Poznáváme místní zvyky

Dokončili jsme seznam potřebných prací na domu a zahradě, takže už začíná být volněji a je čas i na práci, která se přestěhovala s námi z Čech – sedíme víc u počítačů. Ale jako by nás někdo škodolibý sledoval a hned po úspěšném zakončení zmíněného seznamu nutných prací nám připsal další řádky – opět nás navštívil minihurikánek. Tentokrát byl opravdu blízko, ale naštěstí neměl až tolik sil. I přesto se jednalo o největší vzdušné řádění, které jsme tu zatím zažili.

Teda jak kdo. Eva ho totiž klidně prospala. Největší nárazy větru vyšly na noc a tak ten, kdo má slabší spaní, byl skoro celou noc vzhůru a poslouchal zvuky připomínající lámájící se dřevo, nadskakující střechu a padající stromy. Nic z toho se ve skutečnosti nedělo, ale dejte dohromady různorodé zvuky za silného větru, tmu a trošku strachu a fantazie si spustí svoje celonoční ródeo.
Škody nakonec nebyly tak veliké, pět popadaných banánovníků, mírně destabilizovaná podpora našeho vína – ta pracně budovaná a minule zmíněná – a jedna spadlá větší větev v lese. Zato pršet nepřestalo dva dny. A nebyl to ledajaký déšť, valily se na nás potoky vody ze všech stran. Takhle okapy nestíhaly – ale zásoby vody máme doplněné.

Ale už je zase dobře, díky dešti jsme objevili naši plantáž bambusů (po dešti rostou snad jak houby), všechny škody jsme už napravili a můžeme se věnovat i dalším zábavám. Třeba sestřelování netopýrů. Ti tu létají už večer, za světla – dají se poznat podle jejich zmateného způsobu létaní, způsobeného asi probíhajícím lovem vysokolétajícího hmyzu. A jak netopýry sestřelujeme? Napadlo nás použít ultrazvukový měřič vzdálenosti. Namíříme na kolem letícího netopýra a začneme ho mást ultrazvukem z měřiče. A jestli to opravdu funguje? Asi ne, ale my se alespoň zabavíme na konci pracovního dne 🙂

Někdy po návratu z přestávky opět k počítačové práci si už nemá Eva kam sednout, její vlastním tělem vyhřáté křeslo je obsazené. Že by měla naši Milku lépe vychovat? Nezřídka ale Eva radši sedí na nepohodlném cvičebním balónu nebo stoličce a Milka okupuje sedačku několikrát větší než je ona sama 🙂 Takže často takhle vypadají pracovní dny na počítači.

Už máme opravené auto a prodlouženou technickou. Paráda, zas je to skoro nové auto s dvouletým povolením k provozu. A jak to zde probíhá? Jeden den odvezete auto do servisu, hodní zaměstnanci vás vlastním autem odvezou zpátky domů a druhý den už se můžete těšit z vozu, který hotový přivezou zpátky před dům. Tak tomu říkáme “full service”. Zákazníků tu není tolik jako v Praze, takže šlo vše ráz na ráz. Opravili, vyřídili technickou a dovezli auto před garáž, kde poreferovali, co vše se opravovalo. Vrátili klíčky a jen tak zmínili, abychom, až budeme mít čas a cestu kolem, přijeli k nim do servisu zaplatit. No není to paráda? Jde to komfortněji a jednodušeji?
Jeli jsme zaplatit ještě ten den. Tedy fakturu jsme vyrovnali a za odměnu nás majitel servisu společně s manželkou provedl po své zahradě, ukázal dům a svého koně. Prostě takové normální jednání mezi majitelem servisu a jeho zákazníkem – však to znáte 🙂

Po dobrém pořízení jsme jeli obhlédnout místo, které nám doporučil Gilberto. Je blízko našemu obydlí (asi 500 metrů) a je zajímavé v tom, že tam ještě Gilbertova maminka chodila prát prádlo. Voda byla na ostrově zavedena až v sedmdesátých letech a do té doby se chodilo prádlo prát sem, do moře a poté oplachovat v kamených kójích, které byly k tomu účelu postaveny a zásobovány přírodní sladkou vodou ze skal.

Názorná ukázka, moc lidí už sem prát nechodí.

Dnes slouží kóje jen jako turistická kuriozita, ale okolí vyzývá k velmi příjemné procházce. V oblasti je vybudovaná stezka, informační cedulky připomínají doby minulé a jako bonus je tu i možnost vykoupat se v moři na místě, kde se dříve vytahovaly ulovené velryby na pevninu. Dnes už je lov velryb zakázán, a tak je na místě pouze velká spousta oblázků, které dříve usnadňovaly vytahování obrovských tvorů z vody.

Jsme moc rádi, že něco takového máme na dokluz a můžeme chodit také po svých. Udržujeme se v úsporném režimu, takže se nám každé ušetřené euro za palivo hodí. Šetříme i za energii, proto už máme všude LED žárovky a bojler ohřívá vodu jen v noci. V tu dobu je nejlevnější elektřina, která je přes den poměrně drahá (o něco víc než v ČR), protože se musí vyrábět pouze lokálně za využití vody (vodní turbíny), geotermálně nebo pomocí větrných elektráren. Jen nočním proudem ohřátá voda je však ráno k dispozici a bez problémů dostačuje k pokrytí všech potřeb po celý den i večernímu sprchování.

A teď něco z hlavních událostí. V neděli jsme byli pozváni na návštěvu k sousedům. Neděle je tu den vyhrazený k návštěvám rodin, takže byla na návštěvě i sousedovic dcera Flávie, její manžel Rui a jejich čtyřroční potomek s nezapamatovatelným jménem: Guilerme. Připravili hostinu s označením “tradiční”, tedy z dob maminek a babiček. Brzy odpoledne roztopili pec a předvedli nám, jakých způsobem vařili a pekli jejich předci a teď při výjimečných příležitostech i oni. Uvařili a upekli takových místních dobrůtek, že jsme se olizovali až za ušima. Začalo se pizzou, připravenou těsně před jejím pečením.

Dalším chodem byla ryba s bylinkami a v sousedním pekáčku kuřecí maso na azorský způsob, tedy s klobásou, zeleninou a brambory, hezky pomalu dusit dohromady. Servírovalo se švédským způsobem – každý si vezme co chce, kolik chce, k tomu sýr a čerstvá zelenina. Dobrota, mlaskání, teda tohle jsme ještě nejedli, ta tradiční portugalská večeře nás neskutečně přecpala.

Po dobrém jídle probíhalo povídání místy anglicky (Rui uměl z nás nejlíp) a místy rukama-nohama – to už nám všem jde dobře 🙂 Tento velmi příjemný večer nám pak následující den pomohl dořešit další potřebnou záležitost. Dostali jsme od Ruie kontakt na místní architekty, tak nás snad konečně posunou s dalším krokem našeho bydlení – přestavbou.

Zatím posledním naším výtvorem je v přístavku síť proti hmyzu natažená a upevněná na větrací otvor mezi domem a okolní podpovrchovou zdí. Škvíra asi 15-20 cm široká, dosahuje výšky stropu a hluboká je bůhvíjak – no hodně. Zde se určitě nacházejí hnízda všech potvor, které tu v noci pochodovaly a braly nám klid. Přes den, kdy se světloplaší skrývají před světlem hezky v chládku, tmě a vlhku, jsme síť nejprve připevnili tavným lepidlem ke zdi (opravdu tady tento stavební materiál funguje) a pak zasádrovali. Hmyz, včetně obrovských švábů amerických (zde se ty potvory nazývají “barátoš”) zůstal uvězněn uvnitř a venkovní jedinci se již nemají kam ukrýt. Teď už jen čekáme, až vyhladoví – a to bude možná problém. Ti barátošové vydrží až měsíc bez vody a tři měsíce bez potravy! Hrůza. Vzhledem k tomu, že žerou i omítku nebo kousky dřeva, tak asi nevyhladoví nikdy a nejspíš zemřou přirozenou smrtí, možná za rok. Máme tak na večerním cigárku novou zábavu – soukromé terárium švábů. Evě jich bylo líto, tak navrhla, že bychom jim do dírky v síti mohli dát alespoň páratko, aby měli co okusovat 🙂 Tohle milosrdenství však nebylo vyslyšeno – nic nebude: vymřete, už vás tu nechceme. Hlavně zůstaňte kde jste, hezky za sítí – brouci oškliví.

Minulý týden Gilberto vyslyšel výzvu a přišel na odvetu. Výhru si tentokrát opravdu zasloužil, ale smůůůla. Českou republiku z milosrdenství prohrát nenechám – zase jsme vyhráli. Tentokrát byla hra na pět zápasů a výsledek je 3:2. O vítězství tentokrát rozhodl pouze jediný těžce vybojovaný míček v poslední hře! Ti Portugalci jsou ve fotbale nějací dobří 🙂

Závěrem k nejčerstvějšímu potěšení z našeho jinak pochmurného banáno-plantážnického života. Přezrálé banány našly nové využití – udělali jsme banánovou zmrzlinu! První 2 litry jsou v mrazáku. Paráda, ne?