Mokré období

S některými z vás, co čtete naše příspěvky, jsme mluvili a byli jsme tak trochu i zasypáváni úžasem, jak krásné Azory jsou, jak dobře vše zvládáme a v jakém že to jsme ráji, jak musí být užasné zde žít. Ale musíme vše uvést na pravou míru. V příspěvcích vás nechceme otravovat věcmi, které nejsou zábavné, příjemné a nebo dokonce které pro nás znamenají starosti. Příspěvky jednoduše obsahují výcuc všech zajímavostí nebo popisují příhody, které se nám staly a převažují pochopitelně ty pozitivní. Snažili jsme se nepsat nezajímavé, nepříjemné nebo nudné. Vězte však, není zde vše jen růžové, musíme se také se světem občas poprat, abychom mohli zažít něco hezkého, co později zveřejníme. O některých chmurách dále v textu a ty další mají zůstat nevyřčeny.

Byla aktualizována stránka Jak za námi

Z takových občasných neúplně dobrých dnů nás umí vytáhnout návštěvy. A nejlépe z Čech. Kdo by to byl čekal, měli jsme tu další návštěvu typu: “A nemohl bych se zastavit?” 🙂 Bylo to velmi příjemné, rádi jsme strávili hezké chvíle s fajn lidmi, přimělo nás to opět projít ty (byť pro nás již známé) krásy ostrova a odpojit se od všedních starostí, které jsme zatlačili do pozadí alespoň po dobu pobytu naší navštěvy. Stranou jsme museli odsunout také dopsání dalšího příspěvku, a proto o naší návštěvě až příště, teď chceme dohnat informační ztrátu z doby, než přijeli. Omlouváme se za další prodlevu, ale ono se to nezdá, průměrná doba na sepsání příspěvku a jeho četné korekce nás obou vyjde zhruba tak na 12 hodin práce.

Abychom dokončili vyprávění z posledního příspěvku a podělili se o náš přístup k pojídání mořských potvor (ne vždy chutnají a nebo naopak nechutnají, protože mozek se odmítá srovnat s faktem, že jsme pozřeli něco takového), tak už máme jasno: dokud vše nevyzkoušíme, nebudeme vědět, co jíme (čti: co nám chutná) a co ne. Po úpravě jídla se totiž vzhled pojídaného tvora výrazně mění – hlavně kvůli úbytku vody. A to, co vypadalo před uvařením opravdu reálně živě a tedy k pozření naprosto odpudivě, vypadá na talíři velmi chutně 🙂 Tady ukázka.

Takže baštíme dál vše, co jsme ještě nejedli, a do budoucna uvidíme, k čemu se ještě vrátíme. Chobotnice je rozhodně na seznamu poživatelných potvor. Byla báječná!

Vaření byla jedna z našich vnitřních zábav, kterou jsme předchozí skoro 4 týdny zažívali. To byla totiž doba, kdy u nás bylo období dešťů. Ne, že by se u nás něco takového mělo vyskytovat, ale přesně ten pojem prožívané období připomínalo a i pro místní byla tato doba krutého bičováním deštěm a vlhkostí překvapivě dlouhá. Pár dnů po našich deštích se začal formovat hurikán Dorian, který si později pohrál s Bahamami. Máme takové podezření, že právě u nás nasbíral potřebnou energii a oblačnost a pak se doformoval na ničivé monstrum. Při sledování Windy jsme si mohli všimnout, že pás oblačnosti několik týdnů rotoval přesně nad námi. Neodcházel, nerozpouštěl se, rotoval a mohutněl – a to je neobvyklé chování. Takže z toho, co pro nás byly čtyři týdny deště, vznikla možná pro Bahamy konečná. I přesto, že se již hurikán rozpadl, stále má vliv na pohyb větru a oblačnosti postupující severovýchodně. Takže nemusíte mít strach, trochu si z něj taky užijete, posíláme vám ho jako naředěnou ochutnávku – kdo ještě neslyšel o azorské anticyklóně nebo jak funguje? 🙂

Ale nemějte nám to za zlé. My za to v podstatě nemůžeme, také jsme z toho měli pramálo radosti. Nejen, že se náš život změnil na trvale vnitřní, ale navíc nás začala trápit vlhkost. A to tak, že jsme ji nebyli schopni vypudit (vyvětrat) vůbec nikde a z ničeho. Zatímco venku byla relativní vzdušná vlhkost 91%, uvnitř jsme bez problémů dosahovali hodnoty 85%. To už zbývá pro vodu jen 15% prostoru ve vzduchu, než se změní v páru a na pocit, že jste u plaveckého bazénu navštívili parní kabinu. Taková vlhkost se promítne na všem, co dokáže, byť minimálně, uchovat vodu. Sedačka mokrá, oblečení nevysychající, postel, ručníky, kožešiny, potahy, ubrusy, toaleťáky… všechno navlhlé a nic se s tím nedá dělat (a zejména ta poslední položka ze seznamu zamrzí 🙂 ). Všechno se kazí a začíná plesnivět. Třeba banány – co je ještě banán a co už octomilky?

Octomilek se namnožily hrozné mraky. V Praze, když jsme odstranili zdroj jejich zájmu, tak postupně do pár dnů samy vymizely. Tady ne, už je tu chováme třetím týdnem, nemají co žrát, vše uklízíme a ony stále poletují a hledají nějaké zbytky k snědku 🙂 Na mucholapku nám kašlou – jednoduše nesmrtelný druh octomilek s výrazným smyslem pro humor.
Další škodu, kterou způsobila vlhkost, utrpěl ponk. Má totiž dřevotřískové desky a ty po dostatečném nasátí vlhkosti začaly mohutně plesnivět a dokonce se i mírně propadly. Zahájili jsme boj nákupem silného prostředku proti plísni a pokračovali pak natřením zatím zkušebního vzorku speciálním přípravkem, který by měl dřevo napustit akrylovými látkami, aby nechtělo sát tolik vody. Teď vše testujeme, ale vzhledem k tomu, že období dešťů mezitím skončilo, analýza úspěšnosti procesu se odsouvá.
I přesto, že je v dnešních dnech již vlhkost v normálu (60-75%), přikládám vám na fotografii níže náš teploměr/vlhkoměr, který porovnává údaje venkovní a vnitřní a radí, kdy je vhodné větrat a kdy ne, abychom dosáhli co možná nejvíce optimální vlhkosti v domě. Schválně si všimněte, že obrázek radí v žádném případě nevětrat (ikona přeškrtnutého otevřeného okna) a to i přesto, že venkovní relativní vlhkost je 59% a vnitřní dokonce 73%. Důvodem je právě ono slovo “relativní” vlhkost (čím je teplota vzduchu vyšší, tím více páry/vlhkosti může v jednotce objemu být, více zde). No a v tomhle zmatku, velkých rozdílech a neustálých změnách jsme se učili bojovat s vlhkostí.

Tento náročný a z velké většiny marný boj s vlhkostí nás přesvědčil o nutnosti pořízení efektivnější zbraně, protože zvýšená vlhkost se hlavně v zimních měsících bude opakovat. Zakoupili jsme tedy kondenzační odvlhčovač, který velmi účinným způsobem vlhkost ze vzduchu uvnitř vychytává. Dokáže to překvapivě rychle a je až s podivem, kolik vody ve vzduchu našich místností skutečně je. Toto zařízení dokáže za 4 hodiny vychytat vodní páry ze vzduchu místnosti a zkondenzovat 3 litry vody k vylití. A to pořád není vysušeno, i po takové operaci zůstavá stále v místnosti vlhkost vzduchu 65%. Ale právě zmíněných 65% už je pro nás komfort, který zde na ostrově zažíváme bez pomoci málokdy. Takhle naše žíznivá mašinka vypadá.

Důvodem našeho trápení s mokrem a vlhkostí je překvapivě krása všude kolem. Ostrov je totiž právě kvůli této vlhkosti tak krásný a živý. Před časem jsem zmiňoval úrodnou půdu, která se na ostrově vyskytuje a nabízí snadné pěstování různorodých druhů plodin. Trochu jsem posurfoval a zjistil, že většina místní půdy je spraš. V těchto končinách je to vlastně z části zvětralá nejvíce zastoupená surovina ostrova – lávové kameny, zbytky vulkanického popela z minulosti a vyvřeliny, které se působením podmínek, počasí, času a dalších okolností proměnily na miniaturní písek. Zdejší hlína se z největší části skládá z miniaturních částeček – časem namletých kamenů, které vznikly vulkanickou činností. Taková půda dokáže snadno absorbovat vodu a další živiny dodané jak odumřelými rostlinami, tak od zástupců živočišné říše, kterých je tu hlavně z jejího vrcholu dostatek (myslím tím nekonečné množství chovaných a na polích krmených krav a dalších druhů dobytka). Výhody takové půdy jsou zřejmé, půda nemá problém s okysličením a chová se jako ideální podklad pro rostliny. Jenže právě tato výhoda, která je pro celý ostrov zárukou hojnosti a zajišťuje krásu místní přírody, nám působí ony problémy s vlhkostí. Spraš totiž dokáže nasáknout vodu až do hloubky kolem 10ti metrů, tedy uchovat si obrovské množství vody do zásoby a později, když se nadzemí stane sušším, takto získanou vodu opět uvolňuje – k radosti všech rostlin – na povrch. Kytičky se radují, my však musíme odvlhčovat. Proto věřte, že než se alespoň většina nashromážděné vody odpaří, my vylejeme z odvlhčovače pěkných pár desítek litrů vody.

Jediným přínosem kapitoly vlhkého počasí bylo pozastavení značkovacích stop, jaké na dveřích na dvorek zanechával místní kocour. Několikatýdenní déšť ho odradil a přestal nám “chcát” na dveře a už se neukázal. Milka tak může chodit ven bez pocitu viny, že právě vstoupila na cizí území bez pozvání. Bydlí tu ona, ne nějaký cizí kocour, který je lepší leda v tom, že dokáže překonat plot, s níž si Milka zatím neporadí. Snad ji to ten místní kočičí darebák nenaučí.
V této době také Evě skončilo období, kdy třeba ve spánku/snu vědomě spadla z postele anebo bezdůvodně v noci chodila rozsvěcet 🙂 Přehnaně živé sny jsou už pryč a já o tom teď nesmím moc mluvit, takže pšššt.

Abychom si pořád jen nestýskali, přece jen máme i příjemné zážitky.

Těsně před začátkem ubrečeného počasí přišel jednoho dne Gilberto a svým typickým voláním “Eva-Ota… Eva-Ota” nás přivolal k povídání a domluvili jsme se na akci v našem lese. Na akci, kterou jsme pojmenovali “odpolední gril”, jsme se potkali my a naši místní nejbližší: Mararýda, Gilberto, Rui, Flávie a Gilermo. My obstarali slané malé pohoštění a pití a oni ugrilovali hlavní jídlo – velké sardinky a různé druhy masa. No prostě dobrota. Velmi povedená akce, která se protáhla do večera a pořád se jedlo, povídalo a pilo, měla pak za následek návštěvu Ruie, Flávie a Gilerma jestě v dalších dnech, aby si vyzkoušeli VR. Rui si asi časem něco takového také pořídí, tak třeba budeme moci zkusit nějaký ten multiplayer (hru pro více hráčů) – uvidíme. Bohužel na grilovací akci chyběl střízlivý fotoreportér 🙂 (například já měl 9×0,2l piva – místní velikost pivních lahví), takže foto chybí. VR návštěva zde.

Celá rodina se vážně povedla a jsme moc rádi, že máme tak báječné přátele. Víme, že je nesmíme zklamat a musíme stále pilovat portugalštinu, abychom si za nějakou tu dobu dokázali popovídat i v jejich rodném jazyce.

Při těch povídáních jsme se dozvěděli spoustu informací o ostrově a místních lidech, tradicích a dalších světových událostech, protože Rui se poměrně orientuje. Jedna z věcí, které stojí za zmínku, je tolerance alkoholu v krvi pro řidiče. Do 0,5 promile je alkohol tolerován úplně a až po překročení 1,2 promile začínají problémy. Při hladině 0,5-1,2 jde “jen” o pokutu. Tato tolerance nás mile překvapila a také jsem ji musel v následujících dnech vyzkoušet. A ono fakt – opravdu to funguje 🙂 Ale vzhledem v minimálnímu výskytu policistů na ostrově si nejsem jistý, zda informaci ověříme někdy sami při silniční kontrole. Musíme sousedům věřit.

Kolik může mít alkoholu v krvi pilot motorového paraglidu, to nám zatím není známo, ale už jsme párkrát tento stroj na místní obloze zahlédli. Víme i kde mají hnízdo a kolik to přibližně stojí.
To si tak jednou jdeme na obhlídku zahrady a nad námi právě takový piskloun proletěl. Třeba ho na fotce také uvidíte, je to ta tečka uprostřed 🙂 Ten je co? 🙂 Takže když náhodou za námi pojedete už podesáté a nebo pokud v sobě objevíte touhu vzlétnout hned poprvé, můžeme se po této “atrakci” porozhlédnout.

No dobře, trochu to přitáhnu…

 

A co dál jsme našli na zahradě? No hlavně to, co asi všichni už známe a čeho začíná být metrák. Podařilo se nám totiž asi zahubit jedem na myši veškeré útočníky na banány (myši jsou zde velké jako krysy a říká se jim “rátoš”) a teď nám je nikdo nežere. Krásně zrají a začíná jich být stráááášně moc. Pochopitelně si to většina načasuje na stejné období a zralých tak bude najednou několik stovek bananů. Něco rozdáme, ale jsem zvědav, co budeme dělat s tím zbytkem…

Banány naštěstí nejsou to jediné, na co se už móóc těšíme. Velmi vítaná změna při nekonečných banánových hodech budou mandarinky, je jich plný strom. Vedlejší stromek s mandarinkami tangerinkami – ke sklizni v lednu – letos nemá na stromě tolik plodů. Takže budou mandarinkové hody jen pár týdnů a pak opět zpět k banánům – ty plodí celoročně.

 

Závěrem poslední, ne moc veselá zpráva. Vzhledem k tomu, že se náš architekt stále neozval, chceme přestavbu začít řešit s jiným, totiž známým Connie, naší kamarádky z Relvy. U Connie jsme v minulém roce přespávali jako u hostitele služby Airbnb. Díky její otevřenosti a pohostinnosti jsme se hned po prvním dni spřátelili a ona se vlastně stala naší první blízkou osobou, kamarádkou, kterou jsme tu na ostrově objevili. Po našem přestěhování jsme ji byli navštívit až v srpnu, ale že právě přijela za ní na návštěvu její rodina, nebyl na povídání a pozvání k nám ještě čas. Každopádně tam padla nabídka, které teď chceme využít: zkusit jejího známého architekta a probrat požadované změny na domě i s ním.
Nějak se nám ta přestavba stále komplikuje 🙁

No a příště něco o návštěvě, která nás tutu středu opustila. Velké překvapení, neuvěřitelná rychlost organizace cesty a pobyt, který nás pobavil a potěšil. Naši hosté museli pocítit nepohodlí nedokončeného domu – spaní na nepohodlných místech, nedostatek místa na sezení a omezené možnosti stravování – tedy nezažili to, co bychom nabízeli daleko raději. Tuten pobyt však přežili a užili si sice krátce, ale o to intenzivněji poznávání krás ostrova. Snad se jim i líbilo, ale o tom všem až příště (tuší někdo, odkud tuti hosti byli?) 🙂