Tak nám uběhl nějaký čas, kdy jsme byli trochu více vytíženi návštěvou, a teď můžeme dohnat naše mezery a zase něco napsat na stránky. Někteří z vás se už začínali bát, co se s námi stalo, když nepřibývaly další příspěvky – a tak psali nebo volali. Bylo to veselé a opravdu potěšilo, že vás čtení o našich životech baví a když s tím na chvilku přestaneme, máte o nás i strach – moc děkujeme 🙂 Stalo se toho hodně, tak alou ten výpadek napravit…
Odjela naše první velká návštěva. Vlastně dvě. První byl náš bývalý kolega z práce. Náhodou jel kolem, znáte to… To byla sranda, už mě dlouho nikdo tak nedostal. Začalo to telefonátem, kdy Ing. Zikmund zavolal a optal se, zda by se nemohl stavit. Pochopitelně neví, že už nepracuju u stejného zaměstnavatele, teď když jsem na Azorech, říkám si, a tak jsem mu odvětil s úsměvem, že už nepracuji na stejném místě. Následovala mírně pozměněná věta, že nevadí, zda se tedy může stavit. Má dobrá nálada vzrůstala a tak jsem odpověděl: “no jó, ale to já už nejsem ani v Praze.”. Neodbytně mi byla zopakována otázka: “A můžu se stavit?”. Teď už jsem znejistěl, tady něco nehraje. Kdo z nás je natvrdlejší? Ing. Zikmunda dobře znám a vím, že natvrdlost k němu nikdy nepatřila, zkusil jsem to tedy opatrněji: “No víte, já už nejsem ani v ČR, odstěhoval jsem se do Portugalska. Jsem v Portugalsku.”. Z následující odpovědi již bylo patrné, že se začínáme chápat: “A kde v Portugalsku?”. Trochu mě uspokojilo, že si rozumíme, ale proč proboha řeší, kde zrovna jsem? Nezmohl jsem se na nic jiného, než přistoupit na směr hovoru, který určoval on a doufajíc v závěrečnou pasáž našeho dialogu jsem stroze odpověděl: “Na Azorských ostrovech.” “A kde na Azorských ostrovech?”, ozvalo se. “V Capelas”, povídám a už jsem nevydržel nápor postupující debaty a pokračoval: “…a proč, vy to tu znáte?”. Na druhém konci sluchátka se klidným hlasem ozvala otázka, kterou jsem už dlouho neslyšel: “A můžu se stavit?”
Zrovna jsem měl jet příští den pro holky – naši druhou návštěvu – do Prahy, takže zastavení muselo počkat. Nicméně po mém návratu skutečně Ing. Zikmund přijel 🙂 Vybral si náhodou náš ostrov na dovolenou a v práci se dozvěděl, že na některém ze zdejších ostrovů jsem taky. A trefil se na ten správný. Takže se neptal zbytečně, zastavil se 🙂 – užili jsme si s ním pár hodin velmi příjemného povídání o ostrově, o výletech, minulosti, současnosti a vůbec o všem možném. Dostal mě tehdy ale náramně. Teď už je zpátky v Praze – a třeba se zase někdy staví 🙂
Druhou návštěvou byly holky – Lucka a Viky, pro které jsem na začátku prázdnin jel. Tady je máme, v jejich už zabydleném pokoji.
Výlet do Prahy jsem využil k rychlým návštěvám a doplnění zásob českých potravin. Bylo příjemné zas chvilku pobýt a popovídat. Ale než jsem se stačil rozkoukat, letěli jsme tři zpátky. Byl jsem vlastně jen doprovod, aby děvčata měla k dispozici pomoc v případě výskytu problému na cestě. A povedlo se, problémy skutečně nastaly. Nejprve šlo o můj baťoh, ve kterém jsem pašoval drogy. Po vysvětlení, že si vezu ovesnou kaši, mě pustili a my čekali, co se bude dít dál – ten den měl být ještě nabitý událostmi. A taky byl. Navazující spoj v Lisabonu nám totiž uletěl. Na přestup do druhého letadla jsme měli mít 50 minut, jenže první let nabral zpoždění přes hodinu, a tak na nás letadlo nečekalo a uletělo. Není to nic vyjímečného, děje se to poměrně často (zažila to před časem i Eva, jenže ta získala mnohem více času na následný spoj, užila zbytek dne v luxusním hotelu a dostala i báječnou snídani, kterou jsme mohli jen závidět).
Takže jsme se dopravili s holkami do Lisabonu a letadlo už bylo pryč. Dobře víme, že v případě, kdy máme oba lety na jedné letence a zpoždění způsobila letecká společnost, je také její povinností se o nás postarat. Dostali jsme vouchery na taxi do hotelu a z hotelu, noc v hotelu a náhradní nejbližší let. Potíž byla v tom, že další spoj letěl už za necelých sedm hodin. Propočítali jsme, že na spánek zbydou 4 hodiny. Ten výčet komplikací jasně převažoval – 4 hodiny spánku bez jakýchkoli dalších bonusů (určitě by se nevešla úžasná snídaně, kterou měla Eva) měly vyvážit komplikovanou cestu, tedy hledání taxíku, hotelu, vyřízení ubytování..? Budiž, to bychom zvládli, pár unavných dialogů a trochu chození. Bohužel větší komplikací se zdálo být vzbuzení všech účastníků. Vouchery jsme měli na 2 pokoje, já bych si vzal jednolůžko a holky dvoj. Ovšem ráno bych je nevzbudil, nedomlátil bych se dovnitř. To už známe – holky spí jako mrtvolky, ignorují veškeré zvuky, ať už budíku nebo mlácení na dveře. Takže bych asi musel na recepci a řešit jejich buzení. A to všechno bez snídaně – toho, kvůli čemu by byla tahle akce zajímavá. Úplně rozespalé by nás v pět ráno čekalo shánění taxi, putování na letiště, podstoupení otravné security a hledání gate náhradního spoje. Nepříjemnosti zřetelně převažovaly nad výhodami. Hlasováním jsme si nakonec odsouhlasili noc na letišti a šli si najít nejpohodlnější nepohodlné sedačky.
Moc jsme nenaspali, ale noc jsme přečkali a bez dalších komplikací doletěli na místo určení s osmihodinovým zpožděním. Eva nás autem na letišti vyzvedla a my se vydali směr postel a dospání spánkových ztrát. Až následující den začal prazdninový skoro měsíční pobyt holek u nás na ostrově.
Holky měly spoustu volnosti a mohly si dělat (skoro), co chtěly. Ne všechny možnosti využily, ale pár výletů se konalo, my si odpočinuli od práce na domě a taky si s nimi trochu užili krás ostrova – v takovém měřítku vlastně poprvé od přestěhování. Pro holky bylo jasno – aby je akce bavila, musela být spojená s mořem, tedy velké vlny, pláže nebo alespoň voda – nejlépe termální.
Úplně první akce, hned první den, bylo představení našeho blízkého místa na koupání tam, kde kdysi maminka Gilberta prala prádlo – o tom jsme psali minule. Je tam krásné místo na koupání v moři, dřív se tam vytahovaly velryby z vody a teď tam ty naše dobrovolně skákaly 🙂 (dělám si legraci). Je to kousek, holky tam mohly chodit samy a trávit tam celé dny. Takhle to tam vypadá – všude kulaté oblázky.
To se muselo hned vyzkoušet. Začal jsme já, vlítnul jsem do moře, abych ukázal jak skvělé to tam je. Než se holky převlékly tak si užívám zábavu, vlnky, plavu si… a najednou cítím kus plastu, který do mě společně s vlnou vrazil a lehce mě škrábnul. Ty lidi jsou čuňata, říkám si a vzápětí do mě vrazí zas, tentokrát do ramene. Koukám kolem sebe, abych ten igelit vyhodil ven, ale nic nevidím. Po chvilce se sám sebe ptám, proč ty místa, kde se mě dotkl ten plast, tak divně pálí… a pak zas. A to už pálilo víc a dřív… a pak jsem ji uviděl. Malinkatá, fialová. Mrcha kousavá, medůza pálivá. No nic, jdu ven. Místa, které mi ta mrcha zasáhla pálila jen jemně, přirovnal bych to k lehkému popálení od kopřivy. Holky pošlu na opačnou část pláže, protože kdybych se zmínil o medůze tak, jak jsem to udělal z legrace minule před rokem, tak by do moře nikdo nevlezl (a to tam tehdy žádná medůza nebyla). Tohle byla jen jedna malá, jen na té mé straně. Na druhé straně budou v bezpečí a kdyby přece, tak jsem dostal třikrát a nic mi není…
Tak holky vyrazily užívat zábavu v moři. Ale moc dlouho nepobyly. První den, hned první koupání a zrovna musí přijít invaze medůz na našem pobřeží. Něco takového se už nikdy neopakovalo, matka příroda si to pro nás schovala pouze na první den. Bohužel smolařka Viky dostala zásah naplno. V podstatě měla na noze obtisk medůzy a průběh daleko bolestivější. Chudák si to vytrpěla, klikařka. Mrzí mě to, nemyslel jsme to zle, jen jsem chtěl napravit svou chybu z minule a napravil jsem jí chybou další 🙁
Míst, která jsme v dalších dnech navšívili, bylo hodně. Dokonce jsme se jeli podívat do Ponta Delgády na slavnosti všech vesnic a měst na ostrově. Každá obec vystrojila povoz, který jí nejvíc charakterizoval a vyslala ho do několikahodinového průvodu. Např. naše sousední obec, která začíná 5 metrů od nás – Santo António – měla povoz, na kterém byly pradleny, které “jako” perou prádlo – v oblasti, kterou jsme nafotili a povyprávěli o ní v minulém příspěvku. Takhle povoz vypadal.
Pro porovnání vkládáme fotku z místa, které se snažili tvůrci povozu ztvárnit a charakterizovalo jejich obec:
Některé povozy táhli volové, některé kamion, jiné traktor. Prostě taková všehochuťová zábava pro místní, která se každým rokem mění. Veškeré dění je v přímém přenosu přenášeho do televizorů ostatních ostrovanů, takže nikdo o tu zábavu nepřijde. A i my si to užili. Dali jsme si zmrzku a chvilku sledovali, jakou evolucí prošly tyto ostrovní tradice, které vznikly před dávnou dobou.
Je toho opravdu ještě hodně, co bychom chtěli říct. Tak si něco necháme na příště a závěrečný výčet těch hlavních výletů za nás odvypráví fotografie a něco málo slov k nim.
A to by pro dnešek stačilo. Pokračování příště…