme povídat, nic příjemného. Ještě že máme vrátka zelená a zrovna došla červená trička.

Náš ochránce, Gilbertův pejsek Panther. Cizí dům, cizí střecha, ale není třeba se omezovat, všechno je tu všech a pro všechny a stejně to všechno patří přírodě 🙂

To na pozadí ignorujte, to je práce. Jde o to, co je za oknem. Takhle se daří našim dovezeným a zakázaným rostlinkám. Čekají doma v květináči na jaro, bojíme se, aby je ty velké deště nevyplavily. Na libeček se nějak dostaly mšice a kompletně ho osídlily. Museli jsme ho postříkat pesticidem (aby nám v polévce více chutnal 🙂 ) – a zbavit ho chemickým postřikem hmyzu, kterému, byť tuto plodinu v životě neviděl (na ostrově libeček neznají), tak zachutnal, že nám skoro nic nechtěl nechat.

Však my taky rádi ochutnáváme, co jsme nikdy nejedli, a leccos vítáme coby zpestření jídelníčku. Za pár korun je ke koupení v místním krámu “caiota” neboli čajot. Chutná to podobně jako kedlubna.

Líbí se tahle fotka? Rybko, rybko, rybko… Nekoupili jsme, ale ta kompozice nás očarovala.

A tabáček kvete, krása… I když, co s tím? Já už nekouřím a Eva přestává. Ale krása – na to, že je konec ledna…

Nejvhodnější a jediné správné využití infra panelu ve vlhkém prostředí. Milka se po dlouhé době takhle “rozbalila”.

Tak nastřádaná zásoba je pro dnešek vyprázdněna. Děkujeme za váš zájem a starost, užívejte nový rok dle svých představ, naši milí blízcí a přátelé tam za mořem, dalekými horami, řekami a lesy..