Dnes začneme povídáním o našem nekonečném snu – o přestavbě. Po konzultaci se Sofií, naší architektkou, kterou nám dohodila Connie, jsme se nemohli dočkat výsledku její analýzy dostupnosti stavebních firem a odhadu cen. 14 dnů po termínu nám konečně napsala a svým mailem spláchla veškeré představy o dokončení přestavby do prázdnin. Že prý je toho teď hodně a nejbližší její známé stavební firmy budou k dispozici v září příštího roku. No hrůza, horší zprávy jsme obdržet nemohli. Takový výsledek jsme nedokázali přijmout a z toho rozčarování se rozhodli osvojit si veškeré zednické a instalaterské práce. Tak my si to postavíme sami!
Odhodlání obrovské, ale pochybnosti o kvalitě provedené práce narůstaly při procházení požadovaných úprav. Teda jestli tohle dáme… Začali jsme se zajímat o to, zda se tu dají někde půjčit stavební stroje. Třeba míchačka. Náhodou jsme na pravidelném školení portugalštiny u sousedů dostali možnost prohlédnout si (a pochválit), co už jim dělníci postavili. Mají krásnou obrovskou garáž, venkovní zdi lemují příjezdovou asfaltovou cestu do garáže a vedle se dostavují další dvě menší budovy. Sušárna na prádlo a bouda pro psy. Ale to je panečku bouda – budova 2×3 metry a vysoká tak 2.5 metru. Co proboha budete pořizovat za další psy? Maxipsy? Nebo kolik pater bude psí domek mít? 🙂 To byly naše dotazy při úsměvném tématu “bouda” – totiž spíš garsonka pro psy. A pak jsem ji uviděl! V rozestavěné sušárně měli stavebníci míchačku. Zeptali jsme se tedy, kde se to dá zapůjčit a co vše mají. Prý 5 EUR na den je stojí všechno. Dobrý, říkáme si, budeme si tu moci půjčit vše a vrhnout se v následujících týdnech na učení všech stavebních oborů, jejichž studiem a praxí profesionálové stráví řadu let. Ale my si věříme – nebo ne? Když jsme měli se sousedy tak rozmluvíno, poptali jsme se na další – kde se prodává materiál a kdo by nám ho pomohl přivézt. A co pomoc, konzultace dělníků? Gilberto slíbil, že se Mária (hlavní dělník, který u nich právě pracuje) zeptá. Následující den nás Gilberto svým specifickým voláním “Eva, Ota” vyvolal před dům a že k nám odpoledne přivede Mária a probereme s ním, co vše tu chceme dělat a jak by mohl pomoct. A události dostaly spád. Dorazil Mário s Gilbertem a začalo se vysvětlovat. Díky několikaletému pobytu Mária na Bermudech jsme mohli v angličtině podiskutovat o tom, co za změny plánujeme. Po převyprávění všech bodů včetně ukázek míst, kde chceme úpravy realizovat, jsme se dozvěděli, že díky tomu, že není potřeba stavební povolení, všechny naše požadavky je schopen Mário s kolegou realizovat. Žádné projekty, žádné zbytečné diskuze, hledání prostředníka – architekta nebo stavebních firem. Všechno nám udělá Mário! Dokázal odhadnout i cenu za materiál, vypočítal cenu za práci a nahrubo odhadl termín zahájení přestavby: duben 2020. Byli jsme úplně unešeni, že to je tak snadné, stačí jen znát ty správné a šikovné lidi. Mário je navíc z Capelasu, takže to bude mít kousek a sousedi se o něm vyjadřují jako o spolehlivém a velmi kvalitní práci odvádějícím pracantovi. Ještě dodělá dříve dojednané melouchy u dalších sousedů a pak přijde k nám. Tak snad konečně vše začne! Odhad stavby je zatím na 2-3 měsíce/2 lidi, tak uvidíme, jak stihneme termín prázdnin. Když jsme si tak povídali, všimli jsme si, že chlapíci jsou v tričku s krátkým rukávem. My navlečeni v několika vrstvách a stále vymrzlí, jak to dělají? A Eva dostala nápad. Zeptala se, zda by nevěděl o někom, kdo by dokázal jednu akci – krb – udělat dřív. Druhý den přišel na návštevu s Máriem Ricardo (taky v krátkém tričku). Proběhla opět povedená diskuze nad umístěním krbu a rozvodem tepla i do vyššího patra a výsledkem je cenová nabídka, kterou jsme dostali – a obratem potvrdili. Zahájení prací v půlce ledna. Chápete to? My možná budeme mít za měsíc konečně doma teplo! Mário přislíbil, že i když má práci jinde, najde si čas a o zednické práce okolo krbu se postará společně s příchodem krbu. Zlatí lidičkové, možná když nás viděli navlečené a přesto zmrzlé, zželelo se jim nás. Sláva, bude teplo a potom za pár dalších měsíců se snad dočkáme započetí přestavby! S oběma architekty jsme slušně ukončili spolupráci a začali zase vidět budoucnost růžovější..
To hlavní je tedy popsáno, ale ještě pár událostí stojí za zmínku. Sousedům se dokončení stavby blíží ke konci. Margarida během stavby jejich garáže parkovala před naším domem, ale jednoho dne její auto zmizelo. Aby jí ho tak ukradli… Začali jsme se strachovat a běželi podezřelou událost nahlásit sousedům. Dočkali jsme se nezadržetelného smíchu – prý tu krádeže aut neexistují! Večer jsme se na cigárku s Evou k tomu tématu vrátili a usoudili, že ukradnout něco, co si doma neschováte, je na takhle malém ostrově vážně blbost. 🙂 Zloděj by se mohl snad jen krátce projet nebo v současné zimě v autě ohřát. Jenže zmrzlí jsme tu asi jen my a Milka.
V noci už umí teploty pěkně klesnout a nezadržitelně se i vkrást dovnitř domu.
A teď se navíc přidal i velmi silný vítr. Má silnější nárazy než hurikán Lorenzo, který nás postrašil před časem. A tyhle podmínky mají panovat přes celé vánoce (tady je to k vidění). V nás to vyvolává strach z obrovského větru, vám na kontinent přínáší teplo. To teplo, které nám tu tak schází.
Zimu jsme zmiňovali minule a stále trvá. A asi se to jen tak nezmění, spíš jen k horšímu. Ricardo nám tu nechal prospekt krbů, tak se s Evou tajně chodíme do kuchyně hřát pohledem na obrázky s rozpálenými krby. Už abychom tu jeden z nich také měli. Do té doby musíme vydržet. Pomáhají i sousedé. Od naší hodné Margaridy jsme dostali rukavice, ty s uříznutými částmi prstů, abychom mohli pracovat na počítači (jak jsme zmiňovali minule). 🙂 Byl to skvělý dárek, sem tam je skutečně použijeme, když je myš tak vymrzlá, že se jí nedá ani dotknout. K dokonalosti to má sice daleko, ale ruce to oceňují. To naše Milka se nepřiobléká. I přesto, že je to kočka, přestala pelichat a má již docela hustou srst, totálně mrzne a vymňoukává si pobyt na něčím klíně. Už byla tak otravná, že jí Eva zřídila ohřívárnu. Z kartonových krabic jí sestavila boudu a na dno dala vyhřívanou dečku do zásuvky. Jedině tak je ochotná být i jinde než na nás a v nepravidelných intervalech dostává příděl drahého tepla 🙂
To my už si zvykli na mnohovrstvá oblečení a snažíme se řešit i starosti se studenýma nohama a rukama. Večer si dopřejeme potěšení a jdeme se na pár chvil ohřát k teplovzdušnému větráku. V noci jsme úplně zachumlaní v peřinách a po ránu nás v posteli zebe nos, uši a mě už i víčka očí. 🙂 Ale přežíváme, vidina tepla v budoucích dnech nás drží při životě.
Ochlazení začalo vadit i autobaterii. Když se Eva vracela z Čech a já měl v plánu pro ni zajet na letiště, zkusil jsem hodinu před jejím příletem nastartovat. Ozvalo se jen “uch, chrn, uch, u”. Našteští mi čas stačil na částečné doplnění náboje do baterky a pro Evu jsem tehdy dokázal v noci dojet. Baterka pak dostala plnou porci energie, ale budeme muset myslet i na ni – také je jí zima 🙂
Zato zahrada vůbec netuší, o čem tu píšeme. Jen se podívejte.
Papričky kam se podíváš a že “dávají”…
Mandarinky na pozadí už jsou taky hotové. Postupně sklízíme, vychutnáváme si čerstvě utržené mandarinky přímo ze stromu. Mají plno pecek, ale ta chuť za to stojí – lahoda.
Guávy taky zrají. Na jejich zařazení do jídelníčku jen velmi zlehka přicházíme. Ona vlastně nebrzdí jejich málo výrazná chuť tolik, jako jejich nerozkousatelná tvrdá semínka. Evě nevadí, já mám problém – když nemůžu kousat, vůbec si nepochutnám. Ale matka Příroda to tak vymyslela. Guávy jsou totiž primárně určeny ptákům. Jejich semínka uvíznou z trávicím traktu ptáků a ti je pak roznesou po celém ostrově, společně s jejich přírodním hnojivem. Takhle to vypadá po ptačím náletu na ty největší, nejlepší a nejsladší plody na stromě. Třeba nám tam ti pacholci i něco nechají. Nám a těm, které bychom mohli plody obdarovat.
A hele co nám roste v lese ze stromů. Musíme vyzkoumat, jestli se to dá jíst i opakovaně – místní houbičky z vlastního by moc potěšily.
Potěšení přišlo taky díky (opět, jak jinak?) našim skvělým sousedům. Pozvali nás totiž na 25tého. Budou doma s mladými – Flávií, Ruiem a Guilermem a pozvali nás, abychom viděli, jak vypadají tradiční vánoce na ostrově. Zajímavostí je, že každé město na ostrově a jeho přilehlá oblast je vlastně takový stát ve státě. Každý takový “kraj” má své odlišnosti v tradicích a přístupu k nim. A tak i přesto, že jsou od sebe obce pár kilometrů, používají místní rodáci své nářečí, mají jiné zvyklosti a třeba Vánoce (tady se jim říká “Natál”) se v rodném městě Ruie slaví 25tého a v Capelasu (rodném městě Flávie) 24tého. Rodinka má pak drobné rozepře i s rodiči, který je ten správný den na slavnosti, ale vždy nějaké řešení najdou. Jinak by to nešlo, vždyť Gilberto s Margaridou už museli zvládnout spoustu neshod – jsou spolu 40 let.
My se na pozvání moc těšíme, pořídíme nějakou fotodokumentaci a příště napíšeme, jaké to bylo. Máme v plánu přinést bramborový salát a pár řízků (možná i rybu), abychom mohli také ukázat, jak to chodí v Čechách. Budou to takové multikulturní a mezinárodní vánoce.
24tého a 25tého na ostrově probíhají průvody. 24tého z oblasti Capelas, do které patříme a 25tého ze Santo António. Vzhledem k tomu, že náš dům je na rozmezí obou měst, u nás se zřejmě zastaví průvody z obou oblastí. Měli by příjít slavnostně nastrojení “koledníci”, kteří přijímají dary pro jejich kostel. Tyto dary pak zpeněží prodejem před kostelem, a tím získají nějaké to další euro na provoz kostela. I my ateisti bychom chtěli přispět – na radu sousedů máme v plánu se podělit o banány, ty se prý následně prodají dobře. Tak uvidíme, jestli někdo dorazí nebo dopadneme stejně jako na helouvína. Jen snad nebudeme muset mluvit portugalsky, to nám totiž ještě moc nejde.
Na lekcích portugalštiny jsme probrali už 20tou lekci. Spousta slovíček a gramatiky. Nyní jsme změnili režim a na lekcích u sousedů se snažíme portugalsky mluvit. V rámci zdokonalování nám Gilberto už dříve stejně angličtinu zakázal, a tak si hodinu povídáme o jedné větě 🙂 Ale určitě nám to pomáhá, takže třeba v budoucnu stihneme probrat témat víc. Jejich snaha nás učit je příkladná. V poslední době Gilberto v hovoru s anglickými slovíčky strašně skrblil. Třeba začal povídat: “BlaBlaBlaBlaBla. Rozumíš?” Já: “Ne.” “Já BlaBlaBlaBla. Rozumíš?” “Ne.” “Já byl BlaBlaBla. Rozumíš?” “Ne.” “Já byl BlaBla krámu. Rozumíš?” A v tom se rozsvítí. “Jóó: Já byl dnes v krámu!” Ale i za takové úžasné výkony nezapomněl Gilberto nikdy pochválit. Jsme proste dobří! 🙂
A když jednou doma od učení portugalštiny utekly myšlenky k velikosti investice, kterou si dům přestavbou vezme, napadl způsob rychlého zbohatnutí. V našem lese jsou převážně eukalypty a my se dočetli, že eukalypty mají rády růst nad drahými kovy. Jednoduše tam, kde rostou eukalypty, musí být zlato! (Anebo taky nemusí, ale kdo by to neověřil, že jo?) Tedy jsme odebrali vzorky z našeho lesa a večer zkusili rejžovat zlato. 🙂 Zatím nic, ale držte palce, protože jestli se to nakonec podaří, tak si tady, po vzoru filmu “Dědictví aneb kurvahošigutntág”, koupíme všechny! 🙂
Náročné rejžování vyvolalo potřebu kompenzace neúspěchu. Naštěstí vydali novou hru na VR. Čekal jsem na ni 14 dní, v posledních chvílích před vydáním jsem odpočítával vteřiny a po uvolnění hned stáhnul. Je to vážně pecka, po dohrání prvního dílu se podle mne jedná o nejlepší hru na VR. Člověk se při hře bojí zlých robotů a s Evou hrajeme a postupujeme jen opatrně. Tenhle zázrak má jméno Budget Cuts 2, tady je ukázka.
Užívejte příjemné české svátky, příště napíšeme o těch místních.