Ještě více ostrované

Zatímco většina lidí na Sao Miguelu zná Českou republiku (říkají “Republika Čšéka”) a docela dost z nich bylo na výletě v Praze (“Prága”), kde se jim moc líbilo – a pokud to navíc bylo v zimě, tak si tito návštěvníci odnesli hluboké zážitky ze setkání s mrazem – my nevíme nebo alespoň z počátku jsme nevěděli o místních končinách nic moc. Dokonce ani co jsou Azorské ostrovy vlastně zač. Když tu hodláme bydlet, musíme se nejen naučit místní krkolomný, neuchopitelný a nezapamatovatelný jazyk, který zní jako kombinace korejštiny, srbštiny a portugalštiny, ale také potřebujeme znát místní historii, zvyklosti a tradice. Tyhle mezery se snažíme stále doplňovat.

A s učením se má začínat pomalou a hlavně zábavnou formou. Proto jsme se vydali na další nový výlet doporučený Ruiem (manželem dcery našich sousedů) a poté na místní tradiční akci, na kterou upozornila Margarýda. Výlet tvořila cesta podél již nefunkčních, ale částečně zachovalých vodních elektráren, které kdysi zásobovaly elektřinou veřejné osvětlení velkého, tehdy hlavního, města Vila Franca do Campo. Ponta Delgáda se stala hlavním městem až poté, co roku 1522 zemětřesení a následné sesuvy půdy srovnaly město Vila Franca do Campo se zemí a zabily 5000 lidí. To se tu prostě někdy tak stává.

Výletní cesta byla opravdu povedená, nejlépe ji dokreslí fotografie.

Tento výlet zapadl do našeho poznávacího schématu a tak následoval večerní kulturní program. Nedaleko se konala zmíněná akce – místní slavnosti. V ten velký den probíhaly ve městě Vila Franca do Campo oslavy, kde se tvůrčí a uměleckou formou představovaly různé skupiny z jednotlivých blízkých oblastí ostrova. Projevovaly se většinou tancem, hudbou, zpěvem, moderátorka měla vždy pro zástupce připravené doplňující zvědavé otázky (jen nevíme jaké 🙂 )… Začalo to vystoupením budoucích prvňáčků, kteří po prázdninách nastoupí do školy. Střídalo se po deseti minutách – prostě taková kombinace vystoupení předškoláků, hasičů, radních a tanečníků v maskách a krojích – a všichni s vervou předváděli, co secvičili. Bylo to zajímavé, shodli jsme se, že to stálo za vidění. Ale hmmm, další rok už asi vynecháme. Tradice ano, zajímavost také, ale zábavu vnímáme jinak – a ta hudba – úúúú…

 

Objevili jsme zase další pěkné místo na ostrově, u Nordeste poblíž obce Achada. Mají tam krásně udržovaný park se spoustou vodopádů, muzeálních mlýnů, obchůdků, dá se posedět u kávičky nebo si dát krátký trek. Jak jsme mohli tak krásné místo přehlédnout? Dostali jsme se do těch končin v době, kdy jsme výletovali s holkami (viz. předchozí příspěvky) do Nordeste. Půlka naší sestavy se potřebovala zdržet na pláži (kluci a jejich balení a obráceně), tak jsme popojeli o pár kilometrů dál sami a natrefilii na tuhle krásu. Musíme nové místo hned zanést do naší mapy a příště blíže prozkoumat. Nestihli jsme pořádně projít všechna zákoutí..

 

Na výlet do parku Caldeira Velha nás také nalákaly holky, když si chtěly ohřát svá ve vlnách vychlazená tělíčka. Poprvé jsme tehdy vzali vyvenčit naši VR kameru. Tahle turistická atrakce je povedená oblast s vodopádem a několika kójemi, vyhřívanými zkroceným zemským živlem. Na fotografii je vidět hráz s přírodně vařící bublající vodou, která pak dohřívá velké kamenité vany a v nich naložené návštěvníky.

Místo připomíná Jurský park a nabádá k důkladnému průzkumu, po kterém se lze smočit v krásně ohřáté vodě. A zatímco holky řádily v přírodních vanách, my jsme zde pořídili 4 videa na 3D 360 VR kameru Vuze+. Doma jsme to hned vyzkoušeli na virtuální realitě HTC Vive. Výsledek je vážně dobrý, člověk má pocit, jako by tam opravdu byl, může se rozhlížet do všech stran a sledovat, co se kolem děje ve 3D, krásně prostorově. Obraz je sice rastrovaný, k dokonalosti má daleko, ale i tak máme radost. Je to taková první vlaštovka, první díl našich virtuálních exkurzí na zajímavá místa na ostrově, která hodláme  zdokumentovat a umožnit tak virtuální výlety ještě před naplánováním výletu skutečného. Čeká nás teď znovu všechno objet, natočit, zpracovat videa. Máme se na co těšit, tak si střádáme energii a občas se musíme i uvolnit, třeba v síti (když zrovna nejsme na ní – tam signál WiFi nedosáhne)…

Pro chvilky na nudění (zatím jich ještě moc nebylo) nebo uvolnění (ty jsme si párkrát dopřáli) jsme nainstalovali do oblasti před lesem houpací síť, kterou dostala Eva od kolegů z práce. Je skvělá a na parádním místě. Ovšem jak už to tak bývá, začátky nebyly jednoduché, chvilku trvalo, než jsme pochopili, jak síť natáhnout. Zpočátku to moc pohodlné nebylo 🙂 – takhle vypadal první “zádalom”  – naštěstí si Eva natrhla jen představivost o tom, co je to pohodlí, a dolů se vykulila po svých.

Po hodinách mnoha neúspěšných pokusů o navození pocitu pohodlí jsme to přece jen vychytali. Na současné výsledné konstrukci si může člověk jen tak lenošit a přitom koukat ze svahu na banány a hezkou krajinu našich a sousedovic končin. A nebo jen tak poslouchat ptáčky a vytuhnout. Lehátko umožňuje se i přikrýt, tak proč ne. Třeba to někdo vyzkouší i přes noc, jestli bude mít odvahu – v noci totiž vylétají noční ptáci a jejich zlověstný řev opravu budí hrůzu. Posuďte sami. (Neumíte pojmenovat toho původce?)

Ale přes den je poležení velmi příjemná záležitost, vyvolá to slastný pocit jako na fotografii níže.

A když už chcete zažít opravdové labůžo, stačí zatáhnout za provázek a pořádně se rozhoupat. A to je teprve něco… Jednou ztrouchnivělé lano, kterým je síť přivázána, asi praskne, ale co – bude stačit trochu oprášit prdelku, narovnat pár kostí a nahradit staré lano novým, u vietnamců zakoupeným (a přesto nečekaně drahým…).

 

To mě přivádí k další události a úvaze vzbudit našeho podnikatelského ducha. Měli bychom začít účinně bojovat s místním neduhem v podobě cen za čínské výrobky. Právě jsme totiž ověřili, že objednávky z Číny jsou s naším ostrovem kompatibilní, zásilku z Číny po měsíci opravdu pošťák přinesl. Na počáteční testování jsme objednali pás proti chrápání (vlastně nevíme na co, ani pro koho) – jednoduše látkový držák zavřené huby při spaní (kdo udrží zavřeno, ten přece nechrápe 🙂 ), ale obsah zásilky vlastně není vůbec zajímavý, byl vybrán pouze kvůli ceně okolo jednoho dolaru. Zato zajímavá je zkušenost, že se sem skutečně objednané zboží z Číny dostane, a to i ve variantě poštovného zdarma. Díky tomu zjištění by šlo mít vše, co je ke koupi u vietnamců na ostrově, za poloviční až třetinovou cenu. A to vypadá jako výzva k rozšíření našich podnikatelských záměrů. Ještě to budeme muset uchopit, trochu promyslet a vyzjistit, ale možná se rodí výrazná konkurence místním vietnamcům.

To, že je potřebu podnikání na ostrově pečlivě promyslet a započítat všechny varianty, nám připomněla zkušenost, kterou udělala Eva. Představte si, ona chuděra ztratila peněženku. Všechny doklady, peníze, kreditky. A to je na ostrově docela fajn, protože bez občanky se nedostanete ani do Lisabonu (přesněji do letadla, které vás tam jako jediné dopraví) na české velvyslanectví, aby vám zařídilo náhradní doklad. A když se přidají i peníze, ke kterým se nemůžete bez karty dostat, začíná být situace bezvýchodná.
Příhoda nakonec měla šťastný konec, peněženka byla pod stolem, z baťohu jen nepozorovaně vypadla, ale i tak se nesmazatelně vryla do našich pamětí. Událost nám pomohla leccos si uvědomit – tu křehkou existenční slupku na cizím místě, nástrahy života na ostrově v jiné zemi.

A pokud si užila Eva nějaké ty nervy s peněženkou, já si je užívám ve stolním fotbálku. Mé obavy se naplnily a s Gilbertem se už nedá hrát. Nejen že vítězný stav na mém kontě srovnal, ale dokonce během jiného dne skóre otočil a já se se svými třemi prohrami dostal na poslední místo žebříčku. Já to budoval několik dní a týdnů a on mi v jednom jediném dni ten hřejivý pocit mírné převahy vzal. Teď mě drtí už v každé hře, a to hraje převážně pouze pomocí dvou pák. Ještě třeba zjistím, že jsem měl jen mimořádně špatný den, ale jestli ne, pak mě ta hra vážně přestane bavit 🙂
Každopádně je u všech her velká legrace a když mou prohru počítá Eva v portugalských číslovkách, tak nějaký, i když zanedbatelný přínos to bezesporu má – vrýváme si portugalské počítání.

Při našich toulkách po ostrově jsme také narazili na tohle. Roste nám to skoro za barákem – obří satelity, které ještě v nedávné historii sloužily jako komunikační spojení s pevninou. Už to tam krapítek koroduje (portugalsky “koróša”), to jak vše už před desítkou let bylo nahrazeno podmořským kabelem, čili kvalitnější, spolehlivější, rychlejší a levnější formou komunikace. Ta monstra zde zbyla jen na koukání. Třeba areál někdy otevřou turistům, kdo by se nechtěl proběhnout po takové obrovské parabole?

Když to vidím, donutilo mě to vzpomenout si na náš nebohý zesilovač. Stále není opravený, prý Yamaha nemá skladem jednu z porouchaných součástek. Tak zněla informace před měsícem a zopakovali ji i teď. Zesilovač je už 4 měsíce v opravně a stále nic. Vedle televize stojí reprobedny metr a půl vysoké a zvuk se line z notebooku. Nezbývá nám zatím nic jiného než doufat, že se nakonec podaří zesilovač opravit.

Poslední kapitolou našich novot je uskutečněná návštěva architekta a prodiskutování změn, které bychom na domě chtěli provést. Pomohl nám i Gilberto, schůzky se také účastnil a doplňoval informace, které jsme nevěděli – tedy alespoň doufáme, protože jsme vůbec nerozuměli tomu, co si spolu říkali 🙂

Ovšem velké zásluhy má Míra, náš milý bývalý soused. Je to stavební inženýr – projektant a připravil nám požadované změny vnitřních úprav v řeči, které náš “architekt” rozumí nejlépe. Za to, Míro, opravdu móóóc děkujeme, moc jsi nám pomohl 🙂

Na zmíněné jednání přijel mladý sympatický človíček a uměl docela dobře anglicky. Představili jsme mu náš domek, ověřili, že je to člověk, který dokáže zařídit vše od počátku do konce, a poté předali očíslované body, co bychom na domě chtěli změnit. Každý bod obsahoval tři požadavky – uvést varianty řešení, uvést ceny jednotlivých řešení a ověřit nutnost stavebního povolení. Vypadá to podle prvního jednání, že stavební povolení nebudeme potřebovat na nic. Jsou tu poměrně zajímavá pravidla. Vlastně nikoho nezajímá, co stavíte, zda to bude bezpečné nebo jak to dopadne. Stavební povolení potřebujete pouze v případě, kdy požadované změny mohou vidět sousedi a může jim to vadit, nebo pokud se chystáte zastavět větší procento celkové plochy pozemku. Ve zbylých případech povolení není třeba – asi se nepočítá s tím, že svou práci někdo odflákne a všichni věří, že bezpečnost je pro všechny na prvním místě. Vše pak zajišťuje stavební firma, kterou nám tento “architekt” snad také sežene.
Po dvou hodinách povídání o možnostech a místních pravidlech jsme se rozloučili s příslibem, že do měsíce budeme všechny požadované návrhy a  jejich varianty mít. Měsíc je poměrně dost dlouhá doba, ale prý je tam na takové posudky sám a vzhledem k tomu, že další námi oslovený architekt se nám ani neozval – tak tohohle bereme 🙂 No, jsme zvědaví, čekáme na výsledek a posléze určení toho, co si z těch prací budeme moct a dokážeme udělat sami (s pomocí našeho strejdy Rudy).

Zase jsme o kousek blíž k zahájení pobytů pro vás. Trochu se nám to protáááhlo, ale plán zůstává, držte palce…