Táák a máme vybaleno

Všechny krabice padly. Dohráli jsme naše nekonečné pexeso a umístili všechen obsah našeho nákladu, který překonal 3500km, na své místo. Pravda, někdy je to místo dočasné, někdy místo papírové, ale všechno někde bydlí. Teď už se jen pomalu zbavovat přebytečného obalového materiálu (asi začneme přeplňovat místní popelnice na tříděný odpad) a první krok zabydlení je za námi. V každé obytné místnosti se dá již spát, není to nic krásného ani příliš pohodlného, to přijde až po přestavbě a vybavení nábytkem, ale každé alespoň zdánlivé zaplnění místností něčím jiným než jsou krabice je pro nás úspěch. Fotky jsou aktualizované…

Byla aktualizována stránka Bydlení

Našli a zapojili jsme i osvěžovač vzduchu do zásuvky, který konečně přebije náš “kočičí osvěžovač” – písek pro Milku s méně kvalitním místním pískem (už byl nahrazen za hrudkující verzi s lepšími vlastnostmi). Dokonce i ponk už začal zdobit přístavek – konečně je všechno nářadí lehce dostupné a k nalezení. Své místo má i stolní fotbálek, který při prvním pohledu zvenku zmerčil Gilberto. Možná byste se divili, ale Gilberto je jeden z nejlepších hráčů stolního fotbalu, které jsme kdy potkali. Vzhledem k tomu, že ho již několik desetiletí nehrál, tak i teď je to vážně třída. Jeho strohé: “I like this” bylo vyslyšeno a byl pozván na zápas. To jsem si ještě myslel, že s ním zametu raz dva. Jenže jak se ukázalo, síly byly vyrovnané a tak se přímo před našima očima spustil mezinárodní zápas. Já reprezentoval Českou republiku (“Republika Čéka” jak se tu říká) a Gilberto Portugalsko. Můžu vás hned uklidnit: vyhráli jsme! Ale ze 30ti míčků pouze o dva. Mám strach s Gilbertem dále hrát, až se rozehraje, asi mě ta hra velmi rychle omrzí 🙂

Vrátím se teď v čase o pár dnů dříve a povyprávím o čase před plánovanou a v předchozím příspěvku zmiňovanou, návštěvou, která se ze zdravotních důvodů o pár dnů posunula. Zdravotní důvody byly na mé straně. Tehdy jsme založili záhonky na zatravněném dvorku – tam, kde se nikdy nic nepěstovalo. Sousedé tomuto území říkají: “dura tera”, což v překladu znamená: “tvrdá země”. Můj krk pocítil, proč toto nehostinné území získalo takový název. Motyka, která na jakémkoli místě zahrady projede skrz vrchní vrstvy půdy jako nic, se tady zarazila po pár milimetrech. Zkoušeli jsme na duru-teru i kango od hodného strejdy Rudy, ale na to byla zase půda moc měkká. A tak jsem motykou třískal jak magor, přidal se studený vítr a bylo… Zablokoval se mi krk a nemohl jsem se ani otočit v posteli. Proto následoval odklad návštěvy, abych se mohl při povídání se sousedy bez bolesti podívat na toho, na koho zrovna mluvím. Rekonvalescenci urychlovalo doplňování vitamínů – zejména horčíku – v tabletách. Jen zarazilo, že ty šumivé tablety tu bohužel nikde neprodávají. Dostaly se tak na seznam nutně importovaných surovin – společně se záplavou buráků v našem zavazadle po každé návštěvě ČR pocestují i vitamíny.

Návštěva sousedů byla zase moc fajn. Vše začalo testováním Google Asistenta, který nám pomáhal s překladem. Shrnu to asi takhle: funguje to, je to dobré, ale někdy se ten hňup zasekne s nějakým dotazem a nejde mu vysvětlit česky ani anglicky, aby pokračoval, a někdy ho zas nejde utišit. To opravdu nepříjemně zdržuje debatu. Ovšem finální kolaps způsobila jedna předem neodhadnutelná a přitom naprosto pochopitelná a chtěná “vlastnost”: Asistent překládá úplně všechno. V každé přátelské diskusi dochází i ke komunikaci s partnerem mezi sebou, zkrátka spousta vět, které nemají být přeloženy – a přesně ty Asistent překládá také. Např. Gilberto řekne: “Byli jste se podívat v obchodě?” My se na sebe s Evou podíváme a řekneme si: “On asi myslí tu Aki v Pontě, ale tam byl vlastně s náma, takže musí myslet Continente…”. A místo naší krátké odpovědi určené k překladu: “Ano” začne Asistent překládat úplně vše, co jsme si řekli – tedy to, co zaznít nemělo. V tento okamžik jsme pochopili, že tudy cesta nevede, a tak jsme začali doplňující informace šeptat a hlasitě křičet pouze odpovědi určené k překladu. Jenže ta potvůrka Asistent má velice citlivý mikrofon… Takže vesele překládal úplně vše a v konečném důsledku mluvil daleko víc než my. Proto byl následně vypnut a pokračovalo se v portugčtině, ve které se už začal zlepšovat i Gilberto.

Margarida má nějaké problémy se zády, takže Evu napadlo, že bychom jí mohli dát samoohřívací polštářky (ty s tím plíškem, které se po cvaknutí rychle zahřejí). Oba naši hosté byli z této chemické reakce paf. Nikdy nic podobného neviděli – taky na co by jim to v této věčně teplé krajině bylo – a jejich úžas podtrhnulo předání informace, že po vychladnutí tohoto zázraku je přeměna na teplo vratná povařením polštářků ve vroucí vodě. Úžas, vděčnost a radost. A nás dělání radosti moc těší 🙂
Po předání dalších zajímavých i provozních informací jsme si pochutnali na buchtě, tentokrát z ananasu – to víte, banány už tolik netáhnou. Dostali jsme Bio Kill – o tom později – a vrhli se na další velkou událost – Virtuální Realitu. No jasně, sousedé zažili další překvapení. A protože už bylo na jeden den zázraků dost, pustili jsme po krátké ukázce sousedy domů. Byl večer a navíc pracovní den. VR se opakovalo o pár dnů později. Oba si vyzkoušeli kostičky (Beat Saber) a Gilberto (zmínil, že má rád horory) dostal i zombíky. Ve sklepení je třeba hlídat všechny čtyři směry a bledé postavy střílet do hlavy. Protože se v portugčtině nedá rychle předávat instrukce a pro Gilberta byl problém je ve stresu přijímat a zpracovávat, rozhodl jsme se mu pomáhat a ukazovat směr, odkud jdou zombíci, ručně – poklepáním na rameno. V té době jsem netušil, jaké šoky Gilbertovi dělám. Ono mít na hlavě sluchátka, být v potemnělé sklepní laboratoři plné stínů a hruzostrašných zvuků je dostatečně děsivý zážitek sám o sobě. Když vám v tomhle stresu někdo zaťuká na rameno, vy se otočíte a přímo před vašim obličejem stojí zombík, který vás právě žere a celý obraz krví rudne, to už je opravdu těsněpředinfarktová záležitost 🙂 To jsem si však neuvědomoval a dával tyhle zábavné kapky hraničící se zástavou srdce Gilbertovi dalších pár minut, několik opakování té hry. Až později nám své zažitky popisoval. Následoval kolektivní smích s trochou omluvy na konci 🙂

Z našich dalších pokroků na ostrově stojí za zmínku návštěva servisu Yamahy, který opravuje i elektroniku – nejen motorky. V pořádku náš přístroj (porouchaný zesilovač, zmíněný minule) přijali a třeba ho i opraví. Uvidíme. I snaha se v těchto končinách počítá. Už je na čase, protože i poslední série seriálu Hry o trůny šla přes nelichotivě chrčící repráčky notebooku.
Podobně úspěšní jsme s opravou auta a zajištění místního ekvivalentu české technické prohlídky. Po radě Gilberta jsme auto umístili do servisu, který provozuje Gilbertův kamarád, spolužák Margaridy – tady se všichni znají 🙂 – tak věříme, že i tohle dobře dopadne.
Další změna, která nám udělala velkou radost je zvýšení tlaku vody, který nám zajistil Gilberto odborným zásahem: otevřel víc kohout. Asi jsme my, ti ze středu Evropy, nevypadali moc šikovně – ani kohoutem nedokáži sami otočit 🙂 Výsledkem Gilertova zásahu však je, že se už můžeme sprchovat normálním proudem vody a ne jen čůrkem, který mýdlo smyl až na pátý pokus a třetí protřep. Sláva, budeme smrdět trochu míň.

A taky jsme už kompletně posekali zahradu, ale že to byla fuška – fotka pořízena před akcí – úsměv zmizel velmi brzy.

A tohle je náš poslední výtvor. Skoro celý den pryč, ale tohle vážně stojí za to. Konstrukce pro rozvíjející se víno, které se doposud muselo plazit po zemi. Mimochodem, bambus použitý na tu stavbu krademe u sousedů… Ale s Gilbertovým svolením, prý to sousedovi nebude vadit – bambus je tu ve většině případů vnímán jako plevel.

Ale moc toho zatím nevypěstujeme, takže pokračujeme v objevování místních potravin a snažíme se nahrazovat to, co známe z ČR, podobnými produkty, které jsou k dostání tady. Někdy se zadaří, někdy jsou buchty trochu slanější 🙂 , ale jinak se Evě dobroty daří. Momentálně máme nejraději kuřata z grilu, už jsme se grilovat i trochu naučili a sousedy obtěžujeme kouřovou clonou jen zřídka – težko říct kdy pomáhá náš um a kdy jen vítr foukající na opačnou stranu. Ovšem za nejlepší potravinu, kterou jsme zde našli, lze jednoznačně označit lupinu (vlčí bob), jejíž plody se tu prodávájí ve slaném nálevu. Je levná a chutná podobně jako kukuřice, ale má mnohem přívětivější složení. Dost se přibližuje jídlu, které už dlouhá léta hledáme – jídlo, po kterém se netloustne a je ho tedy možné mlsat i večer u filmu. V ČR by se snad lupina měla také prodávat, i když tam se prý pěstuje hlavně k vykrmování dobytka – ale určitě vyzkoušejte 🙂
Když jsme u jídla, dostali jsme od sousedů potravu i pro naše malé americké světloplaché hnusošváby. Tak jak jsme dokázali překvapit my sousedy samovýhřevným polštářkem, tak oni nás překvapili tímto přípravkem. Podle netu se prodává i v ČR, ale my ho neznali. Zázrak má jméno Bio Kill.

Tenhle rozprašovač je skutečně povedený odhmyzovač domu. Stačí postříkat podlahu u dveří a slibuje na měsíc pokoj od veškeré hmyzové chamradi. Hmyz, který na ošetřená místa do jednoho měsíce po aplikaci vstoupí, nepřežije. Navíc je přípravek naprosto netoxický pro lidi a nemá žádné vedlejší účinky. Zabíjí pouze a velice rychle hmyz, který by k nám chtěl vniknout pode dveřmi. Jedinou nevýhodou je, že je toxický nejen pro veškerý hmyz, ale i pro veškeré kočky. Psům nevadí, domácím i chovným zvířatům nevadí, lidem nevadí, ale kočkám jo. To je jak naschvál. Ale poradili jsme si, když dodržujeme bezpečnostní zásady – Milka musí zůstat zavřená v jedné místnosti, dokud látka nezaschne – je problém vyřešen. Po zaschnutí už není toxická ani pro kočky. Takže je Milka zachráněna a my máme na měsíc klid. Hmyz sice umírá drastickou smrtí, ale kdybyste viděli, co za hnusy tu leze, určitě by vám ho nebylo líto. Jen se podívejte.

Sem tam máme čas i na blbosti. Takže jsme zprovoznili našeho malého hračko-drona a pokusili se udělat video naší zahrady. Zatím máme z lítání strach, takže je to jen taková drobná ukázka, příště zkusíme proletět celou zahradu, aby bylo vidět, jak to tu u nás vypadá – hezky z výšky. Žádný strach, stroj prežil, video je jen ořízlé 🙂

V čase dalších nálad na tropení blbostí jsme udělali televizi s živým přenosem pro Milku. Vysekali jsme část živého plotu tak, aby mohla koukat do zahrady na ptáčky. Za to nutné domácí vězení, když vysychal Bio Kill, si odměnu zasloužila. Z výhledu má radost, je jediný použitelný. Z druhé strany má výhled pod živým plotem hodně znepříjemněný, hlídají tam psi, kteří po zpozorování Milky okamžitě útočí štěkotem. Jsou to přesně ti psi, kteří řvali celou noc. Teď po měsíci a půl na nás už téměř neštěkají. Zvykli si a to je, hlavně v noci, vážně velmi příjemná změna.
No a kdyby náhodou Milce žádný pták nechtěl dělat zábavu, instalovali jsme do jejího výhledu krmítko (PET lahev se zobáním). Snad si teda ptáčkové někdy přiletí zobnout a Milka bude koukat. Snad JEN koukat – bez zobání ptáčků 🙂

A tohle už není vůbec zajimavý ani vtipný 🙁 Pořád dokola – banány, banány, babány. Fotografie je zde pouze pro úplnost informací, ani strohý text není zahrnut – prostě banány. Jako každý den.

Tak zas příště. Povídat budeme třeba o architektovi, kterého nám snad v dohledné době sežene Margarida (pro zajímavost: jméno Margarida znamená v doslovném překladu Sedmikráska) a její dcera Flávie (pozor, neplést si s nejmenovanou českou značkou automobilu – tak jak to dělám záměrně já).