Příliš života

Začněme vyprávěním o naší první zkušenosti s hurikánem – Lorenzem, jehož chvost se přes nás přehnal. Předpovědi se nakonec úplně nenaplnily a hurikán druhého stupně, který tu byl naposledy před 80ti lety, nás minul o pár stovek kilometrů. Pochutnal si však na západních ostrovech Azorů. U nás fičel prostě jen silný vítr – nic, co bychom tu už nezažili. My nováčci jsme však měli před příchodem hurikánu docela obavy, proto jsme o běsnění mluvili s Connie a sousedy a ptali se na jejich přípravu na ďáblovo řádění…

K našemu překvapení zde nikdo z místních hurikán příliš neřešil. Prostě zavřít okenice, uklidit lehké věci, které by mohly uletět a koukat na TV, kde budou informovat. Nic víc. Na to povídáme, že něco takového tu nebylo 80 let, klimatické změny na planetě každým rokem ukazují, že přestávají platit pravidla, která dlouhá léta udržovala zažité bezpečí… A vždycky stejná odpověď: “Klid, to bude dobré. Našemu ostrovu se to vždy vyhne. Vláda nás v případě nebezpečí varuje a hlavně – náš ostrov chrání andělé” 🙂
To my si nechali prostor pro velké ALE nebo KDYBY, které bylo ve vzduchu cítit, a na příchod se připravili více. Po důkladném odklizení všech předmětů z okolí domu jsme se vydali i nakoupit svíčky a konzervy pro případ výpadku proudu a uklidili se tiše bát domů. A pak už jen čekali a čekali… a ono nic 🙂
Měli pravdu, tenhle ostrov musí opravdu chránit hurikánoví andělé! Západní ostrovy dopadly hůř. V TV vysílali živé vstupy a bylo vidět, že fouká výrazně víc, ale ani tam nebyly škody moc zásadní, jen pár zaplavených ulic, o které se postaraly 20m vysoké vlny.

U nás dokonce i banánovníky vydržely,  ani jeden nespadl. Naopak. Rozhodly se, že si ten příjemný vánek užijí a další začaly plodit. Takto vypadá čerstvý květ banánovníku a jeho krásně se klubající plody.

I my na zahradě využíváme bujného růstu před pomalu se blížící zimou a zasazujeme nové plodiny. Naše svahy a políčka začínají pomalu vyplňovat dva druhy tabáku. Vzhledem k tomu, že se pro nás jedná o jednu z nejužitečnějších rostlin, náležitě se o něj staráme 🙂

Jenže bohužel nejsme jediní, kdo mají z bujného růstu tabáku (a nejen jeho) radost. Přemnožily se nám tu totiž housenky. Ty mrchy od rána do večera jen žerou a žerou a díky jejich nekonečnému počtu už začíná být jejich výskyt znát. Decimují nám všechno, co máme rádi. Začaly na rajčatech, postupně se přesunuly na zázvor, bazalku, rukolu a nakonec i na zmíněný tabák. Nezbývá nám nic jiného, než opakovat každodenní vyhlazovací rituály, ty nekonečné popravy, protože nic jiného na ně neplatí.

Nejprve nám bylo líto je zabíjet, ale domluva nepomohla a vždy se vrátily, aby sežraly víc a víc lístků. Rostlinky přestaly stíhat vytvářet listy dřív, než byly sežrány. Po několika nájezdech vypadá takové rajče poněkud směšně 🙂

Všimnete si na fotce něčeho zvláštního? Trochu to přiblížim na další fotce. Vidíte toho tvora na chudince posledním rajčeti?

Když to viděla Eva, vyskočila ze židličky a se slovy: “No tak to né, poslední chudinka rajče a bude mi ho žrát nějaká mandelinka…” Opatrně brouka shodila z rajčete, ale než se stihla vrátit a opět spokojeně usednout… rajče spadlo 🙂 Tak jsme se náramně pobavili a keříčku ukončili trápení – ten už rodit nebude 🙂

Na housenky a podobnou chamraď jsme pořídili i postřik, jenže moc nezabral. Když jsme o tom vyprávěli Connie, když přijela na navštěvu (o tom později), poradila nám, ať ho jdeme do obchodu vrátit, že na naše housenky nefunguje. No dokážete si něco takového představit udělat v OBI v ČR? “Dobrý den, koupil jsme si u vás prostředek proti housenkám, ale ty naše nezabíjí, tak jsme ho přišli zbylou půlku vrátit.” 🙂
K tomuto kroku jsme odvahu nesebrali, tak výrobci alespoň uděláme ostudu a zmíněný přípravek zveřejníme. Tohle nekupujte – na housenky to nefunguje! 🙂

Housenky nejsou jediným protivníkem, proti kterému bráníme naši zahradu. I tak hodní a užiteční tvorové, jako jsou mravenci, dokáží potrápit. Nemluvím ani tak o neplánovaných návštěvách těchto tvorů u nás doma, kdy si vytvářejí zkratku přes náš dům, protože ho nechtějí celý obcházet, mluvím spíš o záměrném napadání jednoho našeho ovocného stromu. Nejprve jsme mysleli, že si tam pěstují mšice, ale jak se ukázalo, mravenci záměrně nakousávají listy tohoho pro nás stále neidentifikovaného stromu (sousedi říkali, že to je něco dobrého, asi pomeranč) a živí se pravděpodobně jeho šťávou. Kdybychom to tak nechali, nikdy bychom plody stromu neviděli. A tak přišel další boj, protože jed na mravence se ukázal jako neúčinný, kmen stromu jsme omotali speciální lepící páskou.

Jenže se brzy ukázalo, že páska nechytá jen mravence.  Ano, byli první, kteří se na lepidlo vrhali plnou rychlostí. Přilepili se, zemřeli – a to přilákalo mouchy. Ty se také přilepily a začaly křidélky vytvářet neodolatelné zvuky pro další tvory, kteří je musí jinak složitě lovit. A tady jich bylo tolik a tak lehce dostupné… tomu přece nejde odolat. A tak se nám začaly přilepovat i ještěrky.

Začala tak záchrana, která se pár dnů opakovala každé ráno. Odlepování ještěrek a vysvětlování, že tam mouchy nejsou pro nic za nic. Některé ještěrky po záchraně jen trapně zdrhly, ale některé nejen že naslouchaly, ale dokonce se i po svých zachráncích proběhly, jako by děkovaly za záchranu.

Je zvláštní, že na stromě lepenka mouchy přitahuje, ale doma ne, tam jsme měli před časem totálně přemušíno. Jak už jsme zmiňovali minule, na mucholapky nám mouchy prděly a neměly nic jiného na práci, než nás celý den pravidelně otravovat – včetně Milky. K lovu much ale její rychlost nestačí – není uzpůsobena k lovení nečeho, do čeho se nedají zaseknout drápky. A tak jen vtipně poskakuje po místnosti 🙂 Ale i tyto úsměvné momenty dokáže zničit jiná moucha, která si vám sedne na nos. A nebo na ruku, na které pak společně s její vrstevnicí kopulují.
Museli jsme proto realizovat účinnější způsoby “ochrany” a nainstalovali síť do dveří. A ono to opravdu pomohlo. Další den mouchy prosily, abychom je pustili ven, seděly totiž na vnitřní straně sítě a dožadovaly se vypuštění ven – asi se jim u nás už nelíbilo. Není nic lepšího než vidět mouchy odlétat dobrovolně – bez zabíjení a uklízení mrtvol – a tak jim vždycky rádi otevřeme síť. Po pár dnech je po mouchách a my máme klid. Milka se to sice chvilku učila, ale už ani pro ni není síť problémem a prochází ven bez asistence.

Navíc si Milka navykla i na nový pelíšek u Evy v pracovně. Je paničce nablízku, vedle na stole, takže může vše pozorovat z výšky a Eva si konečně má kam sednout a pracuje zase ze své kancelářské židle, která doposud sloužila spíš k rozvalování kočky. Pěkně si umí pelíšek užívat.

Ale pozor, čeho je moc, toho je příliš. Přestaň na mě furt svítít tim bleskem, nebo na tebe vystartuju! 🙂

Mouchy nejsou jedinými tvory, kteří se stěhují do našeho vyhřátého domečku. Uvnitř se nám namnožili jiní tvorové, kteří si tahají svůj domeček za tělíčkem a hledají místo ke kuklení. Nevíme jak se tvorové jmenují a ani co jsou zač, ale Evu neuveřitelně štvou. Flávie nám onehdá řekla, že mají rádi prach, a tak jsou teď Evini největší nepřátelé, protože nepřímo poukazují na to, že tu zrovna nemáme hotelově naklizeno 🙂
Některým se už podařilo i přeměnit na poletujícího motýlka připomínajícího mola. A tak zatímco mě tito motýlci nechávají klidného, Eva každý večer obchází kouty a nemilosrdně je vraždí. Až jí vždycky smutně říkám: “Konečně tvoreček dotáhl svůj domeček do bezpečí, zakuklil se a nakonec spatřil svět z výšky. Nech ho, přežil tu část života plnou utrpení a přeměnil se na motýlka… A ty ho hned zabiješ.” Takhle vypadá v dobách, kdy ještě tahá svůj těžký domeček a hledá mírumilovné místo ke své proměně. Hezký není, ale má půl centimetru, skoro ani není vidět.

 

Ale konec stýskání si o hmyzácích. Máme i další novinky. Začněme našimi nejlepšími sousedy, kteří jsou tak neuvěřitelně hodní, že nás začali učit portugalsky. Margarýda dokonce někde stáhla a v práci vytiskla jednotlivé lekce a chodíme k nim 2-3x týdně na učení. S použitím základní angličtiny nám vysvětlují skloňování, výslovnosti a věškeré anomálie, které portugalština má. A že jich má. A dělá jim radost, když Eva zkouší zplodit sama nějakou tu větu v portugalštině. A já jsem rád, že budu mít bezva tlumočnici 🙂
Jako projev vděčnosti jsme začali na návštěvy nosit nějaké dobroty a další drobnosti. Zkusili jsme přinést večeři, protože když nás učí a nemají čas vařit, tak aby měli co jíst 🙂 , někdy co Eva nepekla, zmrzlinu a podobně. Jenže sousedi nechápou, že je to poděkování a začali také něco dávat. A tak vlastně provádíme takové výměnné obchody.
Dostali jsme speciální kořeněné lupiny, ananas…

který byl tak úžasně sladký a dobrý, že jsme v životě nic podobného nejedli (místní produkce) anebo třeba neznámé ovoce, které má sice pecky, jaké nelze rozkousat – jen spolknout, ale je to náramná dobrota. Prý guáve…

Sousedi jsou prostě jedničky a máme je tuze moc rádi. 🙂

Mezi lidi, které tu máme moc rádi, patří i Connie. Pozvali jsme ji na neděli na návštěvu. Den předem jsme jí poslali mapu, kde bydlíme, vč. navigace. Jenže on se jí ještě před příjezdem vybil mobil a jela naslepo. Nemohla nás najít ani zavolat. Ale poradila si. Zastavovala lidi na ulici a ptala se, zda nevědí, kde tu nově bydlí lidi, kteří mluví jen anglicky 🙂 Asi jich moc není, takže nás skutečně našla 🙂 a strávila s námi hezké odpoledne. Při procházce zahrady a lesa byla ohromena různorodostí a velikostí pozemku. Její neustálé otázky: “…a to ještě nejsme na konci?” nás usmívaly. Těšilo nás, že jsme ji mohli konečně pozvat k nám domů a zahrnout napečenými dobrůtkami. Pěkně jsme si u kafíčka popovídali a Eva dostala obrovskou kytku i s vázou. Moc příjemná návštěva, která nám opět dala pocit, že tu nejsme až tak úplně sami mezi lidmi, jejichž řeči nerozumíme.

A příště snad už něco pozitivnějšího i o našem pokroku. Ve středu k nám dorazí architektka, kterou nám Connie doporučila. Je prý velmi dobrá a navíc je z její rodiny, tak snad se nám už konečně podaří spustit rekonstrukční plán. Architekt, s kterým jsme měli přestavbu rozjednanou, totiž zklamal – napsal, že kvůli jeho zaplněnosti by se dal náš projekt realizovat až v dubnu příštího roku. A to se asi vážně po..zbláznil.
Tak držte palce, ať už to tentokrát vyjde.