Tak jsme tady, nakonec celkem bez problémů. Milka byla hodná (přikrytá hadrem se cítila v bezpečí) a my jen šíleně unavení. Ale jsme tu.
Na odbavení jsme měli kufr do podpalubí těžší o 7kg. Naštěstí to vyřešili tak, že když jsme palubní kufřík dali taky do zavazadlového prostoru, tak nám kila navíc odpustili. Milka měla cestu za 800, zaplaceno předem. Ukázali jsme doklady a pas kočky a hurá na klasickou securitu. Nikde nezapínali zip a ani nekontrolovali zajištění přepravky, takže jsme mohli na palubě Milce občas dovolit vystrčit hlavu a nabídnout vodu a jídlo. Vlastně bylo všem všechno volné…
Všem bylo úplně jedno co s kočkou děláme. Portugalci, asi opravdoví milovníci zvířat, byli vždycky hotoví, když Milku viděli. Asi moc koček nelítá a oni mají opravdu zvířata rádi. Ještě v Praze na letišti, u kontroly, musela Milka ven z přepravky. Naštěstí nás poslali na odbavovací pás pro posádky, takže jsme netvořili nekonečnou frontu. Eva vzala Milku na sebe, aby přepravka projela rentgenem, jenže pak se jí nechtělo zpátky do přepravky, ale musela. Eva dostala za odměnu namátkovou kontrolu (ještě s Milkou na krku). I to prošlo, vzali jí vzorky z dlaně a břicha a dobrý, na bombu nějakou dobu prý nešahala 🙂 – tak hurá hledat naši gatu.
Po příletu do Lisabonu nás hnali na navazující spoj. Nestihli jsme ani čůrání, ani vyvenčit Milku (Eva jí ještě v Praze pouštěla na výběh na záchodě), zato jsme pak čekali tři čtvrtě hodiny na start letadla. To nás trochu vytočilo, ale co jsme mohli dělat. Po příletu do Ponta Delgady jsme zas čekali na druhé malé (dodatečně odbavené) zavazadlo. Protože neprošlo letištní kontrolou v Praze (před nakládkou na letadlo – už bez nás), tak nám ho otevřeli, zkontrolovali a obalili folií, kterou jsme neznali. Takže naše taška jezdila dokola na pásu a čekala, až si jí vezmeme, jen my jí nepoznali. Na pásu zůstala jako poslední a bylo jasné, že je naše 🙂 Otevření a kontrolu zavazadla si vyžádala asi kočičí krabice na čůrání a trocha písku v pytli. Nejspíš to na rentgenu vypadalo podezřele, tak se nebáli a vše nám prohrabali. Nenašli nic nebezpečného a vše zase pečlivě zabalili, nic nechybí.
Teď už doma Milka zmateně pobíhá a vše očuchává, pak si zaleze buď do skříně nebo pod postel. Po společnosti netouží. Dáme jí pár dnů, ona si určitě zvykne. Celou cestu (asi 9 hodin) nejedla, nepila, a opačným směrem také vše udržela. A to jsme jí vše umožňovali. Statečně to dotáhla až do Capelas a pak ještě pár hodin – po dokončení základního průzkumu. Asi má jiné priority, my už bychom se počůrali…
Sousedi nám to tu za dobu naší nepřítomnosti vybavili. Už máme i postele, skříně, dokonce i pračku, vybavili nás snídaní a předehřáli teplou vodu. Jsou strašlivě hodní. Už přišli i na návštěvu. Zajímavý pokec v portugčtině 🙂 po asi dvou hodinách máme dost. Hlava je přetížena, dnes už ani slovo anglicky 🙂 Ale jsou zlatí, nejlepší sousedi na světě!
Musíme si zařídit internet, dnes nebo zítra. Snad to půjde rychle. Mobilní data nebudou věčná. Další nákupy vzápětí, takže bude stále co dělat. Už asi nastálo.
Fotky z cest
Ahojky, gratulujeme k úžasnému výkonu, který souvisel se zařizováním stěhování, balením a přesunem! Ať se vám daří a jste spokojení ve vašem novém domově.
Díky také za zprávy a fotodokumentaci na vašem webu, je to fajn a jen tak dále.
Fandíme vám a držíme pěsti, to prý přináší štěstí.
Aža
Díky, Ažo, za milá slova – domeček ti moc rád tvou vlídnost oplatí, až se nám podaří ho zútulnit podle našich představ!
Milá Efčulko a Ota (a samozřejmě Milka, tak ji to prosím přečtěte 🙂
To jsem ráda, moc jsem na Vás myslela, jestli to stěhování dopadne. Červnovou letenku mi před nosem vyfoukli, ale nic není ztraceno…
jen je mi líto, že jsem se nestačila rozloučit, že jsme nezavolala, ale práce je nějak moc 🙁
Tak Vám přeji krásné dny, dobrou náladu při vyřizování všech nezbytností a kdybyste cokoliv potřebovali, co se dá poslat, stačí říct.