Prázdniny – část 2

Abychom vhodně navázali na vyprávění o zážitcích, které jsme s holkami na ostrově zažili a zmínili minule, nesmíme zapomenout popsat exkluzivní cesty k moři přes uzemí našeho souseda, hned za lesem. Hodný Gilberto nám stihl domluvit svolení přes sousedův pozemek procházet a my tak máme nejbližší cestu k moři volnou. Měsíce s sebou nosíme do portugalštiny přeložený text s onou žádostí o povolení… a Gilberto nám ten souhlas vyřídil mezitím sám.

Za zmínku stojí dvě cesty. Nejdříve jen s holkami, ukazovali jsme jim cestu a oblast, kde se také dá koupat. Moře bylo ten den klidné a hodné, a tak jsme se odvážili nakouknout i pod hladinu. Pohled na tu nádheru nás přesvědčil, že musíme akci někdy zopakovat.

Vyzbrojeni zkušenostmi s potápěním jsme se po pár dnech vydali na novou akci, ke které nás vyzval Gilberto. Šli jsme na stejné místo, ale jinak. Gilberto předvedl, jak jde skákat přes skály (nikdo to však raději nezkoušel) i když má výrazně nemocné koleno. Člověk aby se bál za něj. My opatrně přelézali, podlézali, obcházeli a on přeskakoval – věčně mladý muž.  Když jsme se tedy dopřesouvali i my ostatní k našemu cílovému místu, přišel na řadu lov a později potápění. Potápění je u pobřeží, které tvoří obrovské “rozsypané” lávové kameny kolem, něco úžasného. Stačí jen ponořit hlavu a hned je pod vámi mořský život takový, jak ho znáte z dokumentárních filmů o podmořském světě. Hned u kraje, u břehu, hned pod nohama vidíte desítky druhů ryb, medůzy, korály, kraby, hejna malých rybiček, samotářské i různobarevné velké… Absolutně beze strachu a téměř dovolující si sáhnout.
To předchozí potápění, naše uvědomění si nedostatečného vybavení a rizika nás přimělo zakoupit lano, aby si ho mohl potápěč uvázat okolo pasu, vydat se prozkoumat i vzdálenější místa a nemuset se bát proudů, které by ho mohly zahnat dál od pobřeží. Jen bylo potřeba lano držet pevně – jako pes – a přitom se vlnám ubránit. Kousací hračka pro psy – nejbezpečnější způsob 🙂

Ale ještě před vyblbnutím se pod hladinou a zkoumání podmořského života jsme začali tím, kvůli čemu jsme sem přišli hlavně. Totiž lovením “Lápošů”. Lápoš je portugalsky jméno tvora, který vlastně ani nevíme jak se jmenuje česky. Je to půlmušle, která se přisává ke kameni. Lápošům se líbí být v kontaktu s mořskou vodu, mají po většinu času mírnou škvíru mezi kamenem a jejich schránkou. Jakmile ale ucítí vibrace, okamžitě se ke kameni přisají vší silou jako přísavka a svou tvrdou lasturou maximálně zkomplikují své ulovení. Lápošové jsou místní dobrota, a tak nám chtěl Gilberto ukázat, jak vypadají a jak se loví. K jejich lovu vám stačí “fake” (toto téměř sprosté slovíčko znamená “nůž”), pevné nervy, klidné počasí a odliv. Počasí nám tehdy moc nepřálo, nejenže byl příliv, ale navíc zrovna i vlny, že se člověk bál lovit i téměř bezbranné tvorečky. Takové podmínky nikdo nečekal, dlouho nebylo jednoznačné, kdo je silnější, kdo loví a kdo se brání (odtržení od pevné skály).

Lov nakonec skončil docela úspěšně, pár lápošů a nějakých dalších šněků jsme v pytlíku nashromáždili. Zbývalo jen úlovek správně tepelně opracovat. Gilberto ale přišel s ochutnávkou hned na místě. Uloveného lápoše vydloubl nožem, natáhl ruku a řekl “ýt”. Ty jo, takhle na ostro… No, musel jsem před holkami zahrát hrdinu a nevypadat jak bábovka, tak jsem milého hýbajícího se lápoše vložil do úst, několikrát kousnul a polkl. Tedy hlava nedává, ale chuť byla docela dobrá – rybí křupky. No a protože to prošlo, dalšího lápoše za opakovaného skandování mne a Gilberta “ýt-ýt-ýt-ýt” musela ochutnat Eva. Měla takového hezkého, většího, chutnějšího 🙂 Také ochutnávku přežila, a pak se hledali další strávníci. Ale zbylí raději ochutnávku na syrovo a živo vynechali a že si počkají na následnou domácí tepelnou úpravu.

Jednoduchá instrukce Gilberta byla: dát vařit vodu, lápoše nemilosrdně hodit do vroucí vody a pochoutka sama vyplave na hladinu. A opravdu to tak bylo, mušle na dně, maso nahoře. Takhle vypadají lápošové a další lasturky po uvaření.

Zvědavě jsme s Evou ta minimasíčka ochutnali a opět to nebylo tak zlé, dokonce lepší než syrové. Holky však zklamaly, tělíčka odmítly jíst, k ochutnávce jim stačil asi jen jeden milimetr krychlový uvařeného tvora. A protože nechci lhát, nakonec jsme lápoše nedojedli ani my. Ten večer nás nasytily langoše z místní mouky. Jiná mouka znamená jiné těsto, po usmažení ve friťáku vypadaly spíš jako chleba než jako langoše, ale chuť zůstala, staré dobré stánkové langoše. Na těch jsme si popravdě pochutnali víc. Asi nepotřebujeme v jídle příliš exotiky. Dáme tomu ještě jednu šanci – zakoupili jsme si za pár eur malou mraženou chobotnici, ona rozhodne, jestli raději zůstaneme u umírněné středoevropské stravy nebo vystrčíme růžky a probádáme další zdejší mořské žranice.

A protože byla celá akce u moře velmi povedená a my byli Gilbertovi vděční za tak krásné odpoledne, vysloužil si odměnu v podobě relaxační masáže. Masáž zažil v životě úplně poprvé, měl velkou radost. Takže se mu tato “operace” líbila a Eva si tak konečně šáhla na pořádného chlapa – čti: zatrénovala si i na jiném typu masa.

 

Odpoledne plné potápění a lovu však probíhalo za nekompromisně žhavého sluníčka a na jeho úmornou záři není mé jogurtově bíle tělo připraveno. Netušil jsem to tehdy, ale tím pro mne začalo zatím “nejpovedenější” období pobytu. Na dva dny mě  úplně vyřadil z provozu úžeh. Když se mi konečně udělalo lépe, šli jsme na celodenní výlet, který sice vzal spoustu sil, ale docela se vydařil. A vzhledem k tomu, že jsem kvůli mému úžehovému stavu dva dny nekouřil, musel jsem to napravit a po výletě jsem se rozhodl to dohnat, vlastně jednu za druhou. Následující den jsem byl odměněn dalším rozduněním hlavy a jako bonus se přidal zub. No co vám budu povídat, není nic lepšího než zažít takové povedené kombinace v zemi, kde ještě neplatím zdravotní pojištění a navíc je ve hře stomatolog. Tenhle stav se pak vlekl asi 2 týdny, jen postupně se mi ulevovalo. Nakonec se to obešlo bez návštěvy místní moderní nemocnice v Pontě, která je jako jediná na ostrově “publiko” a kam mi nabízela domluvení záchrany báječná Margarýda.

Vzpomínky špatné, ale něco hezkého z tohoto zážitku přece jen zůstalo. Už skoro tři neděle nekouřím a asi už ani nezačnu. Tímto plním naši dohodu s Evou, kterou jsme ještě před stěhováním domluvili: přestaneme tady kouřit. Uvidíme, kdy na to vlítne Eva, na kterou jsem díky tomu vyvinul obrovský tlak 🙂 Zatím odolává, odklad si zajišťuje chválením mého úspěšného odvykacího postupu a dalším pochlebováním 🙂

I když – aby nebyly tyhle přechody z kuřáka na nekuřáka tak tvrdé, pořídili jsme si před pár týdny semena tabáku. Zatím semínka hezky vyklíčila a rostlinky narostly, takže příští rok už kouříme zadarmo, a to se vyplatí – čili možná po sklizni zase kouřit začnu 🙂

 

Nebylo mi ještě úplně dobře, když holkám končil pobyt u nás a letělo se zpátky do Prahy. Abych byl přesný, já letěl holky vyprovodit jen do Lisabonu a ony samy pokračovaly do Prahy. Z Lisabonu jim to startovalo v půl druhé ráno a v Praze přistávalo v 6 hodin (tedy s časovým posunem), tam je vyzvednul táta Viky a rozvezl do jejich domovů. Tak zatímco holky zdárně dorazily domů, mně po jejich odletu zbývalo ještě 17 hodin na letištích a cestách.
Celé letiště jsem pomalým krokem prošel tam a zpět a hledal nějaké pohodlné místno pro ulehnutí. Po našich předchozích zkušenostech s přespáváním na letišti jsem se hodně snažil najít něco lepšího, něco pohodlnějšího, něco co netlačí do žeber, kde není zima z klimatizace a kde není tolik cítit tvrdost výběžků tlačících ze všech stran do mého měkkého a po lečebných kůrách vyhublého těla. Ano, pár míst jsem viděl, ale byla nekompromisně zabrána jinými spáči a nedostatek takových míst snižoval vyhlídky na pohodlné přenocování nejen mně, ale i dalším cestujícím, kteří byli také nuceni trávit noc v nepříjemných polohách, pozicích, na místech perfektně upravených k sezení, ale naprosto nevhodných ke spaní. Takže jsem se pokorně vrátil na naše místo objevené a vyzkoušené minule a svalil se z měkkého křesla půlkou těla na tvrdou podložku určenou na odkládání věcí. Pod sebe jsem ještě hodil batoh, vzal si Ibuprofen na zub a pokusil se něco naspat, než začnou spouštět ranní “pasažéroš” hlášení  o odletech letadel. To slovo uvozuje každé hlášení, za těch 13 hodin čekání v Lisabonu jsem ho slyšel snad milionkrát.
Ve tři odpoledne mi letělo letadlo do města Horta (ostrov Faial). To proto, že přímé lety zpět byly jednoduše o dost dražší, než ty, kdy se náš ostrov přeletí a další letadlo na Sao Miguel dopraví. Plete se ten, kdo si myslí, že nejkratší cesta s nejmenší spotřebou leteckého paliva, musí být logicky nejlevnější. Vývoj cen letenek se neustále mění a přizpůsobuje zájmu, takže mnohdy je let do 5ti koutů světa levnější než let přímý. Asi bych si to jindy i užil, rád se podíval po ještě nenavštíveném ostrově, kde získaly květiny hortenzie své jmého, ale ve stavu, ve kterém jsem se nacházel, jsem myslel jen na návrat domů a na postel. Na ostrově s letištěm velikosti průměrného McDonalda jsem přežil další 2 hodiny a vrtulové letadlo mě po poslední hodině konečně dopravilo do Ponta Delgady. Nakonec jsem se domů dostal, no a za další čtyři dny jsem byl zas jak řípa. Ale brr zážitek.

Snad si holky pobyt u nás užily a nezkazily jsme jim dojem jedním z posledních poškádlení, které jsme na ně připravili. Vytiskli jsme americké šváby na tiskárně, vystřihli a vhodně rozmístili po posteli.
Jenže bohužel, vyděšení se nezdařilo, holky pokus prokoukly kvůli nevěrohodné barvě tisku. Povedlo se to pak o něco později, když jsme našli dávno zapomenutou hračku – švába, který reaguje na sluneční světlo. Má malý solární panel a při umístění na slunce začně vrnět. Světlo sice nebylo, ale brouk díky své odpovídající barvě i velikosti holky konečně pořádně vyděsil. Těch kvíkotů, paralyzovaných pohledů a hysterických reakcí… 🙂 Škoda, že z toho překvapení nemáme žádné fotky. Zábava byla obrovská, všichni se bavili – možná až na pár výjimek…